ECLI:CZ:US:2023:1.US.2698.23.1
sp. zn. I. ÚS 2698/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1807/2023-291 ze dne 21. 8. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 304/2022-266 ze dne 13. 1. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 154/2017-221 ze dne 28. 6. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 2 141 558 Kč s příslušenstvím jako náhrady za majetkovou a nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením pro vady.
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvádí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s průtahy řízení ze strany exekučního soudu a soudního exekutora a s jeho nepřiměřeným postupem. Soudy se dále řádně nevypořádaly s dobrovolným splněním povinnosti stěžovatele složením vymáhané částky do soudní úschovy a s jeho námitkou na průtahy řízení. Konečně namítá, že obecné soudy mnohé z jím navrhovaných důkazů neprovedly či k nim nepřihlédly.
3. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolacího důvodu. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přijal Ústavní soud závěr, že neobsahuje-li dovolání (kromě jiného) vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně uzavřel, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
5. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí; v části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje jen k postupu obecných soudů v rámci nalézacího a odvolacího řízení; proti způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání, nic nenamítá. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání, které si za tímto účelem vyžádal, dospěl k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu odpovídá jeho obsahu.
7. Podle Nejvyššího soudu nelze z obsahu dovolání ohledně věci samé dovodit, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolací důvod. Stěžovatel sice citoval §237 o. s. .ř, "že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny", ale žádnou způsobilou otázku nevymezil. Tento zákonný požadavek nemůže být nahrazen pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo dovolatelova ústavně zaručená práva (srov. bod 39 stanoviska Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel pouze přednesl vlastní verzi skutkového stavu či prostý nesouhlas s hodnocením odvolacího soudu (obdobně přitom pojal i ústavní stížnost). Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vypořádal s jednotlivými námitkami a vyložil, proč nepředstavují způsobilé vymezení přípustnosti dovolání nebo dovolací důvod. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1, větě první, o. s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele, a za takové situace není pro jeho výjimečnou ingerenci prostor.
8. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu