ECLI:CZ:US:2014:4.US.4017.13.1
sp. zn. IV. ÚS 4017/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky SEANERGY spol. s r. o., IČ: 62580451, se sídlem Praha 5, Štefánikova 265/26, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 56, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 č. j. 12 Cmo 262/2012-254, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to pro tvrzené porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces a práva domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejší účastnice řízení na zaplacení blíže specifikovaných vícenákladů za obstarání přepravy věci na trase Praha - Dubaj a zpět v letech 2008 a 2009. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně tuto žalobu zamítl rozsudkem č. j. 4 Cm 226/2010-201 ze dne 18. dubna 2012. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, byl k odvolání vedlejší účastnice řízení rozsudek Městského soudu v Praze částečně změněn tak, že byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 9 352,76 USD s příslušenstvím; dále bylo stěžovatelce uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 52 187,13 Kč.
Tuto částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze odůvodnil odlišným právním názorem na okamžik splnění závazku zasilatele, resp. dopravce ze zasilatelské smlouvy podle §601 odst. 1 obchodního zákoníku, když za součást přepravy označil i nezbytné nakládání se zbožím v případě jeho nepřevzetí příjemcem. Na základě toho pak odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil oprávněnost některých nároků vedlejší účastnice řízení, když této přiznal náhradu těch vícenákladů, které souvisely s dopravou zboží do Dubaje, včetně nezbytného nakládání se zbožím po jeho nepřevzetí příjemcem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá nesprávnost posouzení jednotlivých nároků vedlejší účastnice řízení odvolacím soudem, když tyto podle ní byly součástí nákladů na zpětnou přepravu zboží, které ani odvolací soud vedlejší účastnici nepřiznal.
Ve vztahu k řízení před odvolacím soudem stěžovatelka namítá jednak chybné posouzení důkazů, jednak překvapivost rozhodnutí v důsledku nedostatečného upozornění odvolacího soudu v průběhu odvolacího řízení na odlišné právní posouzení věci. V tomto postupu odvolacího soudu stěžovatelka spatřuje porušení svého práva vyjádřit se k nově nastolenému meritu věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté instance v soudním řízení. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování, skutkových zjištění a právních závěrů vzešlých ze soudního řízení, pokud ovšem postupem těchto soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). K takovému excesu však v projednávaném případě nedošlo.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i ze spisového materiálu v dané věci Ústavní soud shledal, že se Vrchní soud v Praze zabýval všemi relevantními okolnostmi případu, jakož i návrhy a dalšími tvrzeními obou stran sporu. Vzhledem ke svému předběžnému názoru na odlišné posouzení části sporu oproti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud tuto skutečnost sdělil účastníkům řízení při ústním jednání dne 7. 11. 2012, přičemž toto sdělení ve spojení s okruhem důkazů opakovaně prováděných bylo dostatečně určitým a srozumitelným, aby účastníci, nadto oba zastoupeni advokáty, mohli účinně bránit svá práva v souladu se zásadou vigilantibus iura skripta sunt a projednací zásadou, ovládající občanské soudní řízení. Bylo jejich rozhodnutím, že tak neučinili ani v průběhu tohoto jednání, ani později.
Ústavní soud ani neshledal, že by závěry Vrchního soudu v Praze, podle nichž nezbytné nakládání se zbožím v případě jeho nepřevzetí příjemcem tvoří součást přepravy, resp. jejího obstarání, představovaly zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Už vůbec není právo na spravedlivý (řádný) proces porušeno jen proto, že soudy posoudily a rozhodly odlišně od představ a očekávání stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu