ECLI:CZ:US:2007:3.US.624.06
sp. zn. III. ÚS 624/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 ve věci ústavní stížnosti INEKON GROUP, a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 195/2006-33 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2004 č. j. 61 Ro 5034/2004-9, a to v rozsahu jeho výroku pod bodem II., o uložení povinnosti stěžovatelce nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 217 270,20 Kč a náklady odvolacího řízení.
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 195/2006-33 se zrušuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 8. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 195/2006-33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2004 č. j. 61 Ro 5034/2004-9 v rozsahu jeho výroku pod bodem II., a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 61 Ro 5034/2004.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2004 č. j. 61 Ro 5034/2004-9 zastavil řízení, kterým se žalobkyně, obchodní společnost ŠKODA TRANSPORTATION, s. r. o., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) domáhala po žalované obchodní společnosti INEKON GROUP, a. s., (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) zaplacení částky 672 818,90 USD s příslušenstvím (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. soud uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 217 270,20 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že dříve, než začal soud jednat ve věci samé, vzala žalobkyně svou žalobu zpět, a proto soud řízení dle §96 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil. Vzhledem k tomu, že předmětná pohledávka byla žalovanou zaplacena až po podání žaloby, postupoval soud v souladu s §146 odst. 2 větou druhou o. s. ř., a rozhodl ohledně náhrady nákladů řízení tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 Cmo 410/2004-19 usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., jímž byla žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 217 270,20 Kč, změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 108 635 Kč (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. vrchní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, když po zjištění, že k úhradě žalované pohledávky došlo až po podání žaloby, rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., přesto však rozhodnutí Městského soudu v Praze za použití §150 o. s. ř., změnil tak, že přisouzenou náhradu nákladů řízení žalobci zčásti nepřiznal, když za důvody zvláštního zřetele hodné považoval okolnosti uplatnění nároku a postoj obou účastníků.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 Cmo 410/2004-19 a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2004 č. j. 61 Ro 5034/2004-9 v rozsahu jeho výroku pod bodem II. napadla žalovaná ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 Cmo 410/2004-19 zrušil (výrok pod bodem I.), ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (výrok pod bodem II.); viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 63.
V odůvodnění nálezu ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05 Ústavní soud konstatoval, že podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. obecně platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný, resp. jiný účastník řízení (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V projednávaném případě Městský soud v Praze postupoval při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť měl za to, že podmínky hypotézy této právní normy byly naplněny. Z odůvodnění jeho usnesení, provedeného strohým odkazem na aplikované ustanovení, nelze než vyvodit, že důvodnost podání žaloby posuzoval výhradně procesně, tj. podle výsledku chování stěžovatelky k požadavkům vedlejší účastnice. To, zda žaloba byla předčasná, či nikoli, nebylo a ani nemohlo být předmětem jeho úvah, neboť žaloba byla vzata zpět dříve, než došlo k jednání, a stěžovatelka v důsledku specifik rozkazního řízení neměla ke vznesení této námitky prostor.
Relevantní argumentaci vztahující se k důvodnosti podaného návrhu, tj. tvrzení o předčasnosti podané žaloby, stěžovatelka uplatnila až v odvolání, v němž odkázala na příslušná smluvní ujednání a připojila rovněž listiny. Ve vyjádření k odvolání stěžovatelky totéž učinila ve prospěch svých tvrzení i vedlejší účastnice. Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že odvolací soud se zabýval tvrzeními, která se opírala o konkrétní ujednání čl. 9.3 a čl. 9.4 obchodní smlouvy ze dne 31. 3. 1999 (argumentace stěžovatelky) a o doklady na tato smluvní ujednání navazující, předložené oběma účastníky řízení. Tento postup vedl Ústavní soud ke zjištění, že Vrchní soud v Praze neposuzoval důvodnost podané žaloby pouze z hlediska procesního, ale pro posouzení procesního nároku jednoho z účastníků řízení provedl důkazy, jež měly hmotněprávní charakter. Tím však zároveň vytvořil situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky kladené na dokazování, byť se tyto důkazy netýkaly hmotněprávního, ale procesního, nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatelky významného, momentu.
Ve svém nálezu ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05 Ústavní soud uvedl, že je mu známo stanovisko právní teorie i praxe obecné justice, podle kterých je důvodnost návrhu nutno uvažovat procesně (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), a že z tohoto hlediska je návrh podán důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; v takovém případě má žalobce právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. V projednávané věci však bylo zjevné, že Vrchní soud v Praze zvolil pro posouzení důvodnosti podané žaloby přístup (kvalitativně) jiný. Ústavní soud takovou situaci (a priori) nevyloučil, měl však za to, že v takovém případě byl postup Vrchního soudu v Praze podle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. (umožňující projednat odvolání, jež se týká toliko nákladů řízení bez nařízení jednání) nepřípustným, neboť odvolací soud prováděl dokazování, pro které platí §120 až 136 o. s. ř. Ústavní soud připomněl, že k ústavně konformnímu výkladu §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. se ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že toto ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky, kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami. Citované ustanovení občanského soudního řádu dává možnost, byť omezenou, aby odvolací soud v případech zde vyjmenovaných nenařídil k projednání odvolání jednání; nejde však o zákaz jednání nařídit, ukáže-li se to (byť třeba jen zcela výjimečně) nezbytným, například - jako v projednávaném případě - proto, že soud dospěje k závěru, že je nezbytné dokazováním zjistit, byla-li žaloba podána důvodně, či nikoliv. To ostatně uznává i procesněprávní teorie. Postup odvolacího soudu, uzavřel Ústavní soud, se tak projevil jako možný a správný v tom, že se v daném případě vzhledem k námitkám uplatněným v odvolání nespokojil s posouzením důvodnosti podané žaloby pouze z hlediska procesního, zároveň však nesprávný v tom, že za takto jím vytvořené situace znemožnil stěžovatelce (ale i vedlejšímu účastníkovi řízení) uplatnit její procesní práva, zaručená na ústavní úrovni v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
V návaznosti na uvedené Ústavní soud vzhledem k argumentaci stěžovatelky obsažené v replice ze dne 2. 6. 2005 zdůraznil, že podobně jako není zakázáno nařídit jednání k projednání odvolání směřujícího do jen útratového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, nebrání žádné zákonné ustanovení soudu, aby i v rozkazním řízení zaslal žalovanému před vydáním platebního rozkazu žalobu. Takový postup však není nezbytný a plně závisí na úvaze soudu, takže pokud v dané věci nalézací soud žalobu stěžovatelce nekomunikoval, nedopustil se žádné nezákonnosti, natož pak protiústavnosti. Argumentaci stěžovatelky čl. 2 odst. 3 Listiny je podle Ústavního soudu třeba důrazně odmítnout jako zcela chybnou, odporující mimo jiné čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny. Základním principem demokratického právního státu je, že orgány veřejné moci, a těmi nepochybně soudy jsou, mohou činit právě a jen to, co jim zákon dovoluje. Jsou tedy podrobeny principu přesně opačnému, než právnické a fyzické osoby soukromého práva, na které dopadá článek 2 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 199/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 63) přezkoumal postup Vrchního soudu v Praze i z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř., zakládajícího diskreční oprávnění soudu. Toto ustanovení předpokládá, že povinnost k náhradě nákladů se opírala o některé z konkrétních ustanovení o. s. ř., neboť jen tak bylo možné tomu, kdo měl podle tohoto ustanovení na náhradu nákladů nárok, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat, byly-li tu důvody zřetele hodné. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze opírající se o §146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. (byť je následně moderující) podle Ústavního soudu neobstojí, neboť soud připustil, že stěžovatelčina tvrzení byla důvodná, pročež nemohl citované ustanovení občanského soudního řádu aplikovat. Právní závěr soudu se tak dostal s provedeným "dokazováním" do evidentního nesouladu, což je skutečnost, jež je v rozporu s požadavky kladenými na soudní rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Diskreční oprávnění (aplikace §150 o. s. ř.) je zcela věcí obecného soudu, což však neznamená, že by pod okolnosti hodné zvláštního zřetele bylo možno podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 136) Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě zcela extrémního použití (zneužití) §150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 75), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II. ÚS 635/04 ze dne 24. 3. 2005; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 65), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 130), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27). K takovým pochybením došlo podle názoru Ústavního soudu i v projednávaném případě.
S ohledem na uvedené Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 Cmo 410/2004-19 zrušil. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující proti výroku pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2004 č. j. 61 Ro 5034/2004-9 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a to jednak pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"], když vzal v úvahu zmíněná specifika rozkazního řízení, jednak v souladu se svou konstantní judikaturou a ve shodě s principem subsidiarity ústavní stížnosti, resp. zásady minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť rozhodl-li Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, aniž by stěžovatelce umožnil skutkově a právně kontradiktorním způsobem argumentovat, dostane se jí zrušením jeho rozhodnutí této možnosti v plném rozsahu v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud, aniž by předjímal další postup Vrchního soudu v Praze, připomněl, že z ústavněprávního hlediska je zcela nerozhodné, zda k realizaci stěžovatelčiných ústavních procesních práv dojde v řízení před soudem druhého či prvního stupně, čili, jinak řečeno, že je jen v jurisdikci odvolacího soudu, aby uvážil, zda odvoláním napadený výrok usnesení soudu nalézacího zruší, či zda rozhodne o náhradě nákladů řízení sám.
Po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu ve věci znovu rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 12. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 195/2006-33 usnesení soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroku pod bodem II., jímž byla žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 217 270,20 Kč, potvrdil (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. vrchní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 825 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze uvedl, že s respektováním právních závěrů Ústavního soudu dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., který byl napaden odvoláním žalované, je správné. Odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu má prokázáno, že žalobu o zaplacení 672 818,90 USD s příslušenstvím, podanou dne 29. 9. 2004, vzala žalobkyně podáním ze dne 25. 10. 2004, doručeným soudu prvního stupně dne 27. 10. 2004, v celém rozsahu zpět a prokázal výpisem z účtu peněžního ústavu CITIBANK, a. s., zaplacení žalobou uplatněné pohledávky dne 20. 10. 2004, tedy po podání žaloby. Odvolací soud poukázal na §146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen nahradit jeho náklady; byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen nahradit náklady řízení žalovaný. Odvolací soud dále zdůraznil, že důvodnost podání návrhu je třeba uvažovat procesně, takže návrh je z tohoto hlediska podán důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost. Rozhodnou skutečnost spočívající v uspokojení žalobou uplatněné pohledávky po podání žaloby podle odvolacího soudu žalobkyně prokázala, když předložila bankovní doklad, prokazující zaplacení žalované částky po podání žaloby. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu proto rozhodl správně, když podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni. Proto odvolací soud věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nespokojenost s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2004 č. j. 61 Ro 5034/2004-9 a též s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, neboť je přesvědčena, že jí bylo znemožněno uplatnění jejích procesních práv. Především ovšem stěžovatelka nesouhlasí s postupem Vrchního soudu v Praze, který v řízení, které následovalo po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu v předmětné věci, jí uložil povinnost doplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 108 635 Kč, o níž dříve povinnost k náhradě nákladů snížil a navíc uložil i povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, které před tím nepřiznal žádnému z účastníků řízení (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 Cmo 410/2004-19). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, že respektoval právní názory, vyslovené Ústavním soudem v předmětné věci (sp. zn. IV. ÚS 199/05). Podle názoru stěžovatelky je zřejmé, že odvolací soud se přidržel toliko jediného názoru, podle kterého důvodnost návrhu je nutno posuzovat procesně, takže z tohoto hlediska je návrh podán důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost. Ústavní soud však, uvádí stěžovatelka, v tomto nálezu vyvodil i další právní závěry, které se týkají výlučně postupu odvolacího soudu před vydáním rozhodnutí ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 Cmo 410/2004-19, ovšem tyto závěry odvolací soud zcela zřejmě při vydání napadeného rozhodnutí ze dne 12. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 195/2006-33 nerespektoval. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud v novém projednání věci právní závěry Ústavního soudu zcela ignoroval a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl striktně procesně tak, jako kdyby neměl žádná zjištění z již dříve provedeného dokazování o důvodnosti žaloby, tedy jakoby před tím žádné dokazování o důvodnosti žaloby neprovedl, a proto stěžovatelka shledává nové rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 195/2006-33 opět v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na uvedené považuje stěžovatelka za nezákonné rovněž rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v jeho výroku o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 825 Kč žalobkyni, protože odvolací soud přiznal žalobkyni plný úspěch ve věci protiprávně. Stěžovatelka je toho názoru, že po zrušení původního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Ústavním soudem však vrchní soud svým novým rozhodnutím ze dne 12. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 195/2006-33 postavení stěžovatelky ve sporu podstatně zhoršil, neboť v důsledku potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jí vlastně uložil stejnou částku žalobci ještě doplatit. Stěžovatelka uvádí, že nadále trvá na svém názoru uvedeném v předchozí ústavní stížnosti, že podáním právně nedůvodné žaloby na zaplacení ještě nesplatného dluhu - částky 672 818,90 USD žalobkyně ŠKODA TRANSPORTATION, s. r. o., zneužila práva. Žalobkyně podle stěžovatelky věděla, že stěžovatelka svůj dluh odpovídající žalobou uplatněné částce nikdy nezpochybňovala, proto je tvrzení žalobkyně, že stěžovatelka zaplacením částky dluh uznala, klamavé. Podáním žaloby na zaplacení ještě nesplatného dluhu, o němž však bylo jisté, že se splatným stane poměrně krátce po podání žaloby, žalobkyně velmi účelově spekulovala s aplikací ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle něhož jí na základě zpětvzetí žaloby z důvodu zaplacení dluhu soud přizná náklady řízení, neboť žalobkyně snadno prokáže, že se tak stalo po podání žaloby, a to již soud věc meritorně zkoumat (dokazovat) nebude. Stěžovatelka poukazuje na obsah své předchozí ústavní stížnosti, ve které uvedla, že žalobkyně právo na zaplacení neměla, přesto ho uplatnila u soudu. Žalobkyně se tak podle stěžovatelky dopustila nepoctivého obchodního jednání vůči stěžovatelce, které ze zákona nepožívá právní ochrany. Stěžovatelka poukazuje na §265 obchodního zákoníku, ve kterém se uvádí, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Přestože žalobkyně práva zneužila, poskytly takovému šikanóznímu výkonu práva jak Městský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze právní ochranu, a tím oba soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť zbavily stěžovatelku možnosti domoci se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že právě z důvodu výše uvedeného možného způsobu zneužití práva, soudu zastřeného na první pohled zdánlivě evidentním žalobním důvodem a zdánlivě průkazným chováním žalované odůvodňujícím přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni, nesouhlasí se stanoviskem právní teorie i praxe obecné justice, že důvodnost návrhu je nutno bez dalšího uvažovat procesně, takže z tohoto hlediska je návrh podán důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost. Uvedený názor je podle stěžovatelky v příkrém rozporu např. s §340 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož je dlužník povinen splnit závazek v době stanovené ve smlouvě. Pokud tedy ještě nenastala smluvená doba plnění, nemůže být dlužník na plnění žalován a dluh tak vymáhán se státním donucením. Pokud přesto věřitel na plnění žaluje, jedná protizákonně a právní ochrana mu kvůli ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces nemůže být soudem poskytnuta, protože by se tak stalo na úkor dlužníka. Je-li tedy šikanózní výkon práva zákonem zakázán (např. §265 obchodního zákoníku nebo §3 občanského zákoníku), je nepřípustné, aby mu soudy poskytovaly právní ochranu, protože by tím nerespektovaly účel soudního řízení, jímž je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení deklarovaná v §1 o. s. ř. Aplikováno na daný případ, jestliže je žalovanému dlužníku doručena žaloba až společně s rozhodnutím soudu o zastavení řízení, jímž se mu však současně ukládá povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení, byla porušena práva dlužníka garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, protože žalovaný dlužník se nemohl s žalobou včas seznámit, vyjádřit se k ní a navrhnout případné důkazy, a tak zabránit tomu, aby byl neprávem odsouzen k placení nákladů řízení, přičemž stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 202/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 134). Závěrem stěžovatelka požaduje odpověď na otázku, jak může žalovaný dlužník zabránit tomu, aby byl odsouzen k náhradě nákladů řízení žalobkyni, jestliže ta proti němu podala nedůvodnou žalobu na zaplacení dluhu, jehož splatnost nastala krátce po podání žaloby, kdy dlužník dluh řádně splnil (zaplatil) a žalobkyně vzala žalobu zpět dříve, než se o ní žalovaná právně kvalifikovaně vůbec dověděla.
III.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení - Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, a dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření vedlejší účastnice - obchodní společnosti ŠKODA TRANSPORTATION, s. r. o., k podané ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu, doručeném dne 13. 12. 2006, odkázal na své vyjádření ze dne 21. 4. 2005 k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 199/05.
Vrchní soud v Praze se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Vedlejší účastnice - obchodní společnost ŠKODA TRANSPORTATION, s. r. o., ve svém vyjádření Ústavnímu soudu, doručeném dne 18. 12. 2006, uvedla, že argumentaci stěžovatelky považuje za ryze účelovou a i nadále zastává názor, že žaloba předčasně podána nebyla, neboť vyplacení zádržného bylo vázáno na uplynutí záruční lhůty v délce 24 měsíců po převzetí posledního vozidla zákazníkem, k němuž došlo dne 20. 7. 2001. Nicméně, i kdyby byla připuštěna argumentace stěžovatelky o předčasnosti podané žaloby, bylo by nutné dospět k závěru, že důvodnou se žaloba stala následně, neboť by jinak stěžovatelka neuhradila vedlejšímu účastníkovi (v předchozím řízení žalobkyni) žalovanou částku. Pokud stěžovatelka dále uvádí, že jí byla odepřena možnost vyjádřit se k podané žalobě a že se o jejím podání dověděla až v okamžiku, kdy jí bylo Městským soudem v Praze doručeno usnesení o zastavení řízení, vedlejší účastnice podotýká, že stěžovatelku upozornila (zejména v přípise ze dne 24. 9. 2004) na skutečnost, že počátkem následujícího týdne (tj. v týdnu od 27. 9. 2004) bude podána v dané věci žaloba k Městskému soudu v Praze. Za zásadní pro posouzení podané ústavní stížnosti považuje vedlejší účastnice skutečnost, že soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, když do doby zaplacení soudního poplatku nezasílal žalobu stěžovatelce k vyjádření, a to navíc za situace, kdy vedlejší účastnice navrhovala vydání platebního rozkazu a kdy soud není povinen zasílat žalobu k vyjádření před vydáním platebního rozkazu, jsou-li splněny ve smyslu §172 odst. 1 o. s. ř. podmínky pro vydání takového druhu rozhodnutí. V případě, kdy žaloba byla vzata zpět ještě před prvním jednáním ve věci, rozhoduje soud o této skutečnosti bez nařízení jednání a městský soud tedy neměl ani časový prostor stěžovatelku o podané žalobě vyrozumět, když v tzv. rozkazním řízení je žaloba po zaplacení soudního poplatku doručována až spolu s platebním rozkazem. Pokud tedy stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že neměla možnost se k podané žalobě vyjádřit a mohla tak učinit až v rámci práva podat odvolání, v čemž spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jsou podle vedlejší účastnice tyto námitky s ohledem na závěry stěžovatelky zcela irelevantní a nemající oporu v platném právu. Vedlejší účastnice dále poukazuje na to, že dle ustálené soudní praxe je třeba důvodnost žaloby posuzovat čistě procesně, a proto vždy, když žalovaný uspokojí nárok žalobce, je žaloba posuzována jako důvodná. Správnost tohoto pravidla je podle vedlejší účastnice v daném případě o to zřejmější, že stěžovatelka byla o podání žaloby, byť ne soudem, ale žalobkyní, vyrozuměna, a proto měla-li za to, že splatnost jejího závazku vůči žalobkyni nastala až po splnění podmínek jí tvrzených, mohla a měla podmínit úhradu svého závazku zpětvzetím podané žaloby, popř. nechat věc meritorně projednat soudem. Jestliže tak stěžovatelka neučinila, ačkoliv o podané žalobě prokazatelně věděla, musela být logicky srozuměna s právními následky svého jednání. Upírat za tohoto stavu žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (kdy se její právní zástupce musel seznámit se složitým obchodně závazkovým právním vztahem) by tak podle vedlejší účastnice zakládalo nespravedlnost ve směru zcela opačném, než dovozuje stěžovatelka.
Vyjádření vedlejších účastníků Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, když jak Městský soud v Praze, tak i obchodní společnost ŠKODA TRANSPORTATION, s. r. o., setrvaly na svých názorech, obsažených v jejich vyjádřeních k předchozí ústavní stížnosti týkající se předmětné věci (sp. zn. IV. ÚS 199/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 63).
Stěžovatelka a Městský soud v Praze souhlasily ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. Protože Vrchní soud v Praze a vedlejší účastnice, obchodní společnost ŠKODA TRANSPORTATION, s. r. o., se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřily, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení byla zjištěna i v nyní projednávané věci.
Ústavní soud již dříve v oblasti kontroly norem zaujal výkladové stanovisko (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/95, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 121/1996 Sb.; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21), podle kterého "v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Úkolem soudů je interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem".
Ústavně konformním způsobem je proto třeba postupovat i při výkladu ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ve kterém se uvádí, že "jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti".
V §1 o. s. ř. se uvádí, že občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení.
Ze zákona sice nevyplývá povinnost soudu nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká pouze nákladů řízení, to však neznamená, že tak soud nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Z uvedeného ustanovení totiž nelze v žádném případě dovodit zákaz nařízení jednání, jde-li o projednání odvolání směřující toliko do nákladů řízení.
K ústavně konformnímu výkladu §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že toto ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, kterým je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (§1 o. s. ř.), tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami (nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 134).
Odvolací soud proto nemůže k interpretaci §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., přistupovat formalistickým způsobem a automaticky nenařizovat jednání v případech uvedených v předmětném ustanovení. Nařízení jednání dle §214 odst. 1 o. s. ř. je namístě zvažovat například tehdy, pokud odvolací soud - jako je tomu právě v předmětné věci - se rozhodne doplnit dokazování, které je upraveno v §120 až 136 o. s. ř.
V předchozím nálezu ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05 vydaném v předmětné věci Ústavní soud dovodil, že Vrchní soud v Praze neposuzoval důvodnost podané žaloby pouze z hlediska procesního, ale pro posouzení procesního nároku jednoho z účastníků řízení provedl důkazy, jež měly hmotněprávní charakter. Ústavní soud takovou možnost nevyloučil, konstatoval však, že v takovém případě bylo třeba respektovat všechny zákonné podmínky kladené na dokazování, byť se tyto důkazy netýkaly hmotněprávní, ale procesní - z hlediska oprávněných zájmů stěžovatelky významné - skutečnosti. Vrchní soud v Praze však podle Ústavního soudu nepostupoval správně, když za dané situace zvolil postup dle ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., které umožňuje projednat odvolání, které se týká toliko nákladů řízení, bez nařízení jednání. Odvolací soud totiž prováděl dokazování, pro které platí §120 až 136 o. s. ř. Postup odvolacího soudu se tak podle Ústavního soudu projevil jako možný a správný v tom, že se v daném případě vzhledem k námitkám uplatněným v odvolání nespokojil s posouzením důvodnosti podané žaloby pouze z hlediska procesního, zároveň však nesprávný v tom, že za takto jím vytvořené situace znemožnil stěžovatelce (ale i vedlejšímu účastníkovi řízení) uplatnit její procesní práva, zaručená na ústavní úrovni v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dle §146 odst. 2 o. s. ř. "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)".
Z předchozího řízení, které probíhalo před Vrchním soudem v Praze, vyplývá, že vrchní soud se vzhledem k námitkám stěžovatelky, uplatněným v odvolání, správně zabýval otázkou, zda žaloba byla podána důvodně, přičemž se nespokojil s posouzením důvodnosti podané žaloby pouze z hlediska procesního, ale za tímto účelem se rozhodl doplnit dokazování. Odvolací soud v předchozím řízení hodnotil účastníkem řízení předložené doklady a z odůvodnění jeho předchozího rozhodnutí vyplývalo, že dospěl resp. inklinoval k závěru, že návrh nebyl podán důvodně, resp. že byl podán předčasně. Přes toto zjištění nepřistoupil Vrchní soud v Praze k aplikaci §146 odst. 1 o. s. ř., ale přihlédl k důvodům zvláštního zřetele hodným ve smyslu §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení účastníkovi řízení (žalobkyni) zčásti nepřiznal.
Po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu v předmětné věci, ve kterém Ústavní soud Vrchnímu soudu v Praze vytkl procesní nedostatky při provádění dokazování v předchozím řízení, však Vrchní soud v Praze v dalším řízení od zkoumání důvodnosti podaného návrhu (a to zkoumání důvodnosti podaného návrhu nejen z hlediska procesního) upustil, v dokazování nepokračoval, a Ústavním soudem vytknuté nedostatky v prováděném dokazování tedy neodstranil. O náhradě nákladů řízení rozhodl Vrchní soud v Praze podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., přičemž důvodnost podané žaloby posuzoval již výlučně z hlediska procesního, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Otázka, zda návrh byl podán důvodně, resp. zda žaloba nebyla podána předčasně, tak zůstala neprokázána.
Vzhledem k takto nastolené procesní situaci - jestliže již v předchozím řízení započalo dokazování - však Vrchní soud v Praze již nemohl od zkoumání důvodnosti podaného návrhu (zkoumání důvodnosti nejen z hlediska procesního) ustoupit a v dalším řízení se posuzováním důvodnosti návrhu ve smyslu jeho včasnosti již nezabývat. Jestliže Vrchní soud v Praze v předchozím řízení v předmětné věci tento postup zvolil a dokazování prováděl, nemohl v dalším řízení již od takto zvoleného procesního postupu ustoupit, ale měl v něm pokračovat.
Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a je tedy závazný i pro samotný Ústavní soud. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než odkázat na právní názory IV. senátu Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu vydaném dne 20. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05, které se týkají předmětné věci a od kterých nemá III. senát Ústavního soudu důvod se za dané procesní situace odchýlit.
Vrchní soud v Praze svým postupem v předmětné věci závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05 nerespektoval.
Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 195/2006-33 došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl, a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 195/2006-33 zrušil.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující proti výroku pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2004 č. j. 61 Ro 5034/2004-9 Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, s odkazem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, resp. zásady minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka bude mít i nadále možnost v řízení před Vrchním soudem v Praze nebo před Městským soudem v Praze skutkově a právně kontradiktorním způsobem argumentovat. S námitkami stěžovatelky směřujícími proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze, se Ústavní soud vypořádal již ve svém předchozím nálezu ze dne 20. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05.