ECLI:CZ:US:2013:1.US.277.13.1
sp. zn. I. ÚS 277/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Pantlíka, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem AK Skalka & Grepl & Černý se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 8. 11. 2012, č. j. 6 To 514/2012-33, a proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 2012, č. j. 0 Nt 152/2012-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Usnesením policejního orgánu ze dne 26. 10. 2012 bylo proti stěžovateli jako obviněnému (dále také "stěžovatel" nebo "obviněný") zahájeno trestní stíhání pro zločin pomoci ke spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že nejméně od července roku 2012 do září roku 2012 v Olomouci, jako osoba zmocněná ke správě bývalé sladovny umožnil obviněnému Radku Březinovi v tomto objektu uskladnění velkého množství čistého alkoholu, ze kterého nebyla odvedena spotřební daň ve výši nejméně 34.610.400 Kč; cílem odvést pozornost od jeho osoby předložil policejnímu orgánu fiktivní nájemní smlouvou, načež 26. září 2012, tedy ihned poté, co se o existenci skladu dozvěděla Policie ČR a objekt začala hlídat, společně s Radkem Březinou a dalšími dosud neustanovenými osobami jedním ze zadních oken neoprávněně vnikl do prostoru skladovací haly, kde se společně pokusili tento líh znehodnotit, když nejméně 15 000 litrů uskladněného lihu takto volně vyteklo na podlahu a do kanalizace.
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 2012, č. j. 0 Nt 152/2012-9, bylo rozhodnuto, že stěžovatel se podle §68 odst. 1 trestního řádu bere do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. b) trestního řádu. Proti uvedenému usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 8. 11. 2012, č. j. 6 To 514/2012-33, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel je přesvědčen, že oběma výše citovanými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod garantovaných v čl. 8 odst. 2, v čl. 8 odst. 5, v čl. 36 odst. 1, v čl. 40 odst. 3 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 5, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V celém řízení o návrhu na vzetí do vazby přitom nebyl stěžovatel podle svého tvrzení seznámen s informacemi a s podklady vyšetřovacího spisu, jež by alespoň v minimální míře dodávaly důvodnost jak zahájenému trestnímu stíhání, tak uplatněným vazebním důvodům. Trestní stíhání stěžovatele bylo v rozporu se základními zásadami trestního stíhání založeno na právní domněnce a faktu jejího nevyvrácení ze strany spoluobviněných.
Klíčové námitky stěžovatele se rovněž vztahují k podkladům, jež měly umožňovat identifikaci pachatele předmětné trestné činnosti. V takto vymezeném rozsahu (v otázce totožnosti pachatele) lze z relevantních podkladů zjistit - podle stěžovatele - pouze to, že jeho podíl na projednávané trestné činnosti má údajně vyplývat z operativních šetření či výsledků využití operativně pátracích prostředků, ovšem bez jejich bližší konkretizace. Obhájcům všech spoluobviněných bylo podle stěžovatele již z počátku trestního stíhání odepřeno nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. Stěžovatel byl tedy vzat do vazby, aniž by byl alespoň v minimální míře seznámen s relevantními podklady svého trestního stíhání a tvrzených vazebních důvodů. Orgány činné v trestním řízení posléze nahlédnutí do vyšetřovacího spisu umožnily. Podklady, jež byly obhájcům takto zpřístupněny, však prý účast stěžovatele na projednávané trestné činnosti opět relevantně nedokládají. Výsledky operativně pátrací činnosti (či operativně pátracích prostředků), jež měly stěžovatele usvědčovat, se podle jeho tvrzení ve spisu buď zatím nenacházejí anebo jednoduše neexistují.
Podle stěžovatele výše popsaný protiprávní postup je navíc významně umocňován poměrně extrémním rozporem mezi skutkovou větou usnesení o zahájení trestního stíhání a zvolenou právní kvalifikací, tedy kvalifikací pomoci ke spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby. Je totiž nepochybné, že jednání, jež policejní orgán ve vztahu k obviněnému (stěžovateli) v usnesení o zahájení trestního stíhání popsal, stejně jako podklady, z nichž policejní orgán čerpal, se vztahují výlučně k době po případném spáchání trestného činu tvrzeným hlavním pachatelem. Z platné právní úpravy však vyplývá, že pomoc jako forma účastenství přichází v úvahu výlučně před činem nebo při činu hlavního pachatele, je však vyloučena po dokonání, respektive po dokončení trestného činu. Obviněný Radek Březina se měl policejním orgánem tvrzeného trestného činu dopustit zjevně úmyslným opomenutým jednání, k němuž byl jako daňový subjekt povinen, tedy úmyslným nepřiznáním a nezaplacením daně. Je zřejmé, že v takovém činu - tedy v rozhodnutí nepodat daňové přiznání - nemohl stěžovatel pomoci obviněnému Březinovi například předkládáním jakékoliv nájemní smlouvy nebo následnou manipulací s lihem. Právní kvalifikace účastenství podle §24 trestního zákoníku je v případě stěžovatele zjevně účelová, neboť umožňuje hrozbu vyšším trestem, než jiné formy součinnosti v nejširším slova smyslu.
Stěžovatel dodal, že elementárním právním předpokladem celé předmětné trestné věci, na němž bezpodmínečně závisí důvodnost jeho vazebního stíhání, je závěr o zkrácení daňové povinnosti hlavním pachatelem Březinou. Ze všech dostupných podkladů je však nepochybné, že orgány činné v trestním řízení staví tento elementární předpoklad na ust. §4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, podle něhož - dle citace uvedené stěžovatelem - je plátcem spotřební daně osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud prokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. V případě lihu nalezeného policií tedy musela daňová povinnost vzniknout primárně standardním způsobem (uvedením do volného daňového oběhu atd.), ve vztahu k němuž však orgány činné v trestním řízení neopatřovaly žádné podklady a spoléhaly na výše citovanou domněnku, respektive na neunesení důkazního břemene plátcem daně.
Konečně, stěžovatel v této souvislosti namítá, že v jeho případě nebyly dány deklarované vazební důvody, respektive že tyto byly odůvodněny příliš obecně a paušálně.
II.
Z vyžádaného vyšetřovacího spisu, popřípadě z příloh k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně z 27. 10. 2012, sp. zn. 0 Nt 152/2012, byl stěžovatel z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. b) trestního řádu vzat do vazby. Usnesením policejního orgánu ze dne 26. 10. 2012 byl totiž stěžovatel stíhán pro účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku. Ze zjištěných skutečností bylo podle okresního soudu zřejmé, že v prostorách bývalé sladovny na ulici Holická v Olomouci bylo uskladněno velké množství lihu, ze kterého nebyla odvedena spotřební daň. To vyplynulo z prohlídky těchto prostor a z šetření policejního orgánu a celní správy. Zjištění, která vyplynula z výsledků využití operativních pátracích prostředků, bylo dovozeno, že tento líh měl v tomto skladu uskladněn Radek Březina. Stěžovatel jako osoba, která zajišťovala pronájem a využití těchto skladovacích prostor, mu umožnil přechovávání onoho nezdaněného lihu v uvedených prostorách; byl srozuměn s tím, že se jedná o ethanol, ze kterého nebyla odvedena spotřební daň. O tom svědčí i to, že se podílel na akci, při které Radek Březina s dalšími osobami vnikli do vnitřních prostor skladovací haly bývalé sladovny s cílem tento líh znehodnotit nebo odstranit. Z toho je podle soudu patrné, že stěžovatel zřejmě věděl, že se zde nachází nezdaněný líh, neboť to byl právě on jako správce budovy, který jeho uskladnění umožnil. S ohledem na dosud zjištěný rozsah zkrácení spotřební daně se podle okresního soudu dá očekávat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve druhé polovině trestní sazby; výměra tohoto trestu je 5 až 10 let odnětí svobody. S ohledem na tuto skutečnost byla podle soudu namístě obava, že se stěžovatel při ponechání na svobodě bude skrývat, případně uprchne. Sám sice uvedl, že nemá žádný důvod se skrývat nebo uprchnout, neboť je pracovně vytížen a je také zasnouben, ovšem tyto skutečnosti podle soudu nemohou svědčit o tom, že by nemohl uprchnout nebo se skrývat. U stěžovatele byl tak dán důvod vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu. Dále měl soud i obavu, že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo obviněné, popřípadě že bude jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tato obava plyne mimo jiné z toho, že se již podílel na odstranění důkazních prostředků v této trestní věci; také policejním orgánům předkládal nájemní smlouvu k objektu, leč ve skutečnosti zde uvedený nájemce neměl fakticky s pronajímaným objektem nic společného. To vzbuzuje podezření, že se snažil zastřít skutečného pronajímatele, respektive uživatele těchto skladovacích prostor a vlastníka zde uskladněného nezdaněného lihu. S ohledem na to, že vyšetřování předmětné trestné činnosti bylo v době rozhodování Okresního soudu ve Zlíně v samotném počátku (bylo zapotřebí vyslechnout řadu osob, které mají blízké vztahy ke stěžovateli), bylo riziko, že by stěžovatel mohl pokračovat ve svém koluzním jednání. Soud tedy dospěl k závěru, že u stěžovatele je dán i důvod koluzní vazby podle §67 písm. b) trestního řádu.
Stížnost stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně z 8. 11. 2012, č. j. 6 To 514/2012-33, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Krajský soud především konstatoval, že v souvislosti s rozhodováním o vzetí stěžovatele do vazby byla respektována všechna související ustanovení trestního řádu. Okresní soud zcela jednoznačně vysvětlil, v čem spatřuje onen vyšší stupeň pravděpodobnosti, že skutek, pro nějž je obviněný stíhán (resp. pomoc k němu), se stal a že zjištění skutečnosti nasvědčují tomu, že jej spáchal právě stěžovatel. V této souvislosti je třeba - podle krajského soudu - konstatovat, že v daném stadiu trestního řízení postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti tak, jak právě uvádí okresní soud a nikoliv jistota, že se ona trestná činnost se stala.
Podle krajského soudu, pokud jde o vazební důvod uvedený v §67 písm. b) trestního řádu, je třeba poukázat na to, že se jedná o trestnou činnost, která byla v době rozhodování krajského soudu na počátku vyšetřování. Proto tedy nelze dopředu uvést konkrétní jména svědků, kteří budou ještě ve věci vyslechnuti. Přitom z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 62/96 jednoznačně vyplývá, že k naplnění tohoto vazebního důvodu může stačit i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale také stadium vyšetřování. Takovou argumentaci plynoucí z citovaného nálezu Ústavního soudu je přitom možno podle krajského soudu obecně vztáhnout i na druhý důvod vazby uvedený v §67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková), a to zejména s ohledem na okolnosti právě projednávaného případu. Zmíněná objektivní konstelace, jak již bylo naznačeno, spočívá zejména v tom, že se jedná o obsáhlou trestní věc, v níž je stíháno více obviněných, bude nutno shromáždit velké množství důkazních prostředků, včetně výslechu svědků, jejichž jména v daném stadiu trestního řízení ani nelze konkretizovat. I proto v tomto konkrétním případě platí, že není třeba, aby stěžovatel svým jednáním zavdal příčinu k příslušné obavě, ale stačí, že existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, která vzetí do vazby ospravedlňuje.
III.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody účastníků řízení [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo jestliže rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229).
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení; každé rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí právě uvedeným postulátům zcela vyhovují.
Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud uvádí ještě následující.
I ze stěžovatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu z 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 336/06 [N 56/44 SbNU 719] plyne, že je ústavně souladné, aby v určité fázi řízení nebyly skutečnosti vyplývající z vyšetřovacího spisu zpřístupněny s tou výjimkou, že obviněný (respektive jeho obhájci) musí získat informace, jež alespoň v minimálním rozsahu odůvodňují jak zahájení trestního stíhání, tak deklarované vazební důvody. To lze přitom realizovat i tak, že orgány činné v trestním řízení poskytnou obviněnému potřebné informace. To bylo v projednávané věci splněno, neboť z návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně z 27. 10. 2012, č. j. 6 KZV 38/2012-38, na vzetí stěžovatele do vazby - k němuž bylo vedeno vazební zasedání za účasti stěžovatelova obhájce [srovnej číslo listu 4 a následující spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 0 Nt 152/2012] - jsou podklady vedoucí k uvalení vazby dostatečně zřejmé. V protokolu o vazebním zasedání jsou obsažena podrobná vyjádření stěžovatele a zejména jeho obhájce k návrhu na vzetí do vazby.
Stěžovatel - jak je uvedeno výše - dále namítal, že jeho činnost je nepřiměřeně kvalifikována jako pomoc k trestnému činu, byť k ní došlo podle policie až v době po spáchání údajného trestného činu; tu vidí rozpor. Zde je však nutno poukázat na to, že stěžovatel se ani v ústavní stížnosti ve svém důsledku zcela nevymezuje proti tomu, že se zúčastnil nočního vniknutí do objektů, kde byl uskladněn líh (stěžovatel svoji argumentaci staví tak, že obsah vyšetřovacího spisu to relevantně nedokládal), ani proti tomu, že orgánům činným v trestním řízení předložil, jako správce objektu, nepravdivou nájemní smlouvu. Přitom jde o skutečnosti, které i podle Ústavního soudu důvodně zakládají podezření, že stěžovatel věděl, že v objektu uskladněný líh představuje z právního hlediska dysfunkci. I přes vědomost o této dysfunkci stěžovatel uskladnění takového lihu v jím spravovaném objektu nebránil. Nadto, v samotné ústavní stížnosti je výslovně uvedeno, že stěžovatelovy námitky nikdy nesměřovaly proti tomu, že předmětný líh byl v tomto objektu nalezen. Za takové situace však lze - podle Ústavního soudu - dovodit oprávněnou pochybnost, do jaké míry je argumentace označující za nesprávnou právní kvalifikaci stěžovatelovy součinnosti na shora popsané trestné činnosti ve formě pomoci relevantní. S tím ostatně souvisí i stěžovatelovo tvrzení o nedostatečném vymezení uplatněných vazebních důvodů, jestliže i jen z rekapitulace shora Ústavním soudem učiněné je zjevné, že ani tato stěžovatelova námitka není důvodná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu