ECLI:CZ:US:2015:1.US.2693.15.1
sp. zn. I. ÚS 2693/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) E. D. a 2) E. D., zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou, se sídlem Štítného 30, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 296/2015-107 ze dne 11. 8. 2015 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 51 Nc 443/2014-86 ze dne 19. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelky napadly v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhly jejich zrušení, neboť nejsou v souladu s nejlepším zájmem dítěte.
2. První stěžovatelka je matkou druhé stěžovatelky narozené v roce 2012. Stěžovatelky jsou žalované v řízení o určení otcovství, ve kterém se L. V. domáhá uznání, že je otcem druhé stěžovatelky.
3. Obvodní soud napadeným usnesením ustanovil znalce z oboru zdravotnictví - odvětví genetika, který má na základě hypervariabilních oblastí DNA určit, zda L. V. je otcem druhé stěžovatelky. Zároveň obvodní soud první stěžovatelce uložil poskytnout znalci veškerou součinnost nezbytnou k vypracování znaleckého posudku a umožnit odběr vzorku DNA stěrem bukální sliznice dutiny ústní druhé stěžovatelky. Soud toto usnesení odůvodnil tím, že ve výpovědích žalobce a první stěžovatelky existují významné rozpory ohledně doby, do které mezi nimi měl trvat intimní vztah. Proto soud považoval za nezbytné ustanovení znalce. Určení otcovství je podle soudu v zájmu druhé stěžovatelky, která má právo znát oba své rodiče a na výchovu a výživu obou rodičů. Zároveň i případný biologický otec má právo podílet se na výchově svého dítěte. Dané opatření je také proporcionální, neboť stěr z bukální sliznice dutiny ústní se dotýká fyzické integrity člověka v minimální míře, je bezbolestný a nepředstavuje žádné zdravotní riziko. Zároveň námitky první stěžovatelky vůči osobnosti žalobce jsou při řešení otázky určení otcovství irelevantní.
4. Městský soud napadeným usnesením odvolání stěžovatelek odmítl, neboť ho shledal nepřípustným z důvodu, že jde o rozhodnutí, kterým se upravuje řízení. Nicméně dodal, že námitky první stěžovatelky jsou ryze obstrukčního charakteru a souhlasil s právními názory soudu prvního stupně.
II. Argumentace stran
5. První stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odběr DNA není v zájmu její dcery. Žalobce je údajně psychopatická osobnost, má dluhy, nepracuje a je závislý na drogách a ničím na výživu nezletilé druhé stěžovatelky dosud nepřispěl.
6. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že jde o řízení sporné a nelze důkazní břemeno, které spočívá na žalobci přesunovat na ni. Namítá také, že obvodní soud odmítá provést výslech několika svědků, které stěžovatelka navrhuje.
7. Stěžovatelka také navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení a ústavní stížnost projednal předběžně.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny má každý rodič, tedy i otec, právo vychovávat a pečovat o své děti. Toto právo by bylo zcela iluzorním, pokud by otec neměl právo na právní uznání otcovství. Uznání otcovství je nezbytným předpokladem toho, aby mohl požívat svých základních práv vůči dítěti. Za tímto účelem občanský zákoník v §783 odst. 1 umožňuje muži, který tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud. V nyní posuzovaném případě domnělý otec takové řízení zahájil a v rámci něj obvodní soud napadeným usnesením uložil stěžovatelkám odevzdat vzorek slin druhé stěžovatelky pro potřeby určení, zda žalobce je skutečně otcem druhé stěžovatelky.
9. Podle §125 občanského soudního řádu mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, včetně znaleckých posudků. Řízení o určení otcovství je řízením nesporným, které je upraveno v §417 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních a které je ovládáno zásadou vyšetřovací (viz také Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 558). Podle §20 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Podle §21 zákona o zvláštních řízeních soudních může soud provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než ty které navrhují účastníci. Podle Ústavního soudu tedy obvodní soud byl oprávněn napadené usnesení vydat, pokud znalecký posudek považuje za nutný k rozhodnutí ve věci.
10. Na druhou stranu odběr biologických vzorků je zásahem do práva na soukromý život druhé stěžovatelky [viz nález sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 42/48 SbNU 495), bod 23]. Tento zásah má však výše uvedený zákonný podklad a je vzhledem ke sledovanému cíli i přiměřený, jak správně odvodil obvodní soud v napadením usnesení.
11. Je třeba vycházet z toho, že dítě má právo znát své rodiče a právo na jejich péči (viz čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Je tedy otázkou, zda v této věci jsou vůbec zájmy žalobce a dítěte v rozporu. Za účelem zajištění tohoto práva dítěte, a i výše zmíněného práva otce, obvodní soud nařídil provedení analýzy DNA.
12. Ústavní soud již ve své judikatuře dovodil, že v řízení o určení otcovství jsou účastníci povinni se podrobit odběru vzorků DNA, které jsou nezbytné k náležitému objasnění skutkového stavu, neboť jedině tímto způsobem lze získat potřebné informace pro rozhodnutí ve věci [viz nález sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008 (N 42/48 SbNU 495), bod 16]. V citovaném nálezu dokonce Ústavní soud uvedl, že třetí domněnka otcovství (kterou plně převzal i nový občanský zákoník do §783 odst. 2), která je založena na prokazování soulože s matkou dítěte v rozhodné době, zaostává za vývojem moderní medicíny a neodpovídá současné společenské realitě, a proto soud nepochybí, pokud přímo přistoupí ke znaleckému dokazování metodami DNA diagnostiky (bod 20 citovaného nálezu). Tento nález plně dopadá i na nyní projednávaný případ. Skutečnost, že jej Ústavní soud přijal v návaznosti na řízení, ve kterém se určení otcovství domáhala matka, na věci nic nemění. Zcela stejné principy je nutno aplikovat i v řízení, kde se určení otcovství domáhá otec.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nyní posuzovaná věc je odlišná od nálezu sp. zn. II. ÚS 2964/12 ze dne 9. 12. 2014, ve kterém Ústavní soud zrušil rozhodnutí nařizující odběr vzorků DNA, neboť v dané věci nebylo z důvodu existence popěrných lhůt zřejmé, zda případné znalecké zjištění může mít vůbec nějaký vliv na rozhodnutí ve věci. V nyní posuzovaném případě však žádné lhůty k uplatnění nejsou a není pochyb o tom, že výsledek znaleckého posudku bude mít zcela rozhodující vliv na výsledek řízení.
14. Ústavní soud vnímá argumenty první stěžovatelky, které zpochybňují vhodnost žalobce být otcem druhé stěžovatelky. Tyto námitky jsou však v řízení o určení otcovství irelevantní. Otcovství je v prvé řadě biologický vztah, který by právo, pokud je to možné, mělo kopírovat. V současné době je medicína na takové úrovni, že pomocí testů DNA lze otcovství určit či vyloučit s téměř stoprocentní jistotou. Není důvod, aby soudy tuto možnost nevyužívaly, pokud plně směřuje k naplnění účelu řízení o určení otcovství.
15. Námitky první stěžovatelky vůči domnělému otci jsou k uplatnění až v případném rozhodování o svěření dítěte do péče, či, v mimořádných případech, v řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti, pokud by ji rodič například zneužíval (§871 občanského zákoníku).
16. Co se týče námitky stěžovatelky, že obvodní soud neprovedl důkazy, které navrhovala, lze poukázat na to, že řízení před obvodním soudem teprve probíhá a není možno určit, které důkazy nakonec soud provede a které odmítne a s jakým důvodem. Tyto námitky jsou tedy předčasné.
17. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se jedná o návrh na předběžné projednání věci, Ústavní soud neshledal důvod pro projednání věci mimo dané pořadí, a to i s ohledem na relativní rychlost rozhodnutí v této věci (shodně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 272/14 ze dne 7. 7. 2014). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení a odmítl jej také jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu