ECLI:CZ:US:2010:1.US.2736.07.1
sp. zn. I. ÚS 2736/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 2736/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společnosti katolického domu Bučovice, se sídlem v Bučovicích, Slavkovská 94, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2577/2007 o zamítnutí stěžovatelova dovolání, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 49 Co 10/2004, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 8. 2003 sp. zn. 6 C 288/2001, kterým bylo ve sporu o určení vlastnictví nemovitosti mezi městem Bučovice jako žalobcem a stěžovatelem jako žalovaným určeno, že vlastníkem nemovitosti je město Bučovice, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení a za účasti města Bučovice, Jiráskova 502, 685 01 Bučovice, jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2577/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 49 Co 10/2004 a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 8. 2003 sp. zn. 6 C 288/2001 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2577/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 49 Co 10/2004 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 8. 2003 sp. zn. 6 C 288/2001.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově bylo ve sporu mezi městem Bučovice jako žalobcem a stěžovatelem jako žalovaným určeno, že vlastníkem nemovitosti - domu č. p. 94 s parc. č. 1399, zastavěná plocha, zapsaného na LV č. 2690, vedeného Katastrálním úřadem Vyškov pro obec a k. ú. Bučovice, je město Bučovice.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej jen ve výroku týkajícím se nákladů řízení.
Nejvyšší soud shora uvedeným rozsudkem stěžovatelovo dovolání v dané věci zamítl.
Podstatou zkoumaného případu bylo, že město Bučovice uzavřelo dne 30. 12. 1991 smlouvu o převodu vlastnictví z obce na žalovaného stěžovatele, jejímž předmětem byla shora uvedená nemovitost. Město Bučovice se určovací žalobou podanou v roce 2001 (dne 23. 4. 2001) počalo domáhat vyslovení neplatnosti této smlouvy.
Řešení, ke kterému obecné soudy dospěly, je koncentrováno zejména v odůvodnění usnesení soudu odvolacího a v rozsudku Nejvyššího soudu.
Odvolací soud - k právnímu posouzení dané problematiky - uvedl, že právní vztah mezi žalobcem a žalovaným založený smlouvou ze dne 30. 12. 1991, tedy mezi obcí a sdružením občanů ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, se musel řídit právními předpisy platnými a účinnými ke dni uzavření této smlouvy. Uvedený právní vztah tedy nepodléhal úpravě občanského zákoníku, ale řídil se ustanoveními zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť se jednalo o právní vztah mezi dvěma právnickými osobami. Hospodářský zákoník upravoval do 31. 12. 1991 vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob a kromě toho též vztahy při hospodářském styku právnických osob [§1 odst. 2 písm. a) hospodářského zákoníku]. Hospodářská činnost pak zahrnovala vztahy vznikající při hospodaření a nakládání s jejich majetkem. Odvolací soud dovodil neplatnost uvedené smlouvy pro nedodržení formálních náležitostí stanovených v hospodářském zákoníku. V §24 odst. 2 hospodářský zákoník zakotvil jako podmínku platnosti smlouvy písemnou formu. Náležitostí písemné formy právního úkonu je podpis účastníka, resp. osoby, která za něj jedná. Z ustanovení §104 odst. 1 hospodářského zákoníku týkajícího se jednání občanského sdružení pak vyplývá, že je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob. Z listiny, na níž je text smlouvy o převodu vlastnictví ve zkoumaném případě obsažen, se však podává, že jménem žalované tuto listinu podepsala pouze jedna osoba - předseda Ev. Kamenický - k jehož podpisu bylo připojeno razítko Společnosti katolického domu v Bučovicích. Podpis další osoby jakožto podmínka platnosti smlouvy na ní chybí. Z tohoto pohledu tedy byla smlouva podle §24 odst. 2 hospodářského zákoníku shledána neplatnou a vlastnické právo k dotčeným nemovitostem nemohlo podle odvolacího soudu na stěžovatele přejít.
Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku uvedl, že shledává otázku zásadního právního významu v tom, zda je k právnímu úkonu občanského sdružení činěného písemně dle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991 třeba podpisu dvou oprávněných osob a jaký je následek nesplnění této podmínky. Souhlasil s odvolacím soudem, že k posouzení platnosti "hospodářské smlouvy" ze dne 30. 12. 1991, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným (stěžovatelem), je třeba aplikovat právní předpisy platné právě ke dni uzavření této smlouvy. Jedná se tedy o dobu, kdy ještě nebyl účinný ani zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ani tzv. "velká novela občanského zákoníku" provedená zákonem č. 509/1991 Sb. Oba uvedené předpisy, které zásadně změnily právní úpravu týkající se souzeného sporu, nabyly účinnosti až dnem 1. 1. 1992. Hospodářský zákoník ve svém §24 odst. 2 stanovil, že k platnosti smluv a ostatních právních úkonů organizací se vyžaduje písemná forma, pokud právními předpisy nebo dohodou nebylo stanoveno jinak. Ustanovení §104 odst. 2 stejného právního předpisu pak stanovilo, že jednání jménem občanského sdružení a jeho nižších organizačních složek nebo orgánů upravují stanovy. Je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob. Z pohledu žalovaného stěžovatele se tedy podle Nejvyššího soudu jednalo o komisivní (sic - pozn. red.) právní úkon, který trpí určitou vadou, neboť zcela zřejmě nebyly splněny formální náležitosti daného právního úkonu. V souzeném sporu tedy vyšlo najevo, že předmětná smlouva ze dne 30. 12. 1991 podmínku stanovenou v §104 odst. 1 hospodářského zákoníku nesplňuje, neboť za žalovaného je na listině obsahující tuto smlouvu podepsána jen jedna oprávněná osoba. Proto je podle Nejvyššího soudu třeba souhlasit s odvolacím soudem, že taková smlouva je absolutně neplatná. Z tohoto - pro souzený spor zásadního - závěru pak podle Nejvyššího soudu odvolací soud zcela správně dovodil, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti nemohlo být na žalovaného převedeno.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudům vytýká nesprávné zhodnocení provedených důkazů, jakož i vadné právní posouzení, neobjektivnost a nezákonnost. Napadené rozhodnutí považuje za politické a nerespektující platné rozhodnutí Zastupitelstva města Bučovice z roku 1991 o vrácení budovy Katolického domu z důvodu odstranění tvrdostí a nezákonností způsobených totalitním režimem. Soudy se prý nezajímaly o krutosti při záboru stěžovatelova majetku a při rušení tehdejší společnosti Katolických tovaryšů, ani o fakt, že město Bučovice ničím nepřispělo ke zbudování Katolického domu, jenž byl postaven jen díky obětavosti členů a sympatizantů společnosti. Chaotický stav, který v Československu panoval od roku 1989 do účinnosti zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, byl vyložen proti stěžovateli. Nebyl vzat v úvahu ani rozsah devastace domu v době jeho navrácení, ani současný stav budovy po rekonstrukci. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že pouze přisvědčily tvrzením města Bučovice a dostatečně se nezabývaly navrženými důkazy, které by podle stěžovatele prokázaly platnost smlouvy o převodu vlastnictví obce. Samotné podání žaloby o určení vlastnictví přitom považuje stěžovatel za jednání v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatel dodal - pokud jde o údajnou neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví, dovozovanou obecnými soudy - že k základním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí této právní jistoty je i respektování zásady "pacta sunt servanda". Přijetí právního názoru o absolutní neplatnosti smlouvy by podle mínění stěžovatele znamenalo, že jako účastník nemá právo na plnění sjednané smlouvou, i když smlouvu uzavřel vážně a i když ji sám plnil. Právem musí být chráněn i on jako druhý účastník smlouvy a pouze na něm závisí, zda se omylu dovolá či nikoli a zda uplatní námitku relativní neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §40 a 49a občanského zákoníku. Proti principu právní jistoty hovoří i fakt, že město Bučovice podalo žalobu na určení vlastnictví až poté, co se stěžovatel výše uvedenou smlouvou dlouhodobě řídil a o nabytý dům řádně pečoval. Trvalo také čtyři roky, než Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání podaném proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově. Je-li povinností soudu postupovat v řízení v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny, je v daném případě podle stěžovatele zcela zřejmé, že nebyl naplněn účel řízení, neboť soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku platnosti smlouvy o převodu vlastnictví obce, která je základním dokumentem k určení vlastnického práva. Jednotlivá rozhodnutí ve věci trpí - dle názoru stěžovatele - formalismem, který však v daném případě není namístě.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v daném případě připustil dovolání, neboť v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu, totiž zda je k právnímu úkonu občanského sdružení činěného písemně dle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991 třeba podpisu dvou oprávněných osob sdružení a jaký je následek nesplnění této podmínky. Nejvyšší soud pak na základě výkladu tzv. jednoduchého práva dospěl k závěru, že nebyla-li listina, na níž byla zachycena předmětná smlouva ze dne 30. 12. 1991, podepsána dvěma osobami oprávněnými jednat za žalovaného (stěžovatele), je taková smlouva absolutně neplatná podle §104 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991. Na základě absolutně neplatné smlouvy nemohlo být převedeno vlastnické právo k dané nemovitosti ze žalobce na žalovaného (stěžovatele). Nejvyšší soud se domnívá, že jeho rozhodnutím nebyl stěžovatel dotčen na svých základních právech chráněných ústavním pořádkem České republiky. Nepřiměřený zásah do právní jistoty nemůže být podle jeho názoru shledán tam, kde neplatnost právního úkonu zapříčinil subjekt, jenž se zachování principu právní jistoty dovolává, byť o tomto nedostatku vědět měl a mohl (qui scit aut scire debet). I případné přesvědčení stěžovatele, že jeho jednání bylo bez právních vad, nemůže prý směřovat k zachování a soudní ochraně právního úkonu, jenž je právními předpisy považován za absolutně neplatný. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze tedy dovodit nic jiného, než že ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí není důvodná. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost - pokud ji Ústavní soud neodmítne - zamítnuta.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ve vyjádření Okresního soudu ve Vyškově je uvedeno, že se - po seznámení se s argumentací soudu druhého stupně i Nejvyššího soudu - zcela ztotožňuje s právním hodnocením těchto soudů a s jejich závěry; bylo třeba, aby byl právní úkon za jednající občanské sdružení stvrzen dvěma podpisy osob oprávněných jednat za toto sdružení, jinak je tento právní úkon pro nedodržení písemné formy absolutně neplatný.
Vedlejší účastník řízení, město Bučovice, k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že stěžovatel svá tvrzení, že se ve věci jedná o rozhodnutí politické, nikoliv právní, opakoval i v rámci odvolacího řízení. Jeho názory nepovažuje vedlejší účastník za objektivní. Před soudem prvního stupně prý město Bučovice prokázalo, že stěžovatel není právním nástupcem Spolku katolických tovaryšů. O to se začaly zajímat orgány města po svém zvolení v roce 1998, neboť na konci 90. let Společnost katolického domu Bučovice údajně značně vystupňovala své další požadavky na finanční náhrady od města Bučovice, které rovněž uplatňovala jako právní nástupce Spolku katolických tovaryšů, za kterého se soustavně prohlašovala. Pokud někteří členové Společnosti katolického domu Bučovice byli v minulosti členy Spolku katolických tovaryšů, měli podle vedlejšího účastníka využít jiných právních možností, daných právním řádem v době po roce 1989, k napravení křivd, které jim byly minulým totalitním režimem způsobeny. Samotná žaloba na určení vlastnictví předmětných nemovitostí byla v březnu 2001 podána na základě předchozího usnesení Zastupitelstva města Bučovice zvoleného v komunálních volbách 1998. Vedlejší účastník je přesvědčen, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nepochybily a že se ze strany stěžovatele jedná o argumentaci účelovou, nemající oporu v právním řádu. Jestliže obecné soudy naznají, že se v daném případě jednalo o převod vlastnictví města Bučovice na stěžovatele hospodářskou smlouvou ze dne 30. 12. 1991, postiženou vadou způsobenou stěžovatelem, která zakládá její absolutní neplatnost, nemůže se podle vedlejšího účastníka stěžovatel práva na soudní ochranu domáhat. Vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něj se souhlasem účastníků upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). U stěžovatele šlo o souhlas presumovaný.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19).
Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).
Jádrem ústavní stížnosti je tedy zejména otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům ve vztahu ke stěžovateli (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ shora naznačeným způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se zjevně vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nesprávné a neústavní trvat na závěrech, ke kterým při řešení daného případu soudy dospěly.
Ve vztahu ke konkrétnímu zkoumanému případu je podle názoru Ústavního soudu zřejmé, že obecné soudy sice formálně správně reprodukovaly příslušné právní předpisy, které bylo nutno ve věci aplikovat, leč vyvodily z nich ústavněprávně nepřijatelné závěry. V podstatě zůstaly se svojí argumentací pouze v oblasti práva podústavního a ústavní rozměr věci naprosto opominuly. Absolutní neplatnost ve své době řádně (svobodně, vážně a srozumitelně) učiněného právního úkonu byla dovozena jen z úzce formálního nedostatku spočívajícího v tom, že na straně stěžovatele-nabyvatele nebyla smlouva podepsána dvěma osobami oprávněnými za něj jednat, leč toliko osobou jednou. Specifická povaha daného případu byla opomenuta, ačkoliv na ni stěžovatel od počátku upozorňoval. To je však příklad právě toho výkladu, který by se v demokratickém právním státě uplatňovat neměl. Namístě je naopak shora popsaná interpretace vycházející z hodnotových a principiálních hledisek současného ústavního státu, kterým musí být všechny právní předpisy poměřovány. Veškeré relevantní okolnosti zkoumaného případu jsou totiž - jak již bylo uvedeno - natolik svébytné, že by bylo - podle přesvědčení Ústavního soudu - vůči stěžovateli zjevně nespravedlivé trvat za použití rigidní gramatické interpretace na uvedené formální náležitosti i v této konkrétní souzené věci.
Převod předmětné nemovitosti městem v roce 1991 jasně deklarující vůli města uvedeným způsobem naložit s tímto majetkem byl posléze zjevně účelově zpochybněn, a to zřejmě nedlouho před skončením vydržecí doby. Již to je zarážející. K tíži stěžovatele byly bez širšího přezkumu konkrétní věci vyloženy tehdejší právní předpisy mající svůj původ v době totalitního režimu, jež byly brzy poté nahrazeny právní úpravou novou. Ústavní soud proto v této souvislosti znovu připomíná, že případné legislativní nedůslednosti jakéhokoli druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů v průběhu času nelze bez dalšího vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Lze se ztotožnit s námitkami stěžovatele, jenž připomenul, že k základním znakům právního státu patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo, jejichž součástí je i respektování dávné právní zásady "pacta sunt servanda". Smlouvu obě strany uzavřely vážně a město Bučovice podalo žalobu na určení vlastnictví až poté, co se stěžovatel výše uvedenou smlouvou dlouhodobě řídil a o nabytý dům řádně pečoval.
Ačkoliv tento případ sám o sobě není restituční a ani stěžovatel se svého původního majetku nedomáhal určovací žalobou (ale jednalo se o dobrovolný převod z města na stěžovatele), není možné zcela pominout otázku charakteru minulého totalitního režimu, neboť původním motivem převodu bylo zcela zjevně na nezákonnosti tohoto režimu reagovat. Lze proto chápat rozčarování stěžovatele, který formalistické řešení věci přijaté obecnými soudy považuje za akt veřejné moci ve prospěch vedení města, které se nyní de facto domáhá obnovení stavu vytvořeného v totalitním režimu. Takové jednání tedy hrozí vůči stěžovateli novou křivdou, nerespektuje jeho dobrou víru, s jakou o majetek delší dobu pečoval a v tomto smyslu se příčí i dobrým mravům. Z ústavněprávního hlediska proto nelze žalobci v daném právním sporu vyhovět a uznat neplatnost předmětné smlouvy jen pro neexistenci jednoho podpisu na straně stěžovatele, který byl nota bene nikoli převodcem, nýbrž nabyvatelem.
Na těchto závěrech nic nemění ani názor vedlejšího účastníka řízení, města Bučovice, obsažený ve shora citovaném vyjádření k ústavní stížnosti, který tvrdí, že stěžovatel údajně není právním nástupcem tzv. Spolku katolických tovaryšů; pokud někteří členové Společnosti katolického domu Bučovice (stěžovatele) v minulosti členy tohoto spolku byli, měli prý - podle vedlejšího účastníka - využít jiných právních možností k napravení křivd, které jim byly minulým totalitním režimem způsobeny. Ze shora podrobně uvedených stěžejních závěrů zejména odvolacího soudu a Nejvyššího soudu je však zjevné, že podstata daného případu v řešení této otázky vůbec nespočívala. Město před lety převedlo předmětnou nemovitost na stěžovatele a řádně projevenou vůli obou smluvních stran po značnou dobu nikdo nezpochybňoval. Teprve nové orgány města - podle zmíněného vyjádření - zvolené v komunálních volbách v roce 1998 podaly v roce 2001 žalobu v dané věci, prý i proto, že "Společnost katolického domu Bučovice údajně značně vystupňovala své další požadavky na finanční náhrady od města Bučovice, které rovněž uplatňovala jako právní nástupce Spolku katolických tovaryšů, za kterého se soustavně prohlašovala". Oba soudy vyšších stupňů pak prohlásily, jak je výše popsáno, předmětnou smlouvu za neplatnou pro neexistenci jednoho podpisu na straně stěžovatele, nikoliv proto, že by stěžovatel právním nástupcem původního majitele nebyl. To by ostatně mělo svůj význam zvláště tehdy, jestliže by věc měla od počátku jednoznačně restituční charakter a kdyby byla tato otázka podrobně řešena soudy všech stupňů a stěžovateli bylo umožněno i v tomto smyslu argumentovat. Uvedenou námitkou se proto ani Ústavní soud - jako ultima ratio - nemohl v tomto řízení zabývat. To lze dovodit i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud ji účastník řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil její irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K námitkám shora uvedeným, které se samy nabízejí, žádný z obecných soudů nezaujal podrobnější stanovisko; soudy v zásadě jen odkázaly na zmíněné právní předpisy bez ohledu na to, že jejich paušální aplikace bez rozlišování zvláštností konkrétních případů je ústavně neakceptovatelná. Právě tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se dovolává. To platí i pro rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť i ten je ústavně zavázán, aby svou mocí základní práva a svobody chránil (čl. 4 Ústavy).
Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.