ECLI:CZ:US:2008:1.US.987.07.1
sp. zn. I. ÚS 987/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 28. února 2008 sp. zn. I. ÚS 987/07 ve věci ústavní stížnosti P. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. ledna 2007 č. j. 57 Co 772/2006-31 a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 6. října 2006 č. j. 18 C 129/2006-25, jimiž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta za neposkytnutí součinnosti ve věci dostavení se ke znalci a strpění odběru vzorku DNA, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí jako účastníků řízení a nezletilé V. N. a I. N. jako vedlejších účastníků řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále též "okresní soud") usnesením ze dne 6. 10. 2006 č. j. 18 C 129/2006-25 uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 129/2006 probíhá mezi žalobkyněmi (matkou a její nezletilou dcerou, zastoupenou opatrovníkem) - jež mají v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejších účastnic - a žalovaným (nyní stěžovatelem) řízení o určení otcovství. Stěžejním důkazem je nařízený znalecký posudek, k jehož vypracování je však potřebná součinnost účastníků spočívající v dostavení se ke znalci a strpění odběru vzorků DNA. Stěžovatel tuto součinnost však již třikrát neposkytl a ke znalci se nedostavil.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") usnesením ze dne 3. 1. 2007 č. j. 57 Co 772/2006-31 usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pořádkovou pokutu je stěžovatel povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet Okresního soudu ve Vsetíně. Odvolací soud považoval závěr okresního soudu za zcela správný a odpovídající §53 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť jednání stěžovatele nepochybně hrubě ztížilo a zpomalilo postup řízení, přičemž pro své odmítnutí nemá stěžovatel žádný zákonný důvod. Nelze ztotožnit ani možnost odmítnout účastnický výslech a povinnost dostavit se ke znaleckému vyšetření. Problematika použití pořádkového opatření v případě, že účastník nesplní povinnost poskytnout součinnost potřebnou k podání znaleckého posudku, byla již kladně řešena v judikatuře (R 29/1973). Odvolací soud přihlédl i k tomu, že stěžovateli byly poskytnuty informace o tom, jakým způsobem bude znalecký posudek prováděn a že není nezbytné ani provedení odběru krve, neboť potřebné vzorky lze získat stěrem z bukální sliznice.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti směřující proti uvedeným usnesením namítal porušení čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny spatřoval v tom, že okresní ani krajský soud nepřihlédl k jeho námitce, že k vyšetřením spočívajícím v odběru vzorků se stěžovatel nedostavoval z důvodu, že mu v tom brání jeho psychický stav a obavy neumožňující odběr vzorků uskutečnit. Názor soudu, že stěžovateli nemusí být odebrán vzorek krve, ale že postačí odběr stěrem z bukální sliznice, a ujištění znalkyně, že žádná z používaných metod nepředstavuje zdravotní riziko, považoval stěžovatel za bagatelizaci okolností, která nemůže být důvodem k odmítnutí jeho námitek, podle nichž mu jeho psychický stav a obavy znemožňují odběr vzorků podstoupit. V této souvislosti poukazuje též na rozhodnutí publikované ve Sborníku III na s. 330 [jehož právní věta zní: "Zdráhá-li se účastník podrobit se odběru krve ke krevní zkoušce (např. z vážných zdravotních důvodů), je soud povinen důvodnost jeho odmítání přezkoumat. Je-li důvodnost jeho zdráhání soudem dostatečně ověřena, nelze proti účastníku použít sankcí uvedených v ustanovení §53 o. s. ř."]. Na straně stěžovatele jsou tedy závažné subjektivní důvody, které mu znemožňují odběr podstoupit (již sama představa zákroku v něm vyvolává obavy).
4. Odběr biologických vzorků je dle stěžovatele vždy zásahem do tělesné integrity (čl. 6 a 31 Listiny), který s sebou "vždy a za všech okolností" nese zdravotní riziko spočívající v narušení rovnováhy nejen fyzické, ale i psychické. Bagatelizace tohoto problému vede k porušení stěžovatelova práva na lidskou důstojnost a osobní čest (čl. 10 Listiny). Stěžovatel má právo odepřít lékařský zákrok či odběr biologických vzorků ze svého těla, pokud má obavu o svůj zdravotní stav; souhlas stěžovatele nelze vynucovat ukládáním pokut.
5. Dále stěžovatel namítal, že řízení o určení otcovství je sporným řízením, které nepodléhá §131 odst. 1 větě za středníkem o. s. ř. (přestože je stěžovateli znám vztah tohoto ustanovení a §120 odst. 2 o. s. ř.). Je tedy otázkou, zda soud je vůbec oprávněn ve sporném řízení stanovit účastníkovi řízení povinnost za situace, kdy účastník řízení není povinen ve věci vypovídat a nesouhlasí se svým výslechem; v této situaci není povinen dle stěžovatele "ulehčovat pozici žalobci tím, že se např. v předmětné věci podrobí přísl. odběru genetického materiálu". Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení usnesení krajského i okresního soudu.
III.
6. Ve smyslu §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků:
7. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí odkázal na svá rozhodnutí a nad rámec toho podrobně uvedl, že v současné době jsou genetické paternitní testy jediným spolehlivým prostředkem prokázání otcovství; jakýkoliv jiný důkaz proti nim nemůže obstát. Silné obavy, především psychického rázu, které stěžovatel udává jako důvod nedostavení se ke znalci, jsou dle soudu účelové. K tomuto závěru jej vede v prvé řadě fakt, že stěžovatel ani jeho zástupce o tom soud prakticky neinformovali. Stěžovatel dále své psychické problémy ani nedokládá - např. zprávou od psychologa či psychiatra; pokud by stěžovatel svá tvrzení věrohodným způsobem doložil, soud by nepochybně zvážil další alternativní postupy (např. odběr vzorků neinvazivní cestou v soukromí stěžovatele). Konečně důvodem, proč soud hodnotí "omluvu" jako účelovou, je to, že si lze jen těžko představit, že stěžovatel trpí fobií či úzkostí z lékaře v takové míře, že by mu to znemožňovalo nechat si provést byť i jen stěr vatou z úst; to by se muselo projevit i v normálním životě stěžovatele a vyžadovalo by si odbornou pomoc. Soud dále odmítl, že by byly porušeny čl. 6, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Naopak podotkl, že nejen stěžovatel má svá ústavní práva: podle čl. 32 odst. 1 a 2 Listiny jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. V. N. má nezpochybnitelné právo na oba rodiče či alespoň právo znát své biologické rodiče. Stejně tak je zákonnou povinností rodičů o své děti pečovat a starat se o ně. Je objektivní skutečností, že spolehlivé určení otcovství je možné pouze metodami analýzy DNA. Všechny ostatní metody a důkazní prostředky umožňují výrok pouze více či méně pravděpodobný; naproti tomu pravděpodobnost u genetických testů se prakticky rovná jistotě (99,9 a více %). Tyto typy znaleckých posudků chrání nejen zájmy nezletilých dětí, ale rovněž žalovaných tvrzených otců (jen v roce 2005 bylo u senátu 8 C tohoto soudu vyloučeno otcovství minimálně u čtyř mužů na základě posudku metodou zkoumání DNA). Pokud by ústavní stížnost byla důvodnou, umožnilo by to mnohým mužům vyhýbat se určení otcovství a soudní praxe by byla nucena vrátit se hluboko do 20. století a snad ještě hlouběji, neboť i ve 20. století byly prováděny krevní zkoušky (bez možnosti alternativních postupů), které mohly otcovství spolehlivě pouze vyloučit, nikoliv určit. Rozsudky by tak vycházely z důkazů, které by nebyly způsobilé bez pochyb otcovství prokázat či vyloučit; tím by byla zásadním způsobem nejen ohrožena, ale přímo porušena základní práva dětí a také matek.
8. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť neporušil stěžovatelova práva vyplývající z Listiny. Nesouhlasil rovněž s tvrzením, že uvedení konkrétního způsobu odběru biologických vzorků bylo bagatelizací. Podotknul, že stěžovatel uváděl jen velmi vágním způsobem své psychické zábrany, které blíže nepopsal a řádným způsobem neosvědčil, a to až do současné doby. Dále soud uvedl, že zásah do osobní integrity stěžovatele (čl. 10 Listiny) není neoprávněný a bezdůvodný, ale vyplývá z požadavků soudního řízení na provedení důkazu, který je v řízení o určení otcovství nezbytný a důvodný a jemuž se podrobují i ostatní účastníci řízení, jejichž postavení je podle čl. 37 odst. 3 Listiny rovné.
9. Vedlejší účastnice V. N., zastoupená opatrovníkem - Městským úřadem Znojmo, orgánem sociálně-právní ochrany dětí, považovala postup soudu za správný, neboť je nutné, aby řízení bylo co nejdříve ukončeno; samotné zjištění otcovství je v zájmu dítěte. Poukázala též na čl. 3 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., (dále jen "Úmluva"), podle nichž musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí a dále že každé dítě má právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Konečně čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu každému, tedy i dítěti, které je účastníkem řízení a o jehož právech se rozhoduje. Je tedy na soudu, jaké důkazní prostředky zvolí.
10. Vedlejší účastnice I. N. (matka nezletilé V.) ve vyjádření navrhla odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedla, že obě vedlejší účastnice (žalobkyně v řízení o určení otcovství a o výchově a výživě nezletilého dítěte) se již odběru genetických vzorků podrobily, a to matka odběru krve a dcera bukálním odběrům - stěrům ze sliznice. Stěžovatel se odmítá podrobit těmto odběrům, jde však spíše o obstrukce a stěžování postupu soudu než o objektivní psychický stav. Tomu odpovídá uplatňování různých "výmluv", které se zpočátku zdály logické (např. strach z nákazy při odběru krve), avšak když stěžovatel začal odmítat i náhradní řešení (bukální stěry), dospěla vedlejší účastnice k závěru, že jde jen o ztěžování postupu soudu. Dále vedlejší účastnice uvedla, že na souzenou věc dopadá §120 odst. 2 o. s. ř.; nejde tedy jen o důkazní povinnost žalobkyně, ale soud si opatřuje důkazy ve své podstatě z úřední povinnosti. I když řízení bylo zahájeno na základě žaloby, jde svou podstatou o řízení nesporné, ovládané vyšetřovací zásadou. I kdyby si soud znalecký posudek nevyžádal, byl by tento důkaz stejně navržen, neboť jde o jediný a objektivní důkaz zjištění skutečného stavu věci. Je zde i zájem společenský, zejména zájem nezletilého dítěte, který v daném případě převládá. Vedlejší účastnice dále poukázala na - dle jejího názoru - obdobnou problematiku řešenou Ústavním soudem [nález sp. zn. II. ÚS 56/95 ze dne 6. 12. 1995 (N 80/4 SbNU 259) a nález sp. zn. IV. ÚS 191/96 ze dne 6. 1. 1997 (N 1/7 SbNU 3)] a na §127 odst. 1 a 3 o. s. ř.
IV.
11. Stěžovatel v replice setrval na svých tvrzeních i na svém návrhu. Důvody, pro které se nemohl podrobit lékařskému zákroku, nebyly vůbec zkoumány, a došlo tak k nepřípustné bagatelizaci jeho problému. Je nepřípustné, aby byl nucen k odběru biologických vzorků ze svého těla ukládáním pokut.
V.
12. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Toho se dovolával i stěžovatel. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§53 odst. 1 o. s. ř.) je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, náleží možnost přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu. Ústavní soud je tedy při přezkoumávání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
13. Ústavní stížnost není důvodná.
14. Podle §53 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu nebo neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v §294 a 295 o. s. ř., uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč. Citované ustanovení představuje výjimku z typického způsobu řešení situací, v nichž je zapotřebí účastníka přimět k tomu, aby něco vykonal. Procesní aktivita účastníka se v civilním sporném řízení zpravidla stimuluje pomocí procesních břemen; důsledkem jejich neunesení (např. břemena tvrzení, břemena důkazního, břemena substancování) není přímá sankce v podobě pořádkové pokuty, ale sankce nepřímá, nejčastěji v podobě neúspěchu ve sporu. Subjektivních povinností v pravém slova smyslu, jejichž porušení lze sankcionovat přímým státním donucením, je v civilním procesu mnohem méně než procesních břemen. Jednou z těchto povinností je však i povinnost náležitého vedení sporu, jež nachází svůj odraz právě v §53 odst. 1 o. s. ř., který sankcionuje jednání, jímž někdo hrubě ztěžuje postup řízení, tedy brání tomu, aby soud mohl věc spravedlivě projednat a rozhodnout. Hrubé ztěžování postupu řízení může mimo jiné spočívat v tom, že účastník neuposlechne příkazu soudu, v souzené věci opírajícího se o §127 odst. 3 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení účastníkovi, popřípadě i někomu jinému, může předseda senátu uložit, aby se dostavil ke znalci, předložil mu potřebné předměty, podal mu nutná vysvětlení, podrobil se lékařskému vyšetření, popřípadě zkoušce krve, anebo aby něco vykonal nebo snášel, jestliže to je k podání znaleckého posudku třeba. Předseda senátu tedy může uložit účastníkovi řízení, aby se dostavil ke znalci a podrobil se lékařskému vyšetření, tedy i odběru vzorků nezbytných pro analýzu DNA, jako tomu bylo v souzené věci.
15. Stěžovatel proti tomu však namítá, že takovou povinnost nelze uložit procesní straně v civilním sporu, pokud by tím obstarávala skutkový materiál pro svého odpůrce. Vedlejší účastnice tuto argumentaci naopak vyvrací tvrzením, že v dané věci jde o řízení nesporné. K tomu je nutno uvést, že řízení o určení otcovství podle §54 zákona o rodině je sporným řízením ve věci osobního stavu [§80 písm. a) o. s. ř.], které může být zahájeno pouze na základě žaloby, k jejímuž podání jsou legitimováni dítě (zastoupené kolizním opatrovníkem), matka a nyní rovněž muž, který o sobě tvrdí, že je otcem. Jedná se tedy o řízení, v němž proti sobě vystupují dvě strany v kontradiktorním postavení: na jedné straně matka či dítě, případně matka a dítě jako procesní společníci, na straně druhé muž, jehož otcovství má být v tomto řízení určeno. Přestože je řízení o určení otcovství sporným řízením, odpovědnost za zjištění skutkového stavu neleží na stranách, jako je tomu v typickém sporu ovládaném zásadou projednací, ale na soudu. Procesní strany zde samozřejmě mohou ve svém vlastním zájmu iniciativně přispívat k objasnění skutkového stavu, ovšem na základě §120 odst. 2 o. s. ř. je povinností soudu provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Výjimečné uplatnění vyšetřovací zásady v civilním sporu je v tomto případě zcela důvodné, neboť je zapotřebí vzít v úvahu veřejný zájem, jenž se v tomto procesu uplatňuje, jakož i zájem dítěte. V tomto směru Ústavní soud připomíná, že předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, včetně výkonu soudnictví, musí být zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy). Pokud je to možné, má každé dítě právo znát své rodiče a má právo na jejich péči (čl. 7 Úmluvy). Ačkoliv tedy jde o sporné řízení, je povinností soudu náležitě vyšetřit skutkový stav a zjistit, zda žalovaný muž je otcem, či nikoliv. K tomu je beze vší pochybnosti zapotřebí provést též vyšetření DNA u tohoto muže; povinnost soudu objasnit skutkový stav jej proto opravňuje i k tomu, aby mj. tomuto muži uložil povinnost dostavit se ke znalci a strpět odběr vzorků nezbytných pro DNA analýzu. Jedině tímto postupem mohou být respektovány převažující zájmy dítěte, jakož i jeho právo znát své rodiče.
16. K argumentaci stěžovatele je namístě pro úplnost dodat, že procesualistika samozřejmě zásadně uznává, že není povinností procesní strany poskytovat důkazní materiál proti sobě samotné. Tento přístup se však může prosadit pouze v řízení ovládaném zásadou projednací, a nikoliv ještě vždy: průlom do tohoto principu představuje tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, na jejímž základě procesní strana, nezatížená (subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení, podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé procesní strany (k tomu srov. Macur, J.: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: MU, 2000, s. 96). Vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem vychází z ústavního hlediska z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném zásadou projednací. Shromažďování skutkového materiálu iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace, a je tedy postižena "informačním deficitem", je ohroženo nebo porušeno její právo na "spravedlivý proces". Z objektivního hlediska je informačním deficitem procesní strany zase ohrožena nebo porušena základní společenská funkce civilního procesu, spočívající v poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům, jež vyplývají z pravdivě zjištěného skutkového stavu (srov. citované dílo s. 61 a násl.). Z právě uvedeného jednoznačně plyne, že i kdyby se ve sporu o určení otcovství měla uplatňovat projednací zásada (a nikoliv vyšetřovací, jak plyne z §120 odst. 2 o. s. ř.), byl by stěžovatel povinen podrobit se odběru vzorků DNA, neboť jedině tímto způsobem lze získat informace, které jsou nezbytné k náležitému objasnění skutkového stavu a jimiž disponuje jedině on.
17. Je nutno rovněž odmítnout námitku stěžovatele, dovozujícího, že řízení o určení otcovství coby spor nespadá pod §131 odst. 1 o. s. ř., a proto není účastník ani povinen ve věci vypovídat; nemá-li tuto povinnost, potom ani "není povinen ulehčovat pozici žalobci tím, že se např. v předmětné věci podrobí přísl. odběru genetického materiálu". V prvé řadě není správná vůbec úvaha, že se na řízení o určení otcovství citované ustanovení nevztahuje: naopak podle výslovného znění §131 odst. 1 o. s. ř. se omezení důkazu účastnickým výslechem mj. souhlasem účastníka, který má být vyslechnut, neuplatní v řízeních uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř. Mezi těmito řízeními je výslovně vyjmenováno i řízení o určení rodičovství, což stěžovatel zřejmě přehlíží. Z toho plyne, že přestože je řízení o určení otcovství sporným řízením, uplatňuje se v něm zásada vyšetřovací, a je tedy povinností soudu shromáždit skutkový materiál potřebný pro rozhodnutí věci; účastník nemůže soudu v této činnosti bránit tím, že nesvolí ke svému výslechu. Krom tohoto zásadního faktu se nelze ztotožnit ani s jednoduchou logikou, s níž stěžovatel ztotožňuje režim důkazu výslechem účastníka a znaleckého důkazu. Pro znalecký důkaz totiž bývá typické, že zahraniční procesní řády i v řízeních ovládaných projednací zásadou umožňují soudu nařídit tento důkaz i z moci úřední.
18. Konečně je namístě zastavit se u tvrzení stěžovatele, že by ulehčoval pozici žalobce tím, že se podrobí testu DNA. Tímto výrokem jakoby stěžovatel předvídal výsledek znaleckého posudku tak, že vyzní nepříznivě pro něj, tj. že jím bude potvrzeno jeho otcovství. Takový výrok by bylo v podstatě možno hodnotit jako nepřímé doznání otcovství. Ve skutečnosti však nelze výsledek dokazování takto předjímat: výsledkem testu DNA může totiž být nejen určení stěžovatelova otcovství, ale také jeho vyloučení. Nelze proto předem hovořit o tom, že znalecký posudek spočívající v odběru vzorků DNA je důkazem, který má být vykonán v neprospěch stěžovatele a ku prospěchu jeho odpůrců.
19. V této souvislosti je nutno podotknout, že podle tradičního náhledu se v řízení o určení otcovství podle §54 zákona o rodině nejprve prokazuje, zda žalovaný muž souložil s matkou dítěte v kritické době, ohledně kteréžto skutečnosti má nést důkazní břemeno strana žalující (to je ovšem pochybný závěr, neboť v řízeních ovládaných vyšetřovací zásadou se může uplatňovat pouze objektivní důkazní břemeno, tj. pravidla, jak má soud postupovat, nastal-li stav non-liquet, nikoliv však subjektivní důkazní břemeno, zatěžující účastníka nepříznivými následky v případě neprokázání skutečností, které prokázat měl). Teprve byla-li soulož prokázána, bylo na žalovaném muži, aby dokazoval, že jeho otcovství vylučují závažné okolnosti; právě k prokázání těchto okolností vylučujících mužovo otcovství se nařizovaly znalecké posudky (krevní zkouška, posudky z oboru gynekologie, antropologie). Funkce znaleckého posudku tedy v řízení o určení otcovství podle třetí domněnky byla spíše opačná, než se domnívá stěžovatel, tj. měla vyloučit otcovství žalovaného muže, jemuž již svědčila domněnka, že je otcem.
20. Je zřejmé, že s vývojem moderní medicíny je celá koncepce §54 odst. 1 a 2 zákona o rodině již překonaná. Tzv. bází třetí domněnky je skutečnost, že muž souložil s matkou dítěte v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů; jsou-li tyto skutečnosti prokázány, považuje se muž za otce dítěte (protinormou, na základě níž se domněnka neuplatní, je pravidlo o existenci závažných okolností vylučujících otcovství tohoto muže). Tato konstrukce skutkové báze domněnky pochází z dob, kdy nebylo možno jednoznačně znalecky určit, zda žalovaný muž skutečně je otcem; proto bylo nutno vázat působení domněnky na skutečnost jinou, a sice na soulož matky a žalovaného muže. Teprve nástup metod DNA diagnostiky v polovině osmdesátých let minulého století umožnil jednoznačné pozitivní určení otcovství žalovaného muže. Je-li na základě analýzy kyseliny deoxyribonukleové možno jednoznačně určit, zda žalovaný muž je otcem dítěte či nikoliv, není již ani nutno třetí domněnku otcovství vázat na skutečnost soulože, která o otcovství žalovaného muže vypovídá pouze nepřímo. V tomto směru tedy text §54 odst. 2 zákona o rodině zaostává za vývojem moderní medicíny a neodpovídá současné společenské realitě. Do doby, než zákonodárce zareaguje na popsané změny, je nutno řešit nastalou situaci interpretací: Rovněž řízení o určení otcovství je ovládáno zásadou arbitrárního (nikoliv legálního) pořádku. Nelze proto považovat za jedině správný ten postup, že soud se bude napřed zabývat tím, zda došlo k souloži, a teprve v případě prokázání soulože nařídí znalecký posudek, aby zjistil, zda závažné okolnosti mužovo otcovství nevylučují. Není vadou řízení, pokud soud přímo přistoupí ke znaleckému dokazování metodami DNA diagnostiky: takový postup je v souladu nejen se zmíněnou zásadou arbitrárního pořádku, ale též se zásadou procesní ekonomie. Konečně je zjevné, že pokud ze znaleckého posudku vyplyne, že žalovaný muž je otcem dítěte, bude tím s praktickou jistotou prokázána i soulož tohoto muže s matkou dítěte v rozhodné době, tj. - dnes již překonaná - skutková báze třetí domněnky.
21. Důvodné nejsou ani námitky stěžovatele týkající se domnělé bagatelizace jeho námitek, v rámci nichž stěžovatel obecným soudům jednak vytýká, že nepřihlédly k jeho tvrzení, že mu jeho psychický stav bránil odběr vzorků uskutečnit, a jednak ústící v závěr, že stěžovatel má právo odepřít lékařský zákrok či odběr vzorků ze svého těla, pokud má obavu o svůj zdravotní stav, tedy že v dané věci je nutný souhlas stěžovatele, který nelze vynucovat ukládáním pokut. Na základě této argumentace stěžovatel dovozuje porušení řady ústavně garantovaných práv a svobod (čl. 6, 10, 31, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny), přičemž u některých z nich není ani zřejmé, jak mohla být napadenými usneseními porušena (srov. např. čl. 36 odst. 2 Listiny vztahující se ke správnímu soudnictví, čl. 31 Listiny upravující právo na ochranu zdraví a na bezplatnou zdravotní péči, čl. 6 Listiny garantující právo na život); ohledně práva na spravedlivý proces a rovnosti zbraní odkazuje Ústavní soud na výše uvedenou argumentaci.
22. Z věcného hlediska je nutno v prvé řadě odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy k jeho námitkám nepřihlédly. Ze soudního spisu je patrno, že stěžovatel svou neúčast omlouval v dopise znalkyni ze dne 7. 8. 2006 tím, že "není schopen se ze subjektivních důvodů dostavit odběru vzorků", aniž blíže rozvedl, co se těmito subjektivními důvody rozumí. Na základě upozornění znalkyně na nesoučinnost stěžovatele jej soud prostřednictvím zástupce upozornil, že pokud se nemůže ze závažných důvodů dostavit ke znalci, je povinen řádně se omluvit, důvody uvést a prokázat a domluvit se se znalcem na termínu, který bude oběma vyhovovat; rovněž poukázal na §53 odst. 1 o. s. ř. a na možnost předvedení orgány Policie České republiky. Na toto upozornění reagoval zástupce stěžovatele přípisem, že dle jeho mínění neúčast řádně a včas omluvil; důvody neúčasti tentokrát blíže rozvedl tak, že stěžovatel má obavy z onemocnění nebo jiné zdravotní komplikace, která by mohla být odběrem vzorků způsobena. Na základě toho soud zjistil u znalkyně, že biologickým materiálem, který má být odebrán, je periferní nesrážlivá krev, jež se odebírá injekčními stříkačkami určenými na jedno použití; pokud by strach z odběru krve měl být jedinou zábranou pro uskutečnění vyšetření, je možné nabídnout stěr bukální sliznice z dutiny ústní. Z toho je dle Ústavního soudu zcela zjevné, že tvrzení stěžovatele, že soud na jeho námitky nereagoval, je zcela nepravdivé; neobstojí proto ani úvahy o bagatelizaci stěžovatelova problému. Dovolává-li se za těchto okolností stěžovatel právního názoru, podle něhož, pokud je důvodnost zdráhání se podrobit se odběru krve soudem dostatečně ověřena, nelze proti účastníkovi použít sankcí uvedených v §53 o. s. ř., je nutno zdůraznit, že to byl především sám stěžovatel, kdo - i přes náležité poučení soudu - neuvedl dostatečně určitá a úplná tvrzení, z nichž by bylo možno důvodnost jeho neúčasti ověřit. Už vůbec potom stěžovatel nenabídl jakýkoliv důkaz, který by prokazoval, že jeho psychický stav mu neumožňuje podrobit se znaleckému vyšetření. Tvrzení stěžovatele zůstala natolik kusá, neurčitá a neúplná (kupř. není zřejmé, jaké obavy z onemocnění, zdravotních komplikací či jaké jiné psychické obavy má stěžovatel ze stěru bukální sliznice z dutiny ústní), navíc nijak nedoložená, že soud ani nemohl jejich pravdivost nijak ověřit (a případně zajistit jiný způsob odběru stěžovatelova genetického materiálu).
23. Argumentace stěžovatele zásahem do tělesné integrity se netýká čl. 6 (právo na život) a čl. 31 Listiny (ochrana zdraví), jak se domnívá sám stěžovatel, ale čl. 7 odst. 1 Listiny zaručujícího mj. nedotknutelnost osoby. Stěžovatel se rovněž mýlí, tvrdí-li, že zásah do tělesné integrity je možný pouze s jeho souhlasem. Ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny ve své druhé větě totiž připouští omezení nedotknutelnosti osoby v případech stanovených zákonem (a pouze v nich). Zákonným ustanovením, které ve stěžovatelově věci připouští zásah do jeho tělesné integrity, je - jak vyplývá z výkladu shora podaného - §127 odst. 3 o. s. ř., tj. postup obecných soudů se proto ani z tohoto hlediska nepříčí ústavně garantovaným právům a svobodám stěžovatele, neboť měl požadovaný zákonný podklad. Kromě toho je nutno vzít v úvahu, že stěr bukální sliznice z dutiny ústní představuje zákrok, který se jenom v minimální míře dotýká tělesné integrity člověka, je bezbolestný a nepředstavuje žádné zdravotní riziko. I z hlediska přiměřenosti sledovaného cíle a použitých prostředků se tedy toto vyšetření nejeví v žádném případě jako neproporcionální.
24. Lze tedy uzavřít takto:
V řízení o určení otcovství podle §54 odst. 1 a 2 zákona o rodině je soud oprávněn uložit žalovanému muži, aby se v souladu s §127 odst. 3 o. s. ř. dostavil ke znalci a strpěl odběr vzorků DNA, a to za účelem určení, popř. vyloučení otcovství. Není v rozporu s ústavním pořádkem, vynucuje-li soud splnění této povinnosti na žalovaném muži, který se odmítá vyšetření podrobit, za pomoci pořádkových pokut či předvedení.
25. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou ve smyslu §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.