ECLI:CZ:US:2014:1.US.2742.14.1
sp. zn. I. ÚS 2742/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Víta Mandíka, zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2014 č. j. 1 ZT 146/2014-69 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Ústí nad Labem, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 22. 4. 2014 č. j. KRPU-35500-145/TČ-2013-041081-BK, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - zejména práva nebýt stíhán jinak než ze zákonných důvodů a zákonem stanoveným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
2. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2014 č. j. 1 ZT 146/2014-69 byla zamítnuta stížnost směřující proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Ústí nad Labem, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 22. 4. 2014 č. j. KRPU-35500-145/TČ-2013-041081-BK, kterým bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele (t. č. primátora statutárního města Ústí nad Labem) pro skutek popsaný ve výrokové části usnesení a právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."), a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák. Trestněprávní jednání obviněného stěžovatele mělo (v souhrnu řečeno) spočívat v uzavření ekonomicky nevýhodné smlouvy ze dne 12. 12. 2011 o zajištění realizace veřejné zakázky na administraci projektu "Vítání občánků", jež vedla k nehospodárnému nakládání s majetkovými prostředky statutárního města, a to v úmyslu (při využití svého veřejného postavení) získat pro dodavatelskou obchodní společnost DAROTHORE, a. s., neoprávněný majetkový prospěch ve značné výši.
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nezákonností a protiústavností usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel především namítal, že policejním orgánem popsané skutečnosti nemohou založit závěr, že se předmětný skutek vůbec stal, natož aby se jednalo o trestný čin jím spáchaný. V tomto směru podrobil rozhodnutí policejního orgánu (a v návaznosti na něj rovněž usnesení státního zástupce o podané stížnosti) detailní kritice. Vyslovil přesvědčení, že trestní řízení je zjevně zaměřeno na ovlivnění svobodné politické soutěže v regionu a vede k dehonestaci jeho osoby v souvislosti s kandidováním do komunálních voleb.
II.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v přípravném trestním řízení je ustálenou judikaturou považována zásadně za nepřípustnou, nebo přinejmenším za nežádoucí. Uplatnění nachází pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů veřejné moci vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci. Zdrženlivost v zásazích proti zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající v existenci libovůle v rozhodování [viz nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]; zároveň však zdůraznil, že mu nepřísluší rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jakkoli přezkoumávat po věcné stránce ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud je v těchto případech oprávněn zasáhnout jedině při odepření spravedlnosti, záležejícím v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy mj. pokud v něm byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, anebo nebylo-li řádně reagováno na námitky obviněného vznesené ve stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání.
6. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, z něhož je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, i zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněného je nutno označit stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v meritorním rozsudku (§120 odst. 2 trestního řádu). V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je pak nezbytné přesně uvést skutečnosti, jež jsou podkladem pro závěr o důvodnosti trestního stíhání obviněného.
7. Znaky skutku podřazeného skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) tr. zák. a přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák. jsou v napadeném rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obsaženy a popsány potud, jak lze tyto z pohledu zákonných požadavků v počáteční fázi trestního řízení na základě zjištěných skutečností (odůvodňujících zahájení trestního stíhání) rozvést, včetně subjektivní stránky. Ústavní soud podotýká, že s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 trestního řádu není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení přespříliš vyčerpávající popis skutku a právní posouzení.
8. K zahájení trestního stíhání obecně postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek povahy trestného činu způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání [viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (N 4/32 SbNU 467)]. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, kdy trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu řízení prokázána a ve výroku popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu například u podané obžaloby (§176 trestního řádu). Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu a spravedlivý proces je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Samotná důvodnost obvinění je posléze předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k obraně podle trestního řádu. Z dotčeného usnesení policejního orgánu se bez pochybností podává, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným trestněprávním jednáním zasažen. Odůvodnění předmětného rozhodnutí se jeví podle přesvědčení Ústavního soudu jako dostačující a ústavně souladné. Státní zástupce se s námitkami uplatněnými ve stížnosti směřující do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání rovněž vypořádal zákonu odpovídajícím způsobem. Pokud státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil konkrétní obsah jednotlivých komponentů napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, reflektující jeho zákonem požadované náležitosti (§160 odst. 1 trestního řádu), a to v rozsahu, v němž to podle povahy věci a fáze, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu, a jenž byl dostatečným se zřetelem k postulátům daným trestním řádem a ústavním pořádkem, nevykazuje ani jím vydané rozhodnutí protiústavní charakter.
9. Ústavní soud v napadených usneseních orgánů veřejné moci nezjistil pochybení ústavněprávní intenzity. Ústavní roviny obecně nedosahuje otázka absolutní výstižnosti popisu skutku, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání. V řešené věci lze konstatovat, že dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení vůči stěžovateli excesem a libovůlí netrpí. Ústavní stížnost tak byla mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu