ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1807.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1807/2023-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2 141 558 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 154/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2023, č. j. 14 Co 304/2022-266, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 2 141 558 Kč za majetkovou a nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobená v souvislosti s řízeními vedenými: 1) Okresním soudem v Kladně a poté Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 31 Sd 29/2010, 2) Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1392/2010, ve spojení s řízením vedeným u Exekutorského úřadu Cheb (K.) podsp. zn. 074 EX 14888/10 a 3) Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1284/2011, ve spojení s řízením vedeným u Exekutorského úřadu Domažlice ( Š.) pod sp. zn. 165 EX 1684/11.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 17 C 154/2017-221, žalobu o zaplacení částky 2 141 558 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel sice citoval v dovolání formální předpoklad přípustnosti vyžadovaný §237 o. s. ř., „že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,“ dovolací soud však ani s ohledem na následující pasáže dovolání nebyl s to rozpoznat pro postup v dovolacím řízení nezbytnou konkretizaci nanejvýš obecné dovolatelovy proklamace. Dovolatel přednesl jen vlastní verzi skutkového stavu, či prostý nesouhlas s (mnohým) hodnocením odvolacího soudu. Současně dovolatel neuvedl, byť by to bylo odkazem na již publikovanou nosnou právní argumentaci Nejvyššího soudu (nikoliv tedy jen na spisovou značku rozhodnutí), žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na nalus.usoud.cz). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Namítá-li dále dovolatel, že „předcházející řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soudy nesprávně posoudily nebo se naopak nezabývaly podstatnými okolnostmi a skutečnostmi“, pak je nutno konstatovat, že dovolatel namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit nemohou, a to i kdyby se soud případně vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). Dle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne dovolací soud k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tehdy, je-li dovolání přípustné. Samotné námitky, týkající se procesních vad rozhodnutí, neodpovídají kritériím stanoveným dle §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018).
Námitka dovolatele, že se odvolací soud „nedostatečně vypořádal se způsobenými průtahy řízení ze strany exekutora i soudu v exekučním řízení, stejně jako s nepřiměřeným postupem exekutora a množstvím postiženého majetku vůči povinnému pro bagatelní částku, s prodlením soudu s nařízením jednáním ve věci, kterého se žalobce coby povinný domáhal od počátku exekučního řízení, přesto jej soud nařídil až po 4 letech, konečně pak se soudy nevypořádaly s nesprávným postupem exekutora, který nevydal povinnému přeplatek z vymoženého exekučního plnění, tedy se vůči povinnému bezdůvodně obohatil“, přičemž dovolatel v této souvislosti odkazuje na odchýlení od rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 3 Afs 375/2017, dle něhož je exekutor povinen vyplatit přeplatek, tj. vydat bezdůvodné obohacení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit již jen pro absenci řádného vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř. ), neboť rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5829/2016).
Za předpoklad přípustnosti dovolání nelze považovat ani námitku žalobce, že v předcházejícím exekučním řízení byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.) - že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). To však nic nemění na tom, že i k tomuto dovolacímu důvodu, stejně jako ke každému jinému, je třeba uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Ačkoli žalobce v úvodu dovolání parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., pro tvrzený dovolací důvod spočívající v zásahu do jeho ústavně zaručených práv však nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Dovolání tak i v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Konečně k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nevede ani dovolatelova argumentace (nadto bez zřetelné vazby na konkrétní žalobní nárok a právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo) rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2506/2012, neboť jak vyplývá z bodu 77. odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, na otázce, zda je uložení do soudní úschovy dobrovolným splněním dluhu, napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud vyšel z vázanosti pravomocným rozhodnutím, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, a vypořádání žalobcovi argumentace (mj. i odkazem na citované rozhodnutí) uvedl výslovně pouze pro doplnění.
Protože z obsahu dovolání ohledně věci samé nelze dovodit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.) u jednotlivých žalobních nároků, dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu