ECLI:CZ:US:2012:1.US.2706.12.1
sp. zn. I. ÚS 2706/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného advokátem v Praze 6, JUDr. Zdeňkem Jedinákem, se sídlem Bělohorská 1685/80, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 7 To 175/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností (podepsanou stěžovatelem) doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2012 se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Dne 25. 7. 2012 v záhlaví označený advokát stěžovatele zaslal Ústavnímu soudu přípis, že stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 7. 2012, byla tímto advokátem pro stěžovatele skutečně koncipována, leč zmiňované podání doručené Ústavnímu soudu 16. 7. 2012 není tímto právním zástupcem podepsané a chybí k němu přiložená plná moc. Dále právní zástupce stěžovatele Ústavní soud informoval, že za stěžovatele rovněž podal proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolání.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 173/2011. Zjistil, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, č. j. 7 To 175/2012-185, podle něhož zůstal nezměněn napadený rozsudek obvodního soudu o vině a trestu stěžovatele, podal stěžovatel na základě plné moci (srovnej číslo listu 204 spisu) dne 14. 5. 2012 dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (čl. 199 a násl.). O dovolání ještě nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
III.
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínek ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v platném znění ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.
Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity, musí nyní věc projednat Nejvyšší soud. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatel případně využít další eventuální opravné prostředky v rámci obecného soudnictví. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jako svým způsobem uzavřené soustavy, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát teprve tehdy, až stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté mu k ochraně jeho práva, kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelovy věci orgán jiný.
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Za daného stavu se již Ústavní soud nezabýval případnými vadami ústavní stížnosti (chybějící plnou mocí), neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj