ECLI:CZ:US:2015:1.US.2739.14.1
sp. zn. I. ÚS 2739/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Nevečeřalem, advokátem se sídlem Vinohradská 404/19, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 10. 2013 č. j. 42 P 427/2011-78 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014 č. j. 26 Co 569/2013-108, za účasti vedlejší účastnice K. K., zastoupené JUDr. Janou Bláhovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelův nezletilý syn, narozený v listopadu 2009 byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 12. 2011 č. j. 42 P 427/2011-13 svěřen do péče matky. Stěžovatel následně u soudu podal návrh na změnu výchovy tak, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů.
2. Soud prvního stupně při dokazování ze zprávy opatrovníka zjistil, že matka bydlí v udržovaném družstevním bytě, ve kterém má nezletilý vlastní pokoj. Matka byla v době řízení vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobírala podporu v nezaměstnanosti ve výši 7 800 Kč, přičemž předtím byla zaměstnána jako recepční v hotelu a v době řízení si zaměstnání aktivně sháněla. Stěžovatel matce měsíčně hradí výživné na nezletilého ve výši 3 500 Kč, do svého bydliště nezletilému nakoupil všechno potřebné vybavení včetně oblečení a obuvi. Ze zprávy dále vyplynulo, že nezletilý navštěvuje mateřskou školu, vyjma plochých nohou je zdravý, má běžné potřeby odpovídající dětem jeho věku, působí spokojeně a je komunikativní a usměvavý.
3. Matka vyjádřila nesouhlas se střídavou péčí, neboť podle jejího názoru je pro nezletilého vzhledem k jeho věku náročná a narušující jeho pravidelný režim, což se týká například dojíždění do mateřské školy. Stěžovatel pracuje jako číšník a má dvanáctihodinové směny, přičemž matce sdělil, že si je může vzít tak, aby pracoval 7 dní v kuse a následovně by měl nezletilého u sebe. Podle matky by však pro stěžovatele bylo náročné mít tolik dlouhých směn několik dní po sobě a poté pečovat o dítě, znamenalo by to, že by byl v podstatě bez odpočinku. V stěžovatelově péči matka neshledala žádné nedostatky, ovšem chtěla by si nezletilého ponechat ve své péči a byla by ochotná rozšířit styk nezletilého se stěžovatelem.
4. Ze zprávy Městského úřadu Prahy 7 soud prvního stupně zjistil, že stěžovatel má v dlouhodobém pronájmu zrekonstruovaný a nově zařízený byt 2+1, ve kterém má nezletilý vlastní pokoj. Stěžovatel má měsíčně téměř 15 dní volna, a chtěl by proto trávit více času s nezletilým. Ze zprávy psycholožky, kterou zadala a soudu předložila matka, dále soud prvního stupně zjistil, že nezletilý je veselý a komunikativní a má pozitivní vztah k oběma rodičům. Kvůli jeho nízkému věku je důležitá vzájemná komunikace mezi rodiči, která však podle matky neprobíhá, a proto psycholožka střídavou péči nedoporučila. Pokud by byla komunikace mezi rodiči v budoucnu vhodně nastavena, střídavá péče by byla možná, přičemž vhodné by bylo střídání v kratších intervalech tří až čtyř dnů, aby si péči nezletilý podle svých vývojových dovedností mohl dobře představit.
5. Soud prvního stupně na základě zmíněných skutečností dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro změnu výchovy nezletilého. Péče matky o nezletilého je bez závad. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vztahy mezi rodiči nejsou na dobré úrovni a je mezi nimi evidentní napětí. V takové situaci by rozhodnutí o střídavé péči bylo v rozporu se zájmem nezletilého. V případě zavedení střídavé péče a odloučení dítěte hrozí nebezpečí separační úzkosti, problematické je i to, že by nezletilý po dobu pobytu u otce musel buď každodenně dojíždět z Prahy 7 do mateřské školy v Neratovicích, případně by do mateřské školy vůbec nedocházel. Nejvhodnějším modelem je tak podle soudu prvního stupně svěření nezletilého do péče matky a široká úprava styku se stěžovatelem, čímž bude zajištěno dostatečné působení druhého rodiče na nezletilého. Pokud bude styk nezletilého s otcem probíhat bez problémů a rodiče postupně v jeho zájmu přijmou pravidla běžné komunikace, zvyšuje se i pravděpodobnost rostoucí emocionální vazby nezletilého na oba rodiče a jeho pozitivního psychického vývoje. Soud prvního stupně dodal, že nezletilý je zatím ve věku, kdy nelze zjistit jeho názor na věc, a upozornil na to, že pokud rodiče nebudou do budoucna řešit otázku výchovy dohodou a bude docházet k opakovaným soudním řízením, pak je pravděpodobné, že doprovodné jevy soudního řízení, jako jsou pohovory s cizími osobami k otázce výchovného prostředí, budou mít negativní vliv na jeho psychickou pohodu a jeho dětský svět bude zatížen.
6. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně v tom, že o nové úpravě výchovy by bylo možné uvažovat, pokud by nová úprava lépe vyhovovala zájmu na řádné výchově nezletilého vzhledem ke změně poměrů, která v mezidobí nastala, a to jak podle §28 zákona o rodině, tak podle §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "nový občanský zákoník"). Stěžovatel však žádnou takovou změnu netvrdil a z dokazování nevyplynulo, že by k takové změně došlo. Poměry rodičů a nezletilého jsou z hlediska předpokladů pro jeho řádnou výchovu stále totožné, v péči matky nebyly shledány žádné nedostatky a matka umožňuje stěžovateli široký styk s nezletilým. Zákonný předpoklad pro změnu přijaté úpravy výchovných poměrů nebyl splněn a návrh byl správně soudem prvního stupně zamítnut. Z toho důvodu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 2. 4. 2014.
II. Argumentace stran
7. Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího pro rozpor se svým právem na ochranu proti neoprávněnému zasahování do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právem na ochranu rodičovství podle čl. 32 odst. 1 Listiny, právem na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a právem na respektování soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva" či "EÚLP"), vykládaném v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
8. Soudy stěžovatelův návrh zamítly i přes to, že pro střídavou výchovu byly podle jeho názoru splněny všechny podmínky a střídavá péče je v nejlepším zájmu nezletilého. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 mezi kritéria, která musí soudy brát při posuzování nejlepšího zájmu dítěte, patří zejména existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření do péče, míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, schopnost osoby usilující o svěření do péče zajistit vývoj dítěte a jeho fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a další potřeby a přání. Tato kritéria byla ze strany stěžovatele naplněna, což soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vzal za prokázané. Soudy však vycházely z předpokladu, že péče matky je nejvhodnějším řešením, a na stěžovateli bylo, aby tento předpoklad vyvrátil. Soudy podle stěžovatele rovněž nevzaly v potaz, že s plynutím času a růstem nezletilého dochází ke změně poměrů automaticky a nutnost rozšíření styku se stává intenzivnější.
9. Střídavou péči rovněž nelze vyloučit pouze na základě hodnocení vztahu mezi rodiči. Soud prvního stupně se nezabýval důvodem nesouladu mezi rodiči a závěr o nedostatečné komunikaci opřel pouze o tvrzení matky, že komunikace mezi rodiči je problematická, které nebylo nijak podloženo, a zároveň nepřihlížel k opačným tvrzením stěžovatele.
10. Závěrem stěžovatel formuluje názor, že soudy měly zjišťovat názory nezletilého i přes jeho útlý věk, neboť děti ve věku 4 let jsou již schopny formulovat určité postoje a nízkým věkem není možné odůvodnit naprostou absenci zjištění jeho názoru a přání. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že dojíždění do mateřské školy není pro posouzení relevantní, neboť zabere zhruba 30 minut a nijak nevybočuje z průměrné doby dojíždění i s ohledem na to, že stěžovatel vlastní osobní automobil.
11. Matka jako vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti ve svém vyjádření uvedla, že považuje napadená rozhodnutí za věcně správná, a to především závěr, že nebyly dány důvody pro změnu výchovy. Zdůraznila, že záměrem stěžovatele není zájem nezletilého, ale msta za ukončení vztahu, což dokládá tím, že stěžovatel začal střídavou výchovu požadovat až určitou dobu po zahájení řízení u soudu prvního stupně, aniž by takový zájem dříve projevoval.
12. Stěžovatel k vyjádření vedlejší účastnice uvedl, že tvrzení v něm obsažená nepovažuje za rozhodná k posouzení důvodnosti a oprávněnosti ústavní stížnosti, neboť ve vyjádření jsou z větší části pouze opakována tvrzení, která byla vznesena již v řízení před obecnými soudy. Ta navíc rozšiřuje o tvrzení, která jsou podle stěžovatele nepravdivá.
III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud se k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; a nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014].
14. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro lidská práva takto:
Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, body 22-24).
Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu [viz Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14]. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz. (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014)
15. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2003, CRC/C/GC/14, dále jen "Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte") formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (the child's views, body 53-54 Obecného komentáře), identitu dítěte (the child's identity, body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (preservation of the family environment and mantaining relations, body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (care, protection and safety of the child, body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (situations of vulnerability, body 75-76); právo dítěte na zdraví (the child's right to health, body 77-78); právo dítěte na vzdělání (the child's right to education, bod 79).
16. V obecném komentáři Výbor pro práva dítěte rovněž zdůraznil, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte, bod 67]. S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 26).
17. V souladu s takto chápanou zásadou nejlepšího zájmu dítěte Ústavní soud svou prejudikaturu k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů přehledně shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 formuloval následující základní principy:
"Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a rodičem; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 1 Listiny, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Dítě by pak mělo být svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem."
18. Z judikatury Ústavního soudu tedy plyne, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů. V prvé řadě musí být splněno subjektivní kritérium, tj. oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem. Pokud jeden z rodičů o střídavou péči zájem skutečný a upřímný neprojeví, toto řešení nepřipadá v úvahu. K získání dítěte do střídavé péče však rodiči nestačí pouze projevit skutečný a upřímný zájem (subjektivní kritérium), ale rodič musí rovněž naplnit i základní objektivní kritéria citovaná výše. Střídavá péče tak podle Ústavního soudu není vyžadována ve všech případech, kdy oba rodiče projeví o svěření dítěte do péče zájem. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte (např. pokud je dotčené dítě nervově labilní nebo má Aspergerův syndrom; k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 2441/13 ze dne 15. 12. 2014) střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž. Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte [judikatura Ústavního soudu k tomuto kritériu však zatím není plně rozvinutá; srov. například nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289); usnesení sp. zn. I. ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014; či nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014]. Ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči. Nevhodnou komunikaci mezi rodiči je však nutné odlišit od nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem není [srov. nález sp. zn. I. ÚS 238/05 ze dne 17. 1. 2006 (N 15/40 SbNU 123); usnesení sp. zn. II. ÚS 278/08 ze dne 12. 6. 2008, bod 6; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, zejména bod 28; a nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; viz rovněž bod 27 tohoto nálezu]. Stejně tak legitimním důvodem pro odepření střídavé péče "nemůže být ochrana práv druhého rodiče [v daném případě matky], neboť ten ... žádné silnější právo k péči o děti nemá" (nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014). Samotné problematice komunikace mezi rodiči se Ústavní soud ve své judikatuře již věnoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)]. Podle zmíněné judikatury nemůže pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita vést k vyloučení střídavé výchovy, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Rodiče by totiž podle Ústavního soudu neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte.
19. Po vymezení obecných principů rozhodování Ústavního soudu ve věci střídavé péče Ústavní soud přistoupil k přezkumu, zda napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v příkrém rozporu s výše vymezenými obecnými principy.
20. Jádrem sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí bylo to, zda byly dány předpoklady pro svěření jejich syna do střídavé péče, a to konkrétně o to, zda došlo ke změně poměrů, které by odůvodňovaly zrušení výlučné péče matkou a svěření dítě do střídavé péče obou rodičů. Podle vyjádření matky, považovaném odvolacím soudem za směrodatné, matka po dohodě umožňuje otci styk s nezletilým v rozsahu jednou za 14 dní od pátku 15:00 hodin do neděle 18:00 hodin a jednou za 14 dní od čtvrtka 15:00 hodin do pátku do rána, kdy otec vede nezletilého do školky (tedy přibližně do 9 hodin ráno). Fakticky tak má nyní stěžovatel (mimo potenciálně odlišný prázdninový režim) možnost pobývat s nezletilým ve dvoutýdenních cyklech vždy 69 hodin (9+24+18+9+9). To však činí pouze pětinu času (69/336*100 = 20,5 %). Není zřejmé, proč se otec nedomáhal širšího styku s dítětem, aby si na něj dítě postupně zvykalo a "vyzkoušelo si" delší pobyt s otcem a ihned přistoupil k požadavku na střídavou péči.
21. V nyní posuzovaném případě obecné soudy nepřistoupily k rozhodnutí o střídavé péči, nicméně stěžovateli naznačily, že z důvodu nejlepšího zájmu dítěte případnému budoucímu soudnímu rozhodnutí o střídavé péči musí předcházet širší styk dítěte s otcem. Pokud bude styk nezletilého s otcem probíhat bez problémů a rodiče postupně v jeho zájmu přijmou pravidla běžné komunikace, zvyšuje se i pravděpodobnost rostoucí emocionální vazby nezletilého na oba rodiče a jeho pozitivního psychického vývoje. Obecné soudy poukázaly i na to, že nezletilý je zatím ve věku, kdy nelze přímo zjistit jeho názor na věc. I v tomto směru tedy stěžovateli naznačily další možnost důvodů změny judikatury ve prospěch střídavé péče.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že obecné soudy nezasáhly do základních práv stěžovatele (tedy do jeho rodičovských práv, chráněných článkem 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) tak, aby tento zásah měl ústavní rozměr, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu