ECLI:CZ:US:2013:1.US.2739.12.1
sp. zn. I. ÚS 2739/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FOKR Czech s. r. o., IČ: 25873580, se sídlem Valašské Meziříčí, Havlíčkova 234/1, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, Advokátní kancelář Kačmařík & Korta, Poštovní 2 Ostrava, proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011 č. j. MSPH 78 ICm 1136/2010-50 a proti výrokům I a III usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012 č. j. 102 VSPH 90/2012-66, spojené s návrhem na zrušení §202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Mgr. Gabriely Švecové, insolvenční správkyně dlužníka MILNEA státní podnik v likvidaci, se sídlem Praha 1, Malá Štupartská 6, jako vedlejší účastnice, zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem se sídlem Praha 1, Malá Štupartská 6, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. července 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhla zrušení §202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
2. Insolvenční správkyně dlužníka MILNEA státní podnik v likvidaci (dále též "vedlejší účastnice") se žalobou ze dne 1. září 2010 domáhala popření vykonatelné pohledávky žalované FOCUS - METAL, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, ve výši 47 471 026,09 Kč, uplatněné přihláškou ze dne 14. září 2009, doručenou insolvenčnímu soudu dne 16. září 2009, v insolvenčním řízení ve věci uvedeného dlužníka, resp. určení, že tato pohledávka není po právu. Předmětnou pohledávku přihlásila původně stěžovatelka, poněvadž ji však posléze postoupila společnosti FOCUS - METAL, s.r.o., vstoupila v tomto rozsahu na místo věřitele právě tato společnost, o čemž Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") rozhodl usnesením ze dne 13. srpna 2010. Žaloba nicméně směřovala i proti stěžovatelce, a to z důvodu podle názoru vedlejší účastnice nejasné formulace §199 insolvenčního zákona, podle něhož "insolvenční správce ... podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil..." Toto ustanovení lze totiž doslovně vyložit tím způsobem, že jí ukládalo podat žalobu i proti věřiteli, který pohledávku přihlásil, byť na jeho místo mezitím vstoupila do insolvenčního řízení druhá žalovaná společnost.
3. Podáním ze dne 2. září 2011 vzala žalovaná FOCUS - METAL, s.r.o. částečně zpět svoji přihlášku, a to právě v žalované výši, což vzal soud prvního stupně na vědomí svým usnesením ze dne 13. září 2011. Nabytím právní moci tohoto usnesení tak v tomto rozsahu skončila i účast žalované jako věřitele v insolvenčním řízení, v důsledku čehož tento soud usnesením ze dne 8. prosince 2011 č. j. MSPH 78 Icm 1136/2010-50 zastavil řízení o žalobě insolvenční správkyně (výrok I) a podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodl o povinnosti žalované FOCUS - METAL, s.r.o. zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 11 880 Kč (výrok II). Ve vztahu k stěžovatelce konstatoval, že §199 odst. 1 insolvenčního zákona je potřeba vyložit tím způsobem, že žalovaným má být věřitel, který je v den podání žaloby nositelem popřené pohledávky. Stěžovatelka přitom v této době již v postavení věřitele nebyla. I kdyby proto nedošlo ke zpětvzetí žaloby, soud by ji musel ve vztahu k stěžovatelce zamítnout. Dále soud prvního stupně uvedl, že ačkoliv by podle §146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu stěžovatelce měla náležet náhrada nákladů řízení, v dané věci se uplatní speciální ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Za situace, kdy insolvenční správce v incidenčním řízení neporušil procesní povinnost vyplývající ze zákona nebo v souladu se zákonem mu uloženou soudem a nevznikly tak náklady, které byly vynaloženy zbytečně ani náhodou, rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení podle tohoto ustanovení tak, že ji stěžovatelce nepřiznal (výrok III).
4. Proti posledně uvedenému výroku podali oba žalovaní odvolání, o němž Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozhodl svým usnesením ze dne 4. června 2012 č. j. 102 VSPH 90/2012-66 tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I). K odvolání stěžovatelky uvedl, že ačkoliv byla žaloba vůči ní neopodstatněná a vedlejší účastnice zavinila, že řízení muselo být zastaveno, bylo třeba v tomto sporu o popření pravosti pohledávky rozhodnout o nákladech řízení podle §202 odst. 1 insolvenčního zákona, a nikoliv podle §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Okolnost, že vedlejší účastnice podala žalobu proti stěžovatelce nedůvodně, přitom nelze pokládat za zavinění či náhodu, jež by ve smyslu §202 odst. 2 insolvenčního zákona vylučovala aplikaci odstavce prvého tohoto ustanovení. S ohledem na uvedené závěry rozhodl odvolací soud o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici jako náhradu nákladů odvolacího řízení 960 Kč do tří dnů k rukám jejího právního zástupce (výrok III).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že žaloba insolvenční správkyně vůči ní vůbec neměla směřovat, což uznaly oba soudy. Její postup proto nelze interpretovat jinak, než jako zaviněné nedůvodné zahájení soudního řízení, pročež jí měla být podle §202 odst. 2 insolvenčního zákona uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení, které jí tímto postupem vznikly. Postup obecných soudů, které místo uvedeného ustanovení aplikovaly na posuzovaný případ bez rozumného a přesvědčivého odůvodnění §202 odst. 1 insolvenčního zákona, označuje za svévoli.
6. Pokud by ale Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí podle §202 odst. 1 insolvenčního zákona bylo správné, pak stěžovatelka namítá, že toto ustanovení zákona bez rozumného odůvodnění vytváří nerovnost ve vztahu k povinnosti hradit náklady řízení v incidenčním sporu, jelikož v případě úspěchu insolvenčního správce tomuto právo na náhradu nákladů řízení přiznává a naopak v případě jeho neúspěchu mu povinnost hradit náklady řízení protistraně nestanoví. Stěžovatelka má za to, že incidenční spor je typem civilního řízení jako každý jiný spor a měl by i zde platit základní princip, že procesně úspěšný účastník řízení má nárok na náhradu nákladů řízení vůči protistraně. Insolvenční správce je dostatečně erudovanou osobou, aby byl schopen zvážit rizika úspěchu či neúspěchu v soudním sporu, a pokud se rozhodne soudní spor zahájit a bude v něm neúspěšný, pak není žádný rozumný důvod, aby neměl hradit protistraně náklady řízení. Nelze připustit, aby žalovaný subjekt, proti němuž insolvenční správce nedůvodně zahájí insolvenční spor, byl nucen vynaložené náklady na právní zastoupení hradit ze svého bez ohledu na svůj případný procesní úspěch. Tato nerovnost není z ústavněprávního pohledu udržitelná. Stěžovatelka proto navrhuje, aby toto ustanovení Ústavní soud zrušil.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 ICm 1136/2010 a seznámil se s obsahem elektronického spisu, vedeného pod sp. zn. MSPH 78 INS 5200/2009 k insolvenčnímu Řízení MILNEA státní podnik v likvidaci. Výše uvedené shrnutí průběhu řízení koresponduje s obsahem uvedených spisů. Dále Ústavní soud vyzval účastníky řízení i vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
8. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření, podepsaném předsedou senátu JUDr. Jiřím Karetou, odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. K návrhu na zrušení §202 odst. 1 insolvenčního zákona uvedl, že obdobná úprava byla obsažena již v §25a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jenž žádnou ústavní stížností zřejmě zpochybněn nebyl. K argumentaci stěžovatelky ohledně jeho protiústavnosti stanovisko nezaujal.
9. Krajský soud v Praze se vyjádřil prostřednictvím soudce oddělení 78 INS a 78 ICm JUDr. Pavla Pikny. Zdůraznil, že v dané věci nevznikly náklady řízení podle §202 odst. 2 insolvenčního zákona zaviněním insolvenčního správce. Ten pouze zpětvzetím žaloby reagoval na stav, kdy již žalovaný vzal popřenou a tím i spornou část pohledávky v insolvenčním řízení zpět, čímž zanikl důvod, vést o této pohledávce soudní spor. Obecně je toho názoru, že §202 odst. 1 insolvenčního zákona může zakládat nerovné postavení účastníků řízení, když v incidenčních věcech je již před zahájením řízení stanoveno, že i v případě plného úspěchu osoby odlišné od insolvenčního správce nebudou jí nahrazeny náklady v řízení vynaložené. Napadená právní úprava u insolvenčního správce vylučuje hrozbu hrazení nákladů řízení úspěšné protistrany, ale i jeho odpovědnost za zbytečné vynakládání prostředků majetkové podstaty vůči věřitelskému orgánu. Tento stav vede některé správce ke zbytečnému popírání přezkoumávaných pohledávek jako určité "pojistky", aby o oprávněnosti pohledávek věřitelů rozhodl soud, což vede ke zbytečnému zatěžování insolvenčního soudu incidenčními žalobami.
10. Insolvenční správkyně Mgr. Gabriela Švecová nesdílí názor stěžovatelky, že obecné soudy pochybily, když o náhradě nákladů incidenčního sporu rozhodly právě podle §202 odst. 1 insolvenčního zákona. Ustanovení odstavce 2 je totiž třeba použít za situace, kdy náklady řízení vznikly prostým zaviněním správce, který při výkonu funkce nepostupoval s náležitou péčí. Jak ale konstatoval již soud prvního stupně, ona sama neporušila procesní povinnost vyplývající ze zákona nebo uložené jí v souladu se zákonem, a tedy ani nevznikly náklady, které byly vynaložené zbytečně či náhodou. Stěžovatelka měla již ve svém odvolání přesněji tvrdit okolnosti prokazující, že insolvenční správkyně uvedeným způsobem nepostupovala.
11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce a bylo jí umožněno, aby na ně ve stanovené lhůtě replikovala. Stěžovatelka této možnosti nevyužila.
IV.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušných spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní stížnost se týká výkladu a aplikace ustanovení §202 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, jež upravují náhradu nákladů řízení ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení. Podle §202 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Uvedené ustanovení bylo dnem 1. dubna 2011, kdy nabyl účinnosti zákon č. 69/2011 Sb., doplněno o třetí větu, podle níž se náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Toto doplnění se nijak nedotklo obsahu prvních dvou vět tohoto ustanovení, svou formulací na ně nicméně navazuje. Zbývá dodat, že podle §202 odst. 2 insolvenčního zákona nese náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.
14. Úvodem svého přezkumu Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se rozhodování o nákladech řízení může jevit ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy "jednoznačně podružným" [srov. nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)], nelze mu upřít významný dopad na práva účastníků řízení. Jde o integrální součást občanského soudního řízení, a proto se i na něj musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces, resp. z práva na rovnost účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu přitom může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [nález ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
15. Uvedené východisko se uplatní i v dané věci, a to konkrétně ve vztahu k první z uplatněných námitek, kterou stěžovatelka zpochybňuje aplikaci §202 odst. 1 insolvenčního zákona při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které jí měly jako straně ve sporu úspěšné vzniknout. Podle jejího názoru bylo příčinou jejich vzniku zavinění vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně, a proto jí měla být stanovena povinnost k jejich náhradě podle §202 odst. 2 tohoto zákona. S takovýmto hodnocením se ale Ústavní soud neztotožnil, neboť skutečnost, že insolvenční správkyně zažalovala subjekt, který žalován být neměl, tedy její posouzení pasivní věcné legitimace, je posouzením vycházejícím z hmotného práva, které při zkoumání procesního zavinění v souvislosti s náhradou nákladů řízení nemá místo (srov. usnesení ze dne 23. října 2012 sp. zn. II. ÚS 3776/12). Obecné soudy se s otázkou, zda v dané věci mělo být rozhodnuto podle §202 odst. 2 insolvenčního zákona, náležitým způsobem vypořádaly a jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
16. Přisvědčit však nebylo možné ani druhé námitce, kterou stěžovatelka uplatnila pro případ, že by Ústavní soud považoval právní závěr obecných soudů stran aplikace §202 odst. 1 insolvenčního zákona v dané věci za správný. Toto ustanovení podle jejího názoru zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi účastníky řízení, neboť s výjimkou případů zavinění nebo náhody vylučuje, aby byla povinnost hradit náklady řízení stanovena insolvenčnímu správci. Přiznaná náhrada nákladů řízení vůči dlužníku se v takovém případě uspokojí z majetkové podstaty, což ve skutečnosti znamená, že účastník řízení, jenž měl ve sporu úspěch, bude tyto náklady nést sám. Z těchto důvodů navrhla i zrušení tohoto ustanovení.
17. Ve vztahu k této námitce je třeba předně poukázat na specifika postavení insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Insolvenční správce není zástupcem dlužníka ani jednotlivých věřitelů, nýbrž jako zvláštní subjekt insolvenčního řízení má vůči těmto subjektům samostatné postavení [srov. nález ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Jeho ustavení sleduje veřejný účel spočívající v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace, a v tomto směru mu zákon stanoví oprávnění, jejichž využití má povahu výkonu pravomocí [srov. též nález ze dne 1. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.), body 22 a 23]. Z těchto pozic je třeba nahlížet i na postup insolvenčního správce při přezkoumávání přihlášených pohledávek, včetně rozhodování o jejich uznání nebo popření, jakož i na jeho účast na souvisejících soudních řízeních, jejichž předmětem jsou spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nebo jiné incidenční spory. V těchto sporech vystupuje jako účastník vzhledem ke svému oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, na jehož základě jedná svým jménem na účet dlužníka (§40 odst. 1 insolvenčního zákona).
18. Ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního řádu sice pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení ve výše uvedených incidenčních sporech [§159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] zakládá vůči dlužníkovi výjimku z obecné úpravy podle §142 a násl. občanského soudního řádu, a tedy i ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný, z této skutečnosti vyplývající nerovnost mezi postavením insolvenčního správce a ostatních účastníků řízení je však odůvodněna zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů [§1 písm. a) insolvenčního zákona]. Pokud by se uplatnila uvedená obecná úprava podle občanského soudního řádu, bylo by možné očekávat, že nedostatek finančních prostředků zahrnutých do majetkové podstaty by vedení těchto incidenčních sporů znemožňoval, resp. že insolvenční správce by nebyl motivován k tomu, aby popíral pohledávky, o jejichž pravosti má pochybnosti. V případě neúspěchu by navíc zatížil majetkovou podstatu dlužníka dalšími svými výdaji. Obdobné závěry vyslovil Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k právní úpravě podle §25a zákona o konkursu a vyrovnání, která rovněž jako napadené ustanovení zakládala v případě správce konkursní podstaty (nyní insolvenčního správce) výjimku z výše uvedených obecných pravidel (srov. usnesení ze dne 14. června 2006 sp. zn. II. ÚS 182/04; usnesení ze dne 29. listopadu 2006 sp. zn. II. ÚS 288/06). V dané věci přitom neshledal důvody, pro které by se od nich měl za současné právní úpravy odchýlit.
19. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stejným způsobem rozhodl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu i o akcesorickém návrhu na zrušení §202 odst. 1 insolvenčního zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu