ECLI:CZ:US:2015:1.US.272.15.1
sp. zn. I. ÚS 272/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Davida a Vlasty Davidové, obou zastoupených JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem Dlážděná 4, Praha 1, proti opatření obecné povahy Zásady územního rozvoje Moravskoslezského kraje, vydaného Zastupitelstvem Moravskoslezského kraje usnesením č. 16/1426 dne 22. 12. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2014 č. j. 79 A 9/2013-56 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014 č. j. 4 As 84/2014-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 28. 1. 2015 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejich práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na podnikání podle čl. 26 Listiny. Dále se stěžovatelé ve své stížnosti dovolávají i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů podaná proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2014 č. j. 79 A 9/2013-56 (dále jen "rozsudek KS"), zjistil, že rozsudkem KS byl zamítnut návrh stěžovatelů ze dne 20. 12. 2013, kterým se domáhali zrušení části opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Moravskoslezského kraje, vydaného Zastupitelstvem Moravskoslezského kraje usnesením č. 16/1426 dne 22. 12. 2010 (dále jen "ZÚR"). Stěžovatelé ve své žalobě uvedli, že na základě přijatých ZUR bylo zasaženo stěžovatelům do jejich vlastnických práv k pozemkům v katastrálním území Bernartice nad Odrou. K tomuto zásahu mělo dojít tím, že jejich pozemky byly zařazeny do územních systémů ekologické stability (dále též "ÚSES"), přičemž stěžovatelé pociťují jako zásah do svého vlastnického práva tu skutečnost, že zákon za určitých podmínek připouští vyvlastnění takto zařazených pozemků.
3. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že sice správní soudy judikují, že vymezení biocentra v zásadách územního rozvoje obecně představuje zásah do vlastnického práva k pozemku, který je do takovéhoto biocentra zahrnut. V daném případě však stěžovatelé nebrojí proti zařazení pozemků do ÚSES a tvrdí, že s pozemky je dlouhodobě nakládáno způsobem, který odpovídá standardu ÚSES, ale brojí toliko proti možnosti vyvlastnění, kterou zákon stanoví pro případ, že by odpovídající úrovně ochrany přírody nemohlo být dosaženo jinak. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že pokud by do budoucna bylo případně nutno k vyvlastnění přistoupit, byly by podmínky a rozsah vyvlastnění stanoveny v rámci zvláštního správního řízení, které by bylo prováděno odlišnými správními orgány jako vyvlastňovacími úřady a které by podléhalo úpravě podle zvláštního zákona o vyvlastnění. Teprve v takovém, do budoucna případně zahájeném řízení by bylo možno přistoupit k omezení, popř. odnětí práv stěžovatelů k pozemkům, které byly zahrnuty do biocenter Poodří - jih a Hrabí, přičemž by se jednalo o zásah, který by ze zákona nesměl překročit meze toho, co by bylo nezbytné k zajištění odpovídající úrovně ochrany přírody; pokud by bylo možno zákonem požadovaný standard ochrany přírody zajistit jinak, byla by jakákoli forma vyvlastnění vyloučena. Nejvyšší správní soud s odkazem na výše uvedené uzavřel, že krajský soud nepochybil, pokud konstatoval, že zmínění možnosti vyvlastnění v textové části ZÚR nemá žádné právní následky; tento odkaz fakticky slouží toliko tomu, aby byly osoby, které mohou být zásadami územního rozvoje dotčeny (a mezi něž patří rovněž stěžovatelé), informovány o tom, že pokud by nebylo možno dosáhnout patřičné ochrany přírody ve vymezených plochách a koridorech jinak, zákon umožňuje potřebná práva v nezbytném rozsahu vyvlastnit, neboť možnost vyvlastnění pozemků, potřebných pro uskutečnění veřejně prospěšných opatření spočívající v založení ÚSES vymezených v územně plánovací dokumentaci, vyplývá přímo ze zákona.
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že se cítí být zasažení ve svém vlastnickém právu z důvodů, které již uvedli ve své správní žalobě. Dle názoru obecných soudů zákonná úprava možnosti vyvlastnění představuje jen jakési preventivní opatření, s tím však stěžovatelé nesouhlasí. Podle jejich názoru nelze vlastníky s jejich ústavně garantovaným právem preventivně omezovat, protože pokud důvody existují, je jejich právo omezeno zákonným způsobem (iniciuje se vyvlastňovací řízení), pokud tyto důvody neexistují, nelze jejich právo nijak omezovat. Stav, kdy vyvlastnění vlastníkům "latentně" hrozí, aniž by věděli, zda a kdy nastane, je podle stěžovatelů protiústavní. Stěžovatelé se rovněž cítí být dotčeni ve svém právu na podnikání. Dotyčné pozemky tvoří v lokalitě Poodří louky a v lokalitě Hrábí les, a tyto jsou zároveň nedílnou součástí provozování zemědělské činnosti stěžovatelů. Jestliže v tradici zemědělského podnikání nyní pokračuje jejich syn, pak se mohou dostat do situace, kdy jejich podnikání může být ohroženo, a to zejména, pokud by stát využil při převodu lesů a luk svého předkupního práva. Nastala by tak situace, kdy by se zemědělská usedlost mohla ocitnout bez sena a bez dřeva. Závěrem stěžovatelé uvádějí, že trvají na ústním jednání před Ústavním soudem.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud dospěl stejně jako soudy obecné k závěru, že zákonná úprava umožňující za přesně stanovených podmínek a ve veřejném zájmu zařadit soukromé pozemky do ÚSES a spojit s tím určité důsledky pro jejich vlastníky nemusí být rozporná s ústavní ochranou vlastnictví, umožňuje-li možnost soudní ochrany před zásahem do tohoto práva. Stěžovatelé namítají jako zásah do svého vlastnického práva samu existenci budoucí možnosti vyvlastnění či vykoupení jejich nemovitostí státem a vnímají ji jako vyvlastnění. Podmínkou pro vyvlastnění je však až vyvlastňovací řízení vedené podle příslušného zákona, jehož proces i výsledek je soudně přezkoumatelný. Ústavní soud ctí zásadu subsidiarity a vstupuje do ochrany základních práv nikoli v případě jejich potenciálního ohrožení, ale až v případě reálného zásahu do příslušného práva. V nyní posuzovaném případě však do práv stěžovatelů v tom smyslu, jak stěžovatelé tvrdí, přímo zasaženo nebylo.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí k návrhu stěžovatelů na ústní jednání před Ústavním soudem, že podle §43 odst. 2 je senát oprávněn rozhodnout o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání. Podle §44 nařídí Ústavní soud ústní jednání jen tehdy, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci či je-li třeba ve věci provádět dokazování, což však v posuzovaném případě nenastalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu