ECLI:CZ:US:2005:1.US.276.05
sp. zn. I. ÚS 276/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti S. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, Kalefova 404, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 12 To 21/2005, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 6 T 130/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1248/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví ústavní stížnosti specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Vytýká jim porušení čl. 15 odst. 1 Ústavy a dále svých ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1248/2004, rozhodl tak, že zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 12 To 36/2004, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 6 T 126/2003, kterými byl (mj.) stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen (mj.) k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Nejvyšší soud dále přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 6 T 130/2004, uznal (mj.) stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 4 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a odsoudil jej (mj.) k trestu odnětí svobody svobody v trvání pěti roků. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal k Vrchnímu soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 12 To 21/2005, rozhodl tak, že se odvolání (mj.) stěžovatele zamítá podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky proti obecnými soudy provedené interpretaci a aplikaci §89 odst. 12 trestního zákona a výslednému určení výše škody, která byla v napadených rozhodnutích přesně popsaným skutkovým jednáním způsobena a ovlivnila právní kvalifikaci skutkového jednání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve věci podal souběžně s ústavní stížností ještě dovolání, což si Ústavní soud ověřil (č. l. 9). Tento svůj postup stěžovatel odůvodňuje domněnkou, že Nejvyšší soud zastává ve věci právní názor, který je ústavně nonkonformní, a který se negativně projevil již v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze.
Přestože stěžovatel připouští, že by bylo možno ústavní stížnost považovat podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") za nepřípustnou, vyjadřuje zároveň přesvědčení, že věci jsou dány podmínky pro projednání podle §75 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek §75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění jeho novely č. 83/2004 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2004) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, jak si stěžovatel ostatně sám uvědomuje, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř]. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení, ačkoliv v ústavní stížnosti následně zpochybňuje pravděpodobnost úspěšnosti tohoto svého kroku.
Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu, a to včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámce přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud k tomu již judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04).
Ve věci nejsou dány podmínky pro postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení představuje výjimku z obecné zásady stanovující podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, přičemž pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99, sp. zn. I. ÚS 267/01, sp. zn. IV.ÚS 370/02). Z porovnání citovaného ustanovení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, leč neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní úlohu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí.
Na základě těchto úvah je zřejmé, že postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možný zásadně tehdy (při splnění dalších podmínek), jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podal k ochraně práva i jiný přípustný procesní prostředek (dovolání), o němž není dosud rozhodnuto, není z hlediska subsidiarity ústavní stížnosti rozhodnutí soudu II. stupně rozhodnutím "konečným". Proto v nyní projednávané věci Ústavní soud vzhledem k okolnostem případu neshledal podmínky pro postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Nejsou dány ani procesní podmínky pro aplikaci §75 odst. 2 písm. b), neboť z textu tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že pro jeho aplikaci musí být splněna podmínka značných průtahů v řízení o podaném opravném prostředku. Z toho je zřejmé, že podání ústavní stížnosti musí předcházet přinejmenším objektivní možnost vzniku průtahů v řízení o opravném prostředku, aby Ústavní soud mohl posoudit, zda doba od zahájení řízení je značná, a dále zvažovat hrozbu vážné a neodvratitelné újmy. Protože však podle vyjádření stěžovatele i podle zjištění Ústavního soudu bylo dovolání příslušnému soudu doručeno dne 11. 5. 2005, tedy ve stejný den jako ústavní stížnost, nemohly v době doručení ústavní stížnosti Ústavnímu soudu jakékoliv průtahy v řízení o dovolání ještě objektivně nastat.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj