ECLI:CZ:US:2006:1.US.279.06
sp. zn. I. ÚS 279/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. K., zastoupené Mgr. Viktorem Šupem, advokátem se sídlem v Praze, Na Zájezdu 16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 17/2005-50, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 9 Ca 158/204-23, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.
Stěžovatelka má za to, že správce daně i vedlejší účastník vyžadují protiprávně po stěžovatelce zaplacení částky 1.706.036,- Kč s odkazem na rozhodnutí ze dne 9. 3. 2000, č. j. 130916/00/010913/7182, neboť tento dodatečný platební výměr ukládá stěžovatelce zaplatit částku 3.010.000,- Kč, kterou dle svého tvrzení v celém rozsahu uhradila na účet uvedený v dodatečném platebním výměru. Dle stěžovatelky tedy neexistuje zákonný podklad pro vydání výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě dle ustanovení §73 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka proto podala žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. 4. 2004, č. j. FŘ-6754/11/01, kterým bylo odvolání stěžovatelky proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě zamítnuto. Stěžovatelka se domnívá, že Městský soud pochybil, když při svém rozhodování nepřihlížel ke skutečnosti, že stěžovatelka již celou částku uloženou k zaplacení dodatečným platebním výměrem uhradila. Nejvyšší správní soud, který zamítl kasační stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, dle stěžovatelky pochybil, pokud posoudil její námitku (že v dané věci neexistuje exekuční titul), jako nedůvodnou s tím, že výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení §73 odst. 1 daňového řádu má již jen povahu procesního úkonu a při jejím zasílání je vycházeno z toho, že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Stěžovatelka však stojí na stanovisku, že došlo k zásahu do jejích práv, jestliže částka, kterou darovala svým dětem v roce 1995, byla jako příjem opakovaně zdaněna, a to jednak daní z příjmů fyzických osob u stěžovatelky a u jejích dětí daní darovací dvakrát ve výši 340.000,- Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a dále v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Relevantní znění uvedených článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod: Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu, Městskému soudu v Praze a Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřil pouze Městský soud v Praze, který uvedl, že celková daňová povinnost stěžovatelky nečinila pouze částku 3.010.000,- Kč, nýbrž původně stěžovatelce vyměřená daň činila 1.966.069,- Kč, po dodatečném vyměření daně byla v platebním výměru celková daňová povinnost stěžovatelky vyčíslena částkou 4.976.069,- Kč. Ve zbytku odkazuje soud v plném rozsahu na odůvodnění svého usnesení, jakož i na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že z tohoto vyjádření nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by stěžovatelce nebyly známy z obsahu správních rozhodnutí a napadených soudních rozhodnutí, nepřistoupil Ústavní soud k jeho zaslání stěžovatelce k dalšímu vyjádření.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 1582004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 9 Ca 158/204-23, byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 4. 2004, č. j. FŘ-6754/11/01, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výzvě Finančního úřadu pro Prahu 10 k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 11. 5. 2001, č. j. 150826/01/010913/7182, vydané podle ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobou napadené rozhodnutí není rozhodnutím, ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s., a proto je vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví. Tento právní závěr vyslovil také Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 17/2005-50, uvedl, že výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení §73 odst. 1 daňového řádu má již jen povahu procesního úkonu a při jejím zasílání je vycházeno z toho, že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Doručením této výzvy se tak adresátova práva nijak nemění, tím méně lze tvrdit, že by byla zakládána. Nejvyšší správní soud současně odkázal na rozsudek svého rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 2 Afs 81/2004, podle něhož "rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu podle ustanovení §73 odst. 8 daňového řádu je rozhodnutím, které lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. Jedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.". Tvrzený stav tedy může být dle Nejvyššího správního soudu dostatečně a správním soudem přezkoumatelným způsobem osvětlen v rámci dalšího exekučního řízení.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
K stěžejní námitce stěžovatelky, že v dané věci mělo být rozhodnutí o odvolání proti výzvě k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě přezkoumáno ve správním soudnictví, neboť výzva k uhrazení daňového nedoplatku nevycházela z řádně uložené daňové povinnosti stěžovatelky, jak předpokládá ustanovení §73 odst. 1 daňového řádu, Ústavní soud odkazuje na právní závěry, které k otázce charakteru výzvy dle §73 odst.1 daňového řádu vyslovil již v nálezu ve věci sp. zn. I.ÚS 445/2000 publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č. 33 str. 265, nálezu sp. zn. I.ÚS 446/2000 publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 138 str. 313, nálezu sp. zn. I.ÚS 447/2000 publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 139 str. 319, a nálezu sp. zn. I.ÚS 448/2000 publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č. 34 str. 269. Ústavní soud v těchto nálezech konstatoval, že výzva učiněná celním orgánem ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Ústavní soud, který neshledal důvodu se od tohoto právního závěru, vysloveného byť v souvislosti s celním, nikoli daňovým rozhodnutím, odchýlit, má tedy právní závěry Nejvyššího správního soudu, uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, na které Ústavní soud v podrobnostech odkazuje, za ústavně konformní.
Pokud stěžovatelka poukazuje na specifičnost její právní věci, kdy byla vyzvána k uhrazení částky 1.706.036,- Kč s odkazem na dodatečný platební výměr č. 1000000817, ačkoli v něm k zaplacení uloženou částku 3.010.000,- Kč dle svého tvrzení uhradila, nemůže Ústavní soud této námitce stěžovatelky přisvědčit. Jak totiž Ústavní soud z obsahu dodatečného platebního výměru č. 1000000817 ze dne 9. 5. 2000, č. j. 130916/00/010913/7182, založeného na č. l. 12 vyžádaného soudního spisu zjistil, stěžovatelce byla tímto dodatečným platebním výměrem dodatečně vyměřena daň ve výši 4.976.069,- Kč, oproti původně vyměřené částce 1.966.069,- Kč. Jakkoli tedy byla dodatečným platebním výměrem č. 1000000817 stěžovatelce uložena povinnost uhradit dodatečně vyměřenou daň ve stanovené lhůtě, neměnilo to nic na povinnosti stěžovatelky uhradit také daň původně vyměřenou.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu