ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2506.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2506/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace , se sídlem v Praze 8-Libni, Kundratka 1951/19, identifikační číslo osoby 708 89 660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti povinnému JUDr. D. M. , zastoupenému Mgr. Michalem Sladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 1a, pro 11.424,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1946/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2011, č. j. 53 Co 238/2011 - 71, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 14. 3. 2011, č. j. 34 EXE 1946/2010 - 61, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 9. 11. 2010, č. j. 34 EXE 1946/2010 - 26, odůvodněný tvrzením, že povinnost zaplatit oprávněné náklady nalézacího řízení ve výši 11.424,- Kč k rukám jejího zástupce uloženou mu exekučním titulem splnil tím, že exekuovanou částku složil do úschovy soudu (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 26 Sd 110/2009), jelikož marně čekal na to, až si jí oprávněná, resp. její zástupce vyzvedne. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že povinný se nemůže dovolávat splnění dluhu složením vymáhané částky do úschovy soudu, neboť nebyly splněny podmínky dané ustanovením §568 obč. zák., tj. nemožnost splnění pro nepřítomnost věřitele nebo jeho prodlení či důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, nebo že věřitele nezná. Povinnému bylo totiž známo, že jeho věřitelkou je Správa služeb hlavního města Prahy, příspěvková organizace , a že exekučním titulem mu uloženo zaplatit dlužnou částku z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Brože, CSc., advokáta se sídlem v Praze 10, Dykova 17. Městský soud dále poukázal na to, že není vázán rozhodnutím o přijetí pohledávky do úschovy soudu, neboť soud v něm neověřuje pravdivost údajů složitele, a že účinky splnění dluhu má pouze takové složení do úschovy, které bylo realizováno při splnění zákonných předpokladů; pokud však vyjde najevo, že důvody pro soudní úschovu nebyly dány, platí, že ke splnění dluhu nedošlo. Domnívá-li se povinný, že bylo povinností oprávněné vyzvednout si vymáhané plnění u něj, pak zcela pomíjí, jaká povinnost mu byla exekučním titulem uložena - ten v souladu s §149 odst. 1 o. s. ř. povinnému ukládá, aby náhradu nákladů nalézacího řízení zaplatil advokátovi, který oprávněnou zastupoval v nalézacím řízení. Nebylo tedy povinností oprávněné si plnění u povinného vyzvednout, nýbrž bylo povinností povinného plnit v souladu s výrokem exekučního titulu, což neučinil, a podle jeho tvrzení není pochyb o tom, že se o to ani nepokusil. Stejně jako soud prvního stupně proto uzavřel, že k zániku práva přiznaného exekučním titulem nedošlo, že exekuce byla navržena důvodně a že důvod k jejímu zastavení podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. dán není.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda „uloží-li soud v rozhodnutí povinnost hradit náklady řízení k rukám advokáta, určuje tím jako místo placení sídlo advokáta a stanoví tedy účastníkovi povinnost náklady řízení advokátovi donést (princip donosnosti plnění)? Má za to, že uloží-li soud povinnost platit „k rukám advokáta“, nemůže to znamenat stanovení povinnosti platit v sídle advokáta ze čtyř zásadních důvodů: 1) zákon (o. s. ř.) nedává soudu právo určit platební místo, 2) zákon sám (o. s. ř.) platební místo pro náklady řízení neurčuje, 3) výslovně určuje pouze komu se platí („advokátovi“, §149 o. s. ř.) a 4) platební místo v takovém případě určuje obecně §567 obč. zák. jako bydliště či sídlo dlužníka. Namítá, že ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. „výslovně a zjevně“ stanoví povinnost „ komu se má platit (hovoří pouze o osobě)“, nestanoví však povinnost, kde se má platit (argument a contrario: „advokátu“ , nikoli „v sídle advokáta“ ). Má za to, že platební místo výslovně řeší §567 obč. zák., podle nějž, není-li dohoda o místu platby, je jím bydliště dlužníka. Judikatura Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1645/2004) se sice o advokátu v souvislosti s náhradou nákladů řízení vyjadřuje jako o „platebním místu“, podle dovolatele tím však má „zcela zjevně“ na mysli pouze osobu, která je výlučně oprávněná plnění převzít, „neřeší však místo plnění polohově “. Názor „o advokátovi jako o platebním místu“ zastává i literatura, ovšem ani ona nezmiňuje advokáta „ve smyslu, že by řešila otázku skutečného místa plnění (princip odnosnosti a donosnosti plnění)“. Je tedy přesvědčen o tom, že zákon nedává soudu moc určit místo placení nákladů nalézacího řízení a že ani zákon (o. s. ř.) toto místo speciálně pro náklady řízení neurčuje. Z toho podle dovolatele vyplývá, že „pokud by měl být účastník nucen dluh donést věřitelovu advokátovi“, bylo by to v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, podle kterého nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. „Chce-li tudíž věřitel peníze, má si pro ně dojít“. Protože soudy obou stupňů nesprávně vykládají v judikatuře Nejvyššího soudu použitý termín „platební místo“ jako místo ve smyslu prostorovém, zatímco Nejvyšší soud tento pojem zcela zjevně použil ve smyslu označení osoby, skrze níž se mají náhrady nákladů platit, resp. osoby, která je výlučně oprávněna je převzít, navrhl, aby jejich rozhodnutí byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 a neshledal je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným (ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné).
Dovolatel sice v dovolání označil otázku, která podle jeho názoru činí napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., hodnocením námitek v dovolání obsažených však k tomuto závěru dospět nelze.
Ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu.
Ve Stanovisku ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v bodu XV., Nejvyšší soud judikoval závěr: „Výrok soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), je pouze určením platebního místa ; osobou, jíž byla náhrada nákladů řízení přiznána, je účastník řízení (§142, §149 odst. 1 o. s. ř.). Advokáta proto při uplatňování takové pohledávky nelze ani v konkursu považovat za dlužníkova věřitele“. K tomu dále srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2005, pod číslem 48, či z odborné literatury viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1002).
V odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněnému pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXVII. stanoviska, a dále Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676). Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, rozsudek téhož soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2008 pod číslem 92, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 4857/2007, ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 275/2008, ze dne 14. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009)“.
Z uvedeného vyplývá, že není správný názor dovolatele, že „platební místo“ k zaplacení pohledávky z titulu práva na náhradu již pravomocně přiznaných nákladů řízení před soudem a vymáhaných v exekučním řízení „výslovně řeší §567 obč. zák.“; toto ustanovení nazvané jako místo plnění se totiž týká tzv. splniště při plnění závazku v době splatnosti pohledávky, a nedopadá tedy na povinnost žalovaného (povinného) zaplatit náhradu nákladů řízení již přisouzenou pravomocným rozhodnutím soudu, neboť jde-li o nárok, jež má základ v procesním právu, nelze jej v otázce místa plnění posuzovat podle práva hmotného, jak to nesprávně činí dovolatel. Aplikace §567 obč. zák. na již pravomocně přiznané právo na náhradu nákladů nalézacího řízení je tudíž vyloučena.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. května 2010, sp. zn. 21 Cdo 395, 3497/2009, a řadě dalších dále vyslovil, že „složení peněz do soudní úschovy ve smyslu ustanovení §185a a násl. o. s. ř. má soluční účinky, tj. účinky splnění dluhu (závazku) složitelem; za okamžik splnění (uspokojení) práva (nároku) se považuje den, v němž byl předmět úschovy složen u soudu. Uvedené následky ovšem nastávají jen tehdy, jestliže dlužník (jiný povinný účastník) složil předmět úschovy u soudu v souladu s hmotným právem“.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro zánik práva po vydání exekučního nebyly splněny, neboť nebyly dány zákonné důvody podle §568 obč. zák. pro uložení vymáhané peněžité pohledávky do úschovy soudu (úřední úschovy).
Protože však povinný v dovolání shora uvedený právní závěr odvolacího soudu nezpochybnil a uplatnil v něm jen námitky, že ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. stanoví pouze povinnost „ komu se má platit (hovoří pouze o osobě)“, a nikoliv kde se má platit , tedy že „neřeší místo plnění polohově “ (princip odnosnosti a donosnosti plnění)“, a protože názor odvolacího soudu, že bylo povinností povinného plnit tak, jak mu to bylo uloženo výrokem exekučního titulu (zaplatit náhradu nákladů nalézacího řízení k rukám zástupce oprávněné), a že nebylo povinností oprávněné, resp. jejího zástupce si plnění u povinného vyzvednout, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i odbornou literaturou, nemůže mít (nemá) jeho rozhodnutí již z těchto důvodů po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) o.s. ř. přípustné; Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne pověřený soudní exekutor podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu