ECLI:CZ:US:2019:1.US.2673.19.1
sp. zn. I. ÚS 2673/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Fan Xu, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. 54 EXE 4236/2016 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem Mgr. Bohumilem Brychtou dne 5. 4. 2019 č. j. 194 EX 1099/16-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 9. 2016 č. j. 54 EXE 4236/2016-13 byla nařízena exekuce podle exekučního titulu - exekutorského zápisu sepsaného dne 12. 3. 2012 sp. zn. 019 EXz 1/12 pro vymožení částky 7 263 152,- Kč s příslušenstvím. Dne 24. 10. 2016 povinný (stěžovatel) požádal o odklad a zastavení exekuce. Oprávněný sdělil dne 15. 11. 2016, že se zastavením exekuce nesouhlasí. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 14. 12. 2016 návrhy povinného na odklad a zastavení exekuce se zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. června 2017 usnesení soudu I. stupně v rozsahu zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, co do vymáhané smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 7 263 152,- Kč jdoucí od 2. 7. 2016 do zaplacení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení; jinak rozhodnutí potvrdil. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 1. 2018 byla exekuce ve vztahu k vymáhané smluvní pokutě do zaplacení zastavena. O dovolání povinného proti potvrzujícímu výroku městského soudu bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 tak, že usnesení městského soudu ze dne 22. 6. 2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 12. 2016 se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Dne 5. 11. 2018 oprávněný soudnímu exekutorovi sdělil, že na podkladě písemné úplatné smlouvy došlo k přechodu práv a povinností oprávněného jako postupitele na postupníka a požádal, aby postupník vstoupil do řízení namísto oprávněného. Dne 20. 11. 2018 soudní exekutor rozhodl o jeho vstupu. Dne 5. 2. 2019 požádal oprávněný o zastavení exekuce. Příkazem ze dne 5. 4. 2019 uložil exekutor stěžovateli uhradit náklady exekuce v celkové výši 1 395 747,10 Kč a dále náklady oprávněného v částce 59 314,20 Kč. Usnesením soudního exekutora ze dne 2. 5. 2019 č. j. 194 Ex 1099/16-87 byla exekuce ve výroku I., v části, jíž se oprávněný domáhal úhrady jistiny 7 263 152,- Kč a smluvní pokuty, zastavena, ve výroku II. byl návrh oprávněného ze dne 5. 2. 2019 na zastavení exekuce k úhradě nákladů oprávněného a nákladů exekuce zamítnut a výrokem III. bylo konstatováno, že o nákladech oprávněného a nákladech exekuce již bylo rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 4. 2019 č. j. 194 Ex 1099/16-87. O námitkách povinného proti exekučnímu příkazu bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 6. 2019 tak, že se exekuční příkaz potvrzuje. O odvolání povinného proti výrokům II. a III. bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 rozhodnuto tak, že se tato rozhodnutí soudního exekutora ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Soudní exekutor totiž v situaci, kdy návrhu na zastavení exekuce nebylo možné zcela vyhovět z důvodu, že nebyly uhrazeny náklady exekuce, měl návrh postoupit exekučnímu soudu, který je jediný oprávněn v takové věci rozhodnout. Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, soudní exekutor dne 29. 7. 2019 Obvodnímu soudu pro Prahu 10 návrh oprávněného na zastavení exekuce postoupil.
Stěžovatel nesouhlasí s uloženou povinností hradit náklady řízení a s výší nákladů řízení. Zejména zdůrazňuje, že při stanovení odměny soudního exekutora nebylo dodrženo pravidlo, podle něhož je třeba vycházet v zásadě z částky vymoženého plnění, neboť ta v projednávané věci činí 12,44 Kč. Nebyla ani zohledněna složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti a rozsah činnosti. Předmětná exekuce totiž byla vždy až 3. (poslední) v pořadí, a soudní exekutor tak nemohl činit žádné účelné kroky k provedení exekuce, neboť všechen majetek stěžovatele byl již postižen v rámci zmíněných exekucí s lepším pořadím. Poukaz soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2924/2017 považuje za nepřípadný, neboť v jeho případě účelem postoupení pohledávky a s ním spojené změny v osobě oprávněné nebyla faktická úhrada pohledávky původní oprávněné.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na obsah spisu. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci, Ústavní soud je nezasílal stěžovateli k replice.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, včetně řízení exekučního. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatou je polemika s názorem obvodního soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti právního názoru stěžovatele. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával jejich výši, posuzoval mechanismus jejich výpočtu, účelnost vynaložených nákladů řízení a zaujímal direktivní stanovisko, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Ústavní soud ověřil, že soud se námitkami stěžovatele proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce dostatečně zabýval a přesvědčivě objasnil, proč ve vztahu k nákladům exekuce, jak o nich bylo rozhodnuto exekutorem, lze vycházet zcela analogicky z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2924/2014, podle něhož platí, že "...za úhradu (uspokojení věřitele) pod vlivem exekuce, kterou je nutné zohlednit ve výpočtu nákladů exekuce, se považuje např. uzavření dohody o narovnání mezi oprávněným a povinným či úplata za postoupení vymáhané pohledávky během exekučního řízení následovaná zastavením exekuce na návrh (nového) oprávněného." Soud vycházel z údajů v exekutorském spise, zejména přihlédl k tomu, že o společném postupu účastníků svědčí vyjádření oprávněného v návrhu na zastavení exekuce na čl. 77 spisu, že se s povinným "dohodli na vypořádání sporu mimosoudní cestou". Propojení ekonomických zájmů stěžovatele a postupníka vymáhané pohledávky za ním nasvědčují i zániky zástavních práv vůči jeho majetku z důvodu úhrady jimi zajištěných závazků po postoupení vymáhané pohledávky, na což zástavní věřitel reagoval návrhy na zrušení zástavních práv. Soud vzal v úvahu, že pokud by nedošlo k zastavení exekuce k návrhu oprávněného, mohlo dojít reálně prodejem nemovitých věcí povinného k uspokojení přinejmenším zástavních věřitelů povinného v celkové výši 21 158 427 Kč. Pokud pak exekutor vycházel při stanovení nákladů řízení z celkové částky ve výši 10 000 000 Kč, vycházel tak z částky, kterou bylo s ohledem na uvedená zjištění skutečně možné vymoci. Určené náklady exekuce jsou tedy v souladu s ustanoveními ust. §6 odst. 1 a §13 odst. 2 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, a citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž z okolností věci vyplývá, že účelem postoupení pohledávky a s ní spojené změny v osobě oprávněné byla faktická úhrada pohledávky původnímu oprávněnému, šlo tedy o plnění pod tlakem exekuce stejně, jakoby vymáhanou pohledávku uhradil sám povinný, kterému je pak nutné přičíst odpovědnost za náklady řízení, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. S ohledem na výše zmíněné kompetence Ústavního soudu, Ústavní soud nemá důvod se blíže vyjadřovat ke srozumitelně odůvodněnému rozhodnutí soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu