ECLI:CZ:US:2012:1.US.2758.10.1
sp. zn. I. ÚS 2758/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 4. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 2758/10 ve věci ústavní stížnosti O. D. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1351/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 27 Co 463/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 8 C 200/2005, jimiž byla z důvodu nesplnění podmínek restitučního nároku opakovaně zamítnuta stěžovatelčina žaloba o uložení povinnosti České republice uzavřít s ní dohodu o vydání věci - nemovitosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku jako účastníků řízení a za účasti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Kodaňská 1441/46, jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1351/2010, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 27 Co 463/2009 a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 8 C 200/2005 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy a na své legitimního očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka se žalobou podanou v roce 2001 domáhala uložení povinnosti žalované České republice uzavřít s ní dohodu o vydání věci v souladu s ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Pro pochopení podstaty daného případu je nutno znát jeho genezi, resp. vývoj v řízeních předcházejícím finálním rozhodnutím, která stěžovatelka napadá.
Stěžovatelka vyzvala v roce 1991 vedlejšího účastníka řízení, Českou republiku (za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; dále též jen "vedlejší účastník"), k vydání nemovitosti specifikované v návrhu. Uvedla, že ji v roce 1976 převedla na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Stejně tak vyzvala i město Mělník, neboť v době podání výzvy nebylo zřejmé, kdo je povinnou osobou. Vedlejší účastník jí přípisem ze dne 26. 7. 1991 sdělil, že není osobou povinnou k vydání, neboť věc nedrží. Výzvě naopak vyhovělo město Mělník, se kterým žalobkyně uzavřela dne 26. 1. 1993 dohodu o vydání věci. Následně však vedlejší účastník změnil názor a inicioval řízení o neplatnost uvedené dohody (respektive později o určení vlastnictví žalované), které bylo zakončeno rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 9. 1998 sp. zn. 6 C 145/94, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2000 sp. zn. 25 Co 521/99. Citovaným rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že vlastníkem sporného pozemku je Česká republika. Až tímto rozhodnutím se tedy stěžovatelka závazně dozvěděla, že povinnou osobou k vydání nemovitosti není město Mělník, ale Česká republika; proto ji po právní moci uvedeného rozhodnutí vyzvala k vydání věci. V důsledku negativního stanoviska vedlejšího účastníka pak svůj nárok uplatnila u soudu.
Okresní soud v Mělníku původním rozsudkem ze dne 13. 1. 2004 č. j. 8 C 875/2001-35 žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo třeba soudně uplatnit v propadné jednoroční lhůtě v souladu s ustanovením §5 odst. 4 citovaného zákona vázané na účinnost tohoto zákona, konkrétně do 1. 4. 1992; stěžovatelka však podala tuto žalobu až dne 26. 7. 2001. Uplynutím prekluzivní lhůty tak nárok žalobkyně domáhat se vydání pozemku soudní cestou zanikl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2004 č. j. 27 Co 211/2004, 27 Co 212/2004-61 rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil.
K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2005 č. j. 28 Cdo 2408/2004-74 uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení; uvedl, že v dané věci neměla oprávněná osoba důvod uplatnit svůj nárok u soudu v zákonné lhůtě vůči žalované, protože v té době již vedla (později úspěšně dokončené) jednání o mimosoudním vypořádání svého nároku s jiným subjektem. Nejvyšší soud konstatoval mj., že vzhledem k do značné míry jedinečným a zákonem stěží předvídatelným okolnostem souzené pře lze konstatovat, že odmítnutí této žaloby pro nenaplnění podmínky dané v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. by bylo nejen v příkrém rozporu s účelem a cílem celé restituční legislativy, ale i s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně vyzvala žalovanou řádně a včas o vydání předmětu sporu. Žalovaná Česká republika její požadavek přípisem z 26. 7. 1991 odmítla s tím, že není držitelem věci, a není tak povinnou osobou. Česká republika tak nejprve v době výzvy žalobkyně deklarovala, že není povinnou osobu, aby následně zvrátila mezitím vzniklý právní stav argumentem přesně opačným. Dovolací soud tedy uzavřel, že v dané věci se jeví spravedlivým, aby oprávněná osoba dostala procesní možnost prokázat svůj tvrzený restituční nárok proti žalované na základě žaloby uplatněné u soudu prvního stupně.
Okresní soud v Mělníku ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 2. 2007 č. j. 8 C 200/2005-101 a žalobu zamítl. To učinil jednak proto, že žalobkyně neprokázala uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 12. 1975 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, jednak pro nemožnost vydat předmětný pozemek podle §8 zákona č. 87/1991 Sb., tedy že vydání brání změna charakteru pozemku po přechodu na stát, neboť byl zastavěn.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2007 č. j. 27 Co 272/2007-121 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - připustil, že ve společenských podmínkách roku 1976 (doba normalizace) lze za objektivně existující tíseň, která byla schopna přimět žalobkyni i přes vnitřní nesouhlas k podpisu kupní smlouvy, považovat okolnost, že pozemek byl určen pro stavbu OV KSČ. Taková stavba byla nepochybně považována za důležitý politický zájem, který nezbylo než respektovat. Ohledně nápadně nevýhodných podmínek však odvolací soud uvedl, že stěžovatelka obdržela za dotčený pozemek cenu stanovenou podle tehdy platné oceňovací vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Pokud stěžovatelka namítala, že soud prvního stupně nezkoumal, zda tato cena odpovídala ceně obvyklé, pak odvolací soud uvedl, že za cenu obvyklou bylo třeba v té dobé považovat cenu vyhláškovou. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky jsou předpoklady kumulativními, u nichž nepostačuje splnění jen jednoho z nich. Proto odvolací soud potvrdil výrok I napadaného rozsudku, aniž se zabýval otázkou zastavěnosti dotčeného pozemku. Ta by byla totiž rozhodná pouze v případě, pokud by byl dán důvod k vydání pozemku podle §6 shora uvedeného zákona.
K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2009 č. j. 28 Cdo 869/2008-147 oba rozsudky znovu zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení. Uvedl, že v dané věci soudy obou stupňů (po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu č. j. 28 Cdo 2408/2004-74 ze dne 30. 8. 2005) nepostupovaly plně podle právního závěru dovolacího soudu; to zejména, pokud šlo o názor dovolacího soudu, že "okolnosti souzeného případu nedovolují pominout úvahu o použití ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku", podle něhož "výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy", a to v návaznosti na §1, 5 a 6 zákona č. 87/1991 Sb.
Okresní soud v Mělníku nyní napadeným rozsudkem ze dne 16. 7. 2009 sp. zn. 8 C 200/2005 žalobu stěžovatelky znovu zamítl. V obsáhlém odůvodnění k podstatě věci zejména uvedl, že ačkoliv akceptoval závěr o existenci tísně podle zákona č. 87/1991 Sb., neshledal v daném případě, že by se jednalo o nápadně nevýhodné podmínky. Vyšel (prý) z judikatury, podle které byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžního plnění ze smlouvy a podle toho usuzovat na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Nevýhodné podmínky ve srovnání s dneškem byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitost prodával, a také zvýhodňovaly každého, kdo je kupoval. Pokud tedy cena sporného pozemku (zahrada p. č. 112 o výměře 378 m2 v k. ú. Mělník prodaná za 11 071,70 Kčs) respektovala tehdy platnou vyhlášku č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, nelze ve výši kupní ceny spatřovat nápadně nevýhodné podmínky. Všechny kupní smlouvy tehdy uzavírané jsou z hlediska dnešní cenové hladiny nápadně neekvivalentní, a tudíž nápadně nevýhodné. Tuto nápadnou nevýhodnost je však třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým; to však stěžovatelka dle názoru soudu neprokázala.
Pokud jde o otázku aplikace §3 odst. 1 občanského zákoníku, okresní soud uvedl, že nespatřuje jednání žalované České republiky, spočívající zejména v iniciování řízení o určení neplatnosti dohody o vydání věci žalobkyni městem Mělník, za příčící se dobrým mravům. Česká republika prý měla od počátku pochybnosti, zda předmětný pozemek zůstal v jejím vlastnictví, které odstranila právě podáním uvedené žaloby.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 27 Co 463/2009 citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Námitku, že žalovaná Česká republika jednala v rozporu s dobrými mravy, shledal i odvolací soud nevýznamnou; nad rámec odůvodnění prvostupňového rozsudku uvedl, že tento rozpor nelze spatřovat ani potud, pokud stěžovatelka namítá, že v současné době nemá ani pozemek ani kupní cenu, kterou za něj původně obdržela (a kterou musela vrátit městu Mělník při dočasném vydání pozemku); může prý totiž vůči městu Mělník nárok na opětovné vrácení uvedené sumy kdykoliv uplatnit. Jinak odvolací soud odkázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 20. 7. 2007 č. j. 27 Co 272/2007-121 a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1351/2010 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné; neshledal totiž v dané věci právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem nebo by byla v rozporu s hmotným právem anebo nebyla již vyřešena v rozhodování dovolacího soudu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ustanovení související].
II.
Tři naposled citovaná a shora popsaná rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka touto ústavní stížností.
Stěžovatelka zejména uvedla, že v roce 1976 byla spolu s tehdejším spoluvlastníkem K. M. pod nátlakem a za nápadně nevýhodných podmínek přinucena podepsat kupní smlouvu o prodeji pozemku č. p. 112 v katastrálním území Mělník, určeného pro stavbu sekretariátu OV KSČ. V té době neměla možnost jednat jiným způsobem, pokud nechtěla o pozemek přijít pouhým vyvlastněním. Stěžovatelka byla Krajským investorským ústavem písemně vyzvána nejen k odprodeji svého majetku, ale byla také nucena akceptovat státem stanovenou kupní cenu; ta pro ni nebyla nikterak výhodná, neboť pozemek, nacházející se v centru města Mělník, v již tehdy lukrativní a frekventované části města, byl oceněn znaleckým posudkem teprve poté, co byla kvetoucí a plodící zahrada ještě před podpisem kupní smlouvy vybagrována, zdevastována a zplundrována. Stěžovatelka se domnívá, že by za předmětný pozemek mohla i tehdy získat mnohem více než 11 071,70 Kč (cena určená znalcem v době nesvobody), pokud by jej kdy chtěla se svým spoluvlastníkem prodat. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nakonec musela vrátit celou kupní částku ve výši 11 071,70 Kč a MÚ Mělník jí nikdy tyto peníze nevrátil zpět, byla zahrada ve svém důsledku vyvlastněna bez náhrady, a to za vydatného přispění nynějšího vedlejšího účastníka řízení (státu). Současný stav je tedy v závěru mnohem horší, než byl po roce 1976, kdy byla kupní smlouva podepsána. Předmětná nemovitost byla stěžovatelce v době nesvobody v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek nejdříve odňata za neadekvátní cenu a následně v restitučním procesu vrácena, pak opětovně odňata, tentokrát již v právním státě a bez jakékoli náhrady.
Stěžovatelka je toho názoru, že se v jejím případě opakovaně jednalo o nepředvídatelné jednání orgánů státní správy, na kterém se spolupodílelo i rozhodování soudů, které uvedené jednání aprobovaly. Stěžovatelka má po celou dobu uplatňování svých restitučních práv za to, že stát se - jako osoba povinná k vydání předmětného pozemku - tím, že ji uvedl v omyl o tom, kdo je povinnou osobou, choval způsobem, který byl v hrubém rozporu s dobrými mravy charakterizovanými v ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Je přesvědčena, že takové jednání státu nemůže požívat soudní ochrany. Stěžovatelka rovněž připomněla, že problematikou vztahů restitučních zákonů a významu principu dobrých mravů v právních vztazích se zabýval i Evropský soud pro lidská práva, např. ve věci Broniowski v. Polsko (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 28. září 2005). V tomto rozsudku bylo (prý) stanoveno, že se Polská republika dopustila porušení práva na majetek, který je chráněn čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a bylo mj. konstatováno, že porušení práva stěžovatele spočívá v systémové nefunkčnosti národní legislativy a praxi, jejímž důsledkem je porušení práva pokojného užívání jeho vlastnictví.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud se jako účastník řízení k obsahu předmětné ústavní stížnosti nevyjádřil.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na důvody obsažené v odůvodnění svého rozsudku. Doplnil zejména, že rozhodující v dané věci bylo, že k uzavření kupní smlouvy stěžovatelkou nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. To, že stěžovatelce vydal předmětný pozemek jiný subjekt než žalovaná, nelze klást žalované k tíži a skutečnost, že stěžovatelka v souvislosti s tím vrátila obdrženou kupní cenu, prý není rozhodná.
Okresní soud v Mělníku se k věci nevyjádřil.
Vedlejší účastník řízení, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, uvedl, že stěžovatelka nepřináší ve svém podání žádné nové skutečnosti ani tvrzení. Stěžovatelka měla možnost v řádném soudním řízení svůj restituční nárok uplatnit. Podle jeho názoru se obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly všemi tvrzeními stěžovatelky, svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje vedlejší účastník za ústavně konformní a srozumitelnou. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Všichni účastníci řízení souhlasili - okresní soud presumovaným souhlasem - s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Sám Ústavní soud dospěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho upustil.
odůvodnění tohoto nálezu.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká i rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud však ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům příliš formalistický postup; zdůraznil přitom mj., že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)].
Ústavní soud rovněž vícekrát prohlásil, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu či svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 nález ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Obecné soudy rozhodující v dané věci se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ shora naznačeným způsobem nevypořádaly.
Ve vztahu ke konkrétnímu zkoumanému případu je podle názoru Ústavního soudu zřejmé, že soudy sice řádně zjistily skutkové okolnosti věci a správně uvážily, které právní předpisy bylo nutno ve věci aplikovat; se svojí argumentací však v podstatě zůstaly pouze v oblasti podústavního práva a ústavní rozměr při jejím posuzování - v rozporu s čl. 4 Ústavy - v zásadě pominuly. Přitom se v daném případě vyskytlo několik okolností, na které stěžovatelka od počátku řízení upozorňovala a pro které by bylo podle přesvědčení Ústavního soudu nespravedlivé striktně trvat na závěrech, ke kterým nakonec obecné soudy dospěly.
Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd; a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících v podstatě za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že se v jejím případě opakovaně jednalo o nepředvídatelné jednání orgánů státní správy, na kterém se spolupodílelo i rozhodování soudů, které uvedené jednání aprobovaly. Soudy v téměř 20 let (!) trvajícím řízení týkajícím se předmětného pozemku (nárok stěžovatelky byl mj. odmítnut jako prekludovaný, posléze nebyla shledána existence tísně apod., srov. podrobně popsaný vývoj případu výše) nakonec formalisticky uzavřely, že stěžovatelka neprokázala uzavření předmětné kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, a neshledaly ani žádný rozpor s dobrými mravy. Jedinou výjimkou jsou dvě původní, shora popsaná zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu; potřetí se však dovolací soud na stranu stěžovatelky již nepřiklonil.
V úvahách obecných soudů absentuje to zásadní, totiž princip, že postup demokratického právního státu musí náležitě vážit oprávněný zájem restituenta. Restituční nároky jsou nároky zvláštními, neboť jsou projevem snahy demokratického právního státu přiblížit se spravedlnosti a napravit křivdy vzniklé za minulého totalitního režimu, byť spojeného s režimem současným určitou právní kontinuitou. Výklad abstrahující od hodnotových představ o reálné nápravě nespravedlností, pokud je to v možnostech státu, a nepřihlížející k důsledkům konkrétního restitučního vypořádání, které může restituent oprávněně pociťovat úkorně, je postupem, jenž reálně hrozí vznikem další křivdy. Podle stále platných judikátů Ústavního soudu, na které i stěžovatelka správně poukazovala, je v zásadě třeba považovat restituční nároky za primární, a to někdy i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 195/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 161/9 SbNU 389)]. Smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1); při aplikaci tohoto zákona nelze postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména se zřetelem na smysl a účel uvedené právní úpravy.
Ústavní soud se rovněž ztotožňuje se stěžovatelkou, že za totalitního režimu neměla možnost nepodepsat uvedenou kupní smlouvu, pokud nechtěla o pozemek přijít jeho vyvlastněním a vystavit se možným represím, neboť šlo o pozemek určený pro výstavbu budov OV KSČ; s tím úzce souvisí, že byla také nucena akceptovat státem stanovenou kupní cenu, která pro ni byla i v tehdejší době nevýhodná. Zde měly soudy např. vzít v úvahu a lépe ověřit tvrzení stěžovatelky, že pozemek, nacházející se v centru města Mělník, v již tehdy lukrativní a frekventované části, byl oceněn znaleckým posudkem (cena určená znalcem v době nesvobody) teprve poté, "co kvetoucí a plodící zahrada byla ještě před podpisem kupní smlouvy vybagrována, zdevastována a zplundrována". Paušální závěr obecných soudů, že došlo k dodržení tehdejších cenových předpisů - takže prý nešlo o nápadně nevýhodné podmínky - tedy obstát nemůže.
Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 168/95 ze dne 17. 9. 1996 (N 79/6 SbNU 63) konstatoval, že pojem "v tísni za nápadně nevýhodných podmínek" používaný v restitučních zákonech (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) je třeba vykládat tak, že se (sice) jedná především o rozpor s cenovými předpisy v té době platnými, ale i o jiné okolnosti a objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Pro aplikaci výše uvedených ustanovení je třeba respektovat restituční charakter obou zákonů spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku. Neadekvátnost peněžitého plnění může vyplývat i z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminovalo výrazně dvě skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení. Pokud jde o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době nesvobody (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), je třeba respektovat skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud např. i na nález sp. zn. II. ÚS 59/95 ze dne 27. 9. 1995 (N 54/4 SbNU 63), ve kterém se konstatuje, že ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje; právě proto vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví je oním objektivně působícím a existujícím stavem ovlivňujícím projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu, s výjimkou případů, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce ztratilo smysl.
Z výše uvedeného rovněž plyne, že pojem tísně i nápadně nevýhodných podmínek jsou typické výrazy, které určitou situaci či podmínku nedefinují, ale naopak vyžadují interpretaci podle svého smyslu, a tím i určitou variabilitu. Objektivní existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle veškerých okolností daného případu. Pokud jde o tíseň a nápadné nevýhodné podmínky v řešené věci, stěžovatelka od počátku uváděla, že kupní smlouvu ze dne 3. 12. 1975 uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; k prodeji sporného pozemku byla totiž vyzvána přípisem Krajského investorského útvaru v Praze 5, kterým jí bylo sděleno, že jde o připravovanou výstavbu sekretariátu OV KSČ a že je pro účely výstavby tohoto objektu třeba parcelu vykoupit. Bez vyčkání její odpovědi pak Krajský investorský útvar stěžovatelce dopisem sdělil, že o termínu vyklizení bude informována, a dokonce před vlastním podpisem smlouvy byly již na pozemku provedeny terénní úpravy, které jej znehodnotily, ačkoli šlo o pozemek tehdy ještě v jejím vlastnictví. Poté byla pozvána k podpisu kupní smlouvy; stěžovatelka si netroufala podpis odepřít, neboť prodej byl ze strany kupujícího prosazován a odůvodňován tím, že stavba je v politickém zájmu a že jde o důležitý zájem, pro který by jinak mohl být pozemek vyvlastněn. Kupní cena 11 077,70 Kč byla stanovena znaleckým posudkem, vypracovaným navíc po zřejmě účelovém znehodnocení pozemku; i proto se stěžovatelka právem domnívá, že smlouvu uzavřela za nápadně nevýhodných podmínek, neboť cena byla nízká a nevynahradila stěžovatelce výhody a hodnotu možnosti užívání pozemku v centru města, a to ani v tehdejší době. Lze tedy uvažovat o nápadně nevýhodných podmínkách nejen se zřetelem k době dnešní, nýbrž i k době tehdejší. Pokud by stěžovatelka nebyla k prodeji přinucena, pozemek prodávat nemusela nebo by jej prodala tak, že by obdržela mnohem vyšší částku, respektive hodnotu odpovídající skutečné ceně nemovitosti. Ostatně, nezřídka nelze existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek od sebe ostře oddělit vůbec.
Soudy by rovněž neměly opominout tvrzení stěžovatelky, že v souzené věci bylo ze strany státu zneužito práv vyplývajících z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. v její neprospěch; stát se původně za vlastníka (povinnou osobu) nepovažoval, pak jí byl dohodou ze dne 26. 1. 1993 (uzavřenou s městem Mělník) pozemek vydán, leč později stát změnil názor a dosáhl znovuodebrání pozemku z tehdy již katastrálně zapsaného vlastnictví žalobkyně - stěžovatelky. Táž nyní nemá ani pozemek ani kupní cenu za něj, kterou po původním vydání pozemku musela vrátit. Takový výsledek se jeví být zjevně absurdní. Je zřejmé, že v daném sporu stál proti restituentce (nyní již 81leté), která již 21 let bojuje o svůj za totality odňatý majetek, stát vybavený veškerým odborným aparátem; Ústavní soud dovozuje, že právní závěry obecných soudů nemohou vést po těchto letech ve svých důsledcích - ve vztahu k oprávněné osobě - k výsledku v zásadě horšímu, než jaký byl vytvořen v době režimu totalitního.
Ústavní soud - se zřetelem na specifika dané věci - připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud ji účastník řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K námitkám shora uvedeným, které se samy nabízejí, žádný z obecných soudů ve svých závěrečných úvahách nezaujal podrobnější stanovisko; soudy v zásadě jen odkázaly na (prý) konstantní judikaturu, bez ohledu na to, že její paušální aplikace, bez rozlišování zvláštností konkrétních případů, je ústavně neakceptovatelná. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož se dovolává.
Ústavní soud zrušil i usnesení Nejvyššího soudu v dané věci, i když tento soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné a věcně se problematikou případu podrobněji nezabýval; Ústavní soud však nemohl z důvodu právní jistoty ponechat předmětné rozhodnutí osamoceno.
Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z