ECLI:CZ:US:2018:1.US.2751.18.1
sp. zn. I. ÚS 2751/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem, se sídlem v Trenčíně, Potočná 41/109, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2018 sp. zn. 30 Nd 164/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudci senátu Nejvyššího soudu číslo 29, jmenovitě JUDr. Filip Cileček, JUDr. Petr Gemmel, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Petr Šuk a JUDr. Jiří Zavázal, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 NSČR 35/2006.
2. Stěžovatel v odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadené usnesení je podle jeho názoru odůvodněno zcela vágním způsobem, aniž by se Nejvyšší soud řádně vypořádal s jeho věcnými argumenty. Rovněž postup tohoto soudu, jenž nevyčkal na rozhodnutí o námitce podjatosti senátu číslo 30, vedl k vydání usnesení prostřednictvím namítaných soudců. Nejvyšší soud se tedy nevypořádal s další námitkou podjatosti, směřující proti soudcům, jimž byla daná věc přidělena k vyřízení. Stěžovatel se také domnívá, že rozvrh práce soudu ve znění účinném ode dne 1. 4. 2016 umožňoval přiřazovat nápad způsobem, odporujícím principům předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu a jeho věc rozhodl soudce (ve složení senátu), který k tomu byl povolán řídícím předsedou senátu číslo 30, který rovněž nebyl předem znám.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
5. Nejvyšší soud nepochybil, když o námitce podjatosti rozhodl shora uvedeným způsobem a dostatečným způsobem své usnesení odůvodnil. Uvedl přitom, že stěžovatel, insolvenční dlužník, tvrdil, že u výše jmenovaných soudců jsou dány důvody k pochybnostem o jejich nepodjatosti, když mají v rámci projednávané věci rozhodovat o vyloučení soudkyně JUDr. Heleny Myškové z projednávání věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci; důvod měl spočívat primárně v tom, že uvedená soudkyně působila s těmito soudci v jednom senátu. Soud konstatoval, že již v řadě svých rozhodnutí posuzoval vztahy mezi soudci z hlediska možné podjatosti a připomenul, že vztahy mezi soudci, nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nejsou důvodem pro vyloučení. Všichni uvedení soudci se k námitce podjatosti vyjádřili a zhodnotili svůj vztah k soudkyni Myškové, která v období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 působila jako stážistka, přidělená k senátu č. 29, jako čistě profesionální, který jim nebrání rozhodovat nezávisle a nestranně.
6. Na těchto závěrech nelze shledat nic protiústavního. Stěžovatel pouze polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu, jenž dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o vztah takové povahy či intenzity, aby mohl zakládat důvodné pochybnosti o nepodjatosti uvedených soudců. V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící o tom, že vztahy dotčených soudců překročily běžný profesní rámec.
7. K ostatním námitkám stěžovatele, že se soud nevypořádal s další námitkou podjatosti, směřující proti soudcům, jimž byla daná věc přidělena k vyřízení a napadající tehdejší rozvrh práce soudu, Ústavní soud uvádí, že se podobnou argumentací stěžovatele již zabýval v jiných jeho ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. II.ÚS 1218/17 a sp. zn. II.ÚS 3209/18. Uvedl zde zejména, že ačkoliv lze námitkám stěžovatele přiznat jistou relevanci, pokud jde o rozvrh práce Nejvyššího soudu, účinný do 31. 8. 2016, kdy řídící předseda senátu přiděloval věci jednotlivým členům senátu dle poněkud neurčitého kritéria "rovnoměrného pracovního zatížení", nemohl však přehlédnout, že o námitkách podjatosti stěžovatele rozhodoval Nejvyšší soud již na několikáté úrovni. Ústavní soud tak shledal, že takové řetězení námitek podjatosti není v souladu s hospodárností soudního řízení a nevede k ničemu jinému, než k oddalování konečného rozhodnutí. Z kontextu daného případu skutečně vyplývá, že procesní postup, spočívající v opakovaném vznášení námitek podjatosti těch soudců, kteří mají rozhodovat o námitkách podjatosti kolegů, nasvědčuje zneužití procesních práv, které nemůže požívat právní ochrany. Ve své judikatuře Ústavní soud označil za zvláštní případ zneužití procesního práva takové šikanózní návrhy, které mimo jiné spočívají v tom, že zbytečně zatěžují soudní soustavu a užívají ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, jímž je poskytování ochrany právům v souladu s čl. 90 Ústavy.
8. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu je rovněž bezpředmětný stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu