ECLI:CZ:US:2002:1.US.277.02
sp. zn. I. ÚS 277/02
Usnesení
I. ÚS 277/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní podnik hl. m. P., a. s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 14 C 425/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku uvedeného v záhlaví, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 800 Kč. Současně bylo podle §142 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů ve výši 1 750 Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600 Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1000 Kč a náhradu hotových výdajů advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 2 x 75 Kč. Soud při stanovení odměny za zastupování advokátem aplikoval ust. §151 odst. 2 věta prvá, část věty za středníkem o. s. ř. a postupoval podle ust. §8 odst.1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Soud nepostupoval podle vyhl. 484/2000 Sb. z toho důvodu, že postup podle tohoto předpisu se mu jevil z důvodu skutkové i právní jednoduchosti sporu jako neodpovídající povaze předmětného řízení a s ohledem na skutečnost, že bylo rozhodnuto bez jednání, jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, také jako neodpovídající délce předmětného řízení. Stanovení výše odměny advokáta stěžovatelky dle vyhl. č. 484/2000 Sb. by dle názoru soudu neodpovídalo ani náročnosti poskytnutých právních služeb, když soudu je známo, že vymáhání jízdného včetně pokut za jeho nezaplacení je pro advokáta rutinní záležitostí, neboť měsíčně žaluje pro téhož žalobce shodný nárok stejným způsobem v desítkách právně totožných sporů. Vůči žalovanému by pak byl s ohledem na uvedené skutečnosti postup dle tohoto předpisu příliš tvrdý.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obvodním soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon a v této části je rozsudek nezákonný. Tím současně došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to konkrétně k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po přezkoumání listinných podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností obvodního soudu bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl. č. 484/2000 Sb. Ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje obecným soudům výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhl. č. 177/1996 Sb.), a to tehdy, odůvodňují-li to okolnosti případu. V daném případě se jedná o oprávnění obecného soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoli se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnického, a stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání stěžovatelky navíc není zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila.
Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci §202 odst. 2 o. s. ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, postupováno nejednotně, je třeba uvést, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoli Ústavního soudu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obvodního soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. října 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu