ECLI:CZ:US:2004:1.US.276.03
sp. zn. I. ÚS 276/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 3 To 217/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 39 T 8/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se P. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora citovaných rozsudků Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. Ústavy ČR; čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); čl. 6 odst. 1, 3 písm. c), d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2, 3 písm. e), čl. 2 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"); a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"). Současně navrhl, aby Ústavní soud vydal usnesení, jímž rozhodne, že náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatí stát.
Shora uvedeným rozsudkem odvolací soud, po odvolání stěžovatele a státního zástupce, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel v bodě I. uznán vinným pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §140 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ a v bodě II. byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území republiky na čtyři roky.
Odvolací soud nově rozhodl podle §259 odst. 3 TrŘ tak, že uznal stěžovatele vinným pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 TrZ, k §140 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za to ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trestu vyhoštění z území České republiky na neurčito.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel si opatřil jeden kus padělané bankovky v nominální hodnotě 5 000,-- Kč, kterou jako zkušební vzorek pro předpokládaný další obchod předal dne 1. 6. 2000 v hotelu Slovan v Brně, za úplatu 2 500,-- Kč, osobě vystupující ve prospěch Policie ČR pod jménem J. N., s utajenou totožností podle ustanovení §55 odst. 2 TrŘ. Předmětem dalšího obchodu, který se měl uskutečnit v týdnu od 5. 6. 2000 na v té době blíže neurčeném místě, mělo být nejméně 800 ks těchto padělků. Na základě další domluvy předal dne 7. 6. 2000 stěžovatel, za přítomnosti spoluodsouzeného J. N., v restauraci hotelu S. J. N. 799 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě po 5 000,-- Kč, v úhrnné hodnotě 3 995 000,-- Kč, za dohodnutou úplatu 2 000 000,-- Kč. Stěžovatel tuto finanční částku převzal a bezprostředně po prodeji byl spolu s J. N. zadržen policejními orgány. Po svém zadržení vydal stěžovatel Policii ČR dalších devět kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě po 5 000,-- Kč, které přechovával v erotickém salonu Emanuela, se sídlem v Brně, Trtílkova 34.
Stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení s tím, že nejzávažnější pochybení, která mají přímý vliv na porušení shora citovaných článků, spatřuje v tom, že řízení probíhalo pomalu, liknavě a nedůsledně. Podle názoru stěžovatele nebyly u svědka J. N., zaměstnance Policie ČR, splněny zákonné podmínky pro postup podle §55 odst. 2 TrŘ. Vzhledem k tomu, že se domníval, že se jednalo o policejní provokaci, navrhoval výslech svědka J. S. Tento návrh byl však jako nadbytečný zamítnut. Nebylo prokázáno, že padělané bankovky, které se nacházejí u České národní banky (dále jen "ČNB"), jsou totožné s bankovkami, které měl od stěžovatele koupit utajený svědek J. N. Proto požadoval jejich předložení u soudu jako důkaz a současně žádal, aby bylo prokázáno, jakým způsobem a podle jakých právních předpisů se tam dostaly. V protokole nejsou předané bankovky nijak blíže specifikovány, zejména nejsou označeny čísly. Stěžovatel tvrdí, že z důvodu možného zneužití padělaných bankovek měla být prokazatelně doložena manipulace s nimi od chvíle, kdy se dostaly do držení utajeného svědka, až do doby předání vyšetřovatelce. Současně nebylo zřejmé, jaký byl osud bankovky, kterou předal utajenému svědkovi dne 1. 6. 2000. K padělaným bankovkám, nalezeným v erotickém klubu E., uvedl, že v řízení nebyl předložen jediný důkaz o tom, že nějaké falešné bankovky v tomto klubu přechovával. Soudy tento závěr dovodily ze zprávy vedoucího expozitury ÚOOZ P ČR Brno, z níž vyplývá, že šel společně s policisty do klubu, odemkl klíči, které měl u sebe, a z batohu vytáhl padělané bankovky. Podle stěžovatele tato zpráva není důkazem podle trestního řádu. Soudy obou stupňů na tuto jeho námitku nereagovaly, stejně jako nereagovaly ani na námitku, že neměl klíče od erotického klubu, což vyplynulo i ze svědeckých výpovědí S. P. aj. P. Na závěr vyjádřil své přesvědčení, že soudy obou stupňů si byly vědomy popsaných pochybení policejních orgánů, ale pokud by věc vrátily státnímu zástupci k došetření, uplynula by lhůta pro trvání vazby (1. 3. 2003) a stěžovatel by musel být propuštěn z vazby na svobodu. Z tohoto důvodu odvolací soud dne 12. 2. 2003 sice zrušil rozsudek soudu prvního stupně, ale sám ve věci rozhodl rozsudkem, přičemž téměř shodný rozsudek původně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), Vrchní soud v Olomouci uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil shodné námitky, které vznesl již v odvolání. S nimi se Vrchní soud vypořádal ve svém rozhodnutí o odvolání. Proto odkázal na své rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Rovněž Krajské státní zastupitelství v Brně konstatovalo, že argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou totožné s argumentací stěžovatele v jeho odvolání a byly již podrobeny přezkumu Vrchním soudem v Olomouci. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na spravedlivý proces. V rámci dokazování byl zjištěn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jednání stěžovatele bylo kvalifikováno podle příslušných ustanovení trestního zákona a byl mu uložen přiměřený trest.
Krajský soud v Brně, kterému byla výzva Ústavního soudu doručena dne 7. 11. 2003, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V daném případě lze konstatovat, že státní moc byla uplatněna v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), rovné postavení stěžovatele bylo v řízení před soudem zajištěno, po celou dobu trestního řízení byl zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Se shora uvedenými tvrzeními stěžovatele, která uplatnil již v řízeních před soudy obou stupňů, se v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy vypořádaly řádným a ústavně konformním způsobem (§125, §134 odst. 2 TrŘ). V tomto směru nelze obecným soudům nic vytknout, neboť zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§2 odst. 6 TrŘ), se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se stěžovatel uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud není totiž další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu zásadně nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), o což podle povahy námitek v ústavní stížnosti stěžovatel usiloval.
Tvrzení o nesplnění zákonných předpokladů pro postup podle §55 odst. 2 TrŘ ve vztahu k výslechu policisty vystupujícího pod jménem Jiří Novák, uplatnil stěžovatel již v řízení před obecnými soudy, které se tímto tvrzením podrobně zabývaly a přesvědčivě dovodily, že tento postup je v souladu s trestním řádem a nezasáhl do stěžovatelova základního práva na obhajobu a spravedlivý proces (č. l. 1005 - 1010 spisu). Toto tvrzení stěžovatele v dané věci neobstojí.
V této souvislosti je nedůvodný odkaz stěžovatele na nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, kterým byl zrušen tehdy platný tzv. institut anonymních svědků (§55 odst. 2 TrŘ, ve znění zákona č. 292/1993 Sb.); Ústavní soud zde nevyloučil, stručně shrnuto, užití tohoto institutu jako takového, dospěl však k závěru, že jeho případné zneužití je nutno eliminovat minimalizováním tohoto negativního důsledku zakotvením dalších procesních podmínek rozhodování o něm. Jinými slovy řečeno, vyložil zde zásady a podmínky, za nichž lze důkaz, provedený v trestním řízení výslechem svědka vyslýchaného pod utajením, pokládat za ústavně souladný. Ústavní soud si je vědom, že důkazy provedené výslechem svědků pod utajením mohou zasáhnout do práv obhajoby. Rozsah a intenzitu tohoto zásahu je, podle přesvědčení Ústavního soudu, nutno z hlediska ústavnosti vlastního řízení citlivě posuzovat podle konkrétních okolností dané věci. Ústavní soud nepřehlíží zřetelnou kolizi mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména před organizovaným zločinem na straně druhé. Neopomíjí ani kolizi mezi (ústavně zaručeným) právem na obhajobu a nezbytným požadavkem na ochranu života a zdraví svědků.
Současná judikatura Evropského soudu pro lidská práva připouští, v nezbytné míře, i využívání svědků s utajenou totožností. Evropský soud uznává princip, podle něhož může být z hlediska policie legitimní přát si zachovat anonymitu svých příslušníků za účelem ochrany jich samotných i jejich rodin, ale také za účelem zachování možnosti jejich nasazení v dalších operacích. To ale pouze za předpokladu dodržení práv obhajoby.
V daném případě byla práva obhajoby dodržena a nelze pochybovat o věrohodnosti utajeného svědka. Utajený svědek byl vyslýchán vždy v přítomnosti obhájce stěžovatele, byť byla při těchto výsleších učiněna opatření bránící tomu, aby vyslýchaný svědek nepřišel s obhájcem do přímého styku. Při těchto procesních úkonech orgány činné v trestním řízení poskytly obhájci možnost plné intervence (viz protokoly z hlavního líčení). Navíc výslech svědka nebyl jediným důkazem usvědčujícím stěžovatele. Byly sepsány protokoly o vydání věci, provedeny výslechy dalších svědků, provedeno odborné vyjádření zkušebny platidel ČNB. Jako neméně důležitý byl proveden i důkaz dopisem, který byl u stěžovatele zadržen pracovníky Vězeňské služby po návštěvě jeho obhájce (č. l. 338 spisu). Tento dopis, který obsahuje skutečnosti, které mohli znát pouze stěžovatel a spoluobviněný J. N., poslal právě J. N. stěžovateli den před výslechem před vyšetřovatelem. V dopise ho instruoval, co a jak má vypovídat s tím, aby dopis po přečtení zlikvidoval. V intencích dopisu se pak odvíjí i výpověď obviněného J. N., nikoli však stěžovatele, který neměl čas si instrukce přečíst. Existuje tedy řada i jiných důkazů o vině stěžovatele.
K tomu, že nebyl proveden výslech svědka J. S., Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, ale mají povinnost neprovedení navrženého důkazu odůvodnit. V projednávané věci obecné soudy odůvodnily, proč nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný důkaz - výslech svědka J. S. Důvodem byla skutečnost, že se obecným soudům, zejména soudu prvního stupně, přes veškeré zákonné možnosti, nepodařilo zajistit účast této osoby u hlavního líčení a provést její výslech, neboť J. S. se zdržuje na neznámém místě a nepodařilo se mu doručit ani prostřednictvím Policie ČR a SR (č. l. 808 - 811, 820, 828, 851 - 852 a č. l. 1012 - 1013 spisu). Ve vztahu k výslechu svědka J. S. se obecné soudy zabývaly i tvrzením stěžovatele, že tento svědek měl potvrdit, zdali se jednalo o policejní provokaci (č. l. 1013 - 1014 spisu). Závěry obecných soudů o tom, že se nejednalo o policejní provokaci, neboť Policie ČR nevstoupila aktivně do skutkového děje a svým jednáním nepřispěla ke spáchání trestné činnosti stěžovatelem, vyplývají z provedených důkazů.
Rovněž neobstojí tvrzení stěžovatele, týkající se padělaných bankovek. Osud všech 809 kusů zabavených padělaných bankovek v nominální hodnotě po 5 000,-- Kč je patrný zejména ze žádosti Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Brno, ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. ČVS: KVJM-210/22-2000, o odborné vyjádření, adresované České národní bance - peněžní zkušebně platidel. Přílohou žádosti bylo 809 ks bankovek nominální hodnoty po 5 000,-- Kč, označených sériovými čísly, které byly vydány České národní bance (dále též "ČNB" - č. l. 273 spisu). Jak bylo s padělanými bankovkami naloženo a na základě jakého právního předpisu byly vydány ČNB, dokládá její zpráva ze dne 3. 8. 2000. Z této zprávy vyplývá, že zkušebně platidel ČNB bylo Policií ČR, Krajským úřadem vyšetřování, dne 7. 6. 2000 vydáno 809 ks padělaných bankovek nominální hodnoty po 5 000,-- Kč v trestní věci N. a S., vedené pod sp. zn. ČVS: KVJM-210/22-2000. Tyto bankovky vykazují třetí stupeň nebezpečnosti - zdařilý (č. l. 274 - 280 spisu, příp. č. l. 840 - 847 spisu). Skutečnost, že stěžovatel vydal v den svého zadržení, tj. dne 7. 6. 2000, Policii ČR dalších devět kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě po 5 000,-- Kč, vyplývá z protokolu o vydání věci ze dne 7. 6. 2000 (č. l. 210 spisu). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že z tohoto protokolu není patrno, že se jednalo o převzetí padělaných bankovek. Tato nepřesnost ve formulaci protokolu je sice pochybením orgánů činných v trestním řízení, které však v žádném případě nemohlo porušit ústavně zaručená práva stěžovatele. Navíc ze zprávy ČNB vyplývá, že stěžovatelem vydané bankovky byly zkušebně platidel ČNB vydány spolu s dalšími 800 kusy padělaných bankovek. Vydání jednoho kusu a 799 kusů padělaných bankovek o nominální hodnotě po 5 000,-- Kč vyplývá z protokolu o vydání věci ze dne 7. 6. 2000 (č. l. 211 spisu). V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se těmito námitkami zabýval a svoje závěry náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (č. l. 1010 - 1012 spisu).
K tvrzení stěžovatele, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že odvolací soud ve věci sám rozhodl, ačkoli téměř shodný rozsudek soudu prvního stupně původně zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí, čímž chtěl zabránit jeho propuštění z vazby, postrádá ústavně právní relevanci. Novelou trestního řádu, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., byla změněna koncepce odvolacího řízení s kasačním principem na odvolací řízení s převažujícím principem apelačním s prvky kasace. Důvodem změny byla snaha zvýšit rychlost a efektivnost trestního řízení jako celku. Po účinnosti citované novely trestního řádu může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně pouze tehdy, nelze-li vadu odstranit ve veřejném zasedání. Platný a účinný trestní řád umožňuje odvolacímu soudu, za splnění podmínek uvedených v ustanovení §259 TrŘ, zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnout ve věci rozsudkem tam, kde může nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, správně zjištěného v napadeném rozsudku, popř. byl-li změněn nebo doplněn na základě důkazů provedených přímo před odvolacím soudem. Odvolací soud však neprovádí "druhé hlavní líčení", ale je povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k rozhodnutí o odvolání. V projednávaném případě odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §259 TrŘ, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám, na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a doplněného v rámci veřejného zasedání (č. l. 987 spisu), ve věci nově rozhodl. V jeho postupu nelze spatřovat porušení trestního řádu ani porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Pro úplnost je nutno doplnit, že původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 2. 2002, čj. 39 T 8/2001 - 687, byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně pro pochybení, kterých se dopustil soud prvního stupně a která nešla odstranit v odvolacím řízení (§129 odst. 1 TrŘ, č. l. 751 spisu).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud nepovažuje tuto výtku za důvodnou, neboť zmíněný článek nepředstavuje subjektivní základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Jedná se pouze, již z důvodu jeho systematického začlenění, o organizační princip činnosti soudů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 23, str. 232).
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatele na vydání usnesení, aby náklady jeho právního zastoupení zaplatil stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zjednodušeně to znamená, že návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho právního zastoupení může Ústavní soud vyhovět mimo jiné jen tehdy, zabývá-li se ústavní stížností meritorně.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu