ECLI:CZ:US:2018:1.US.2792.18.1
sp. zn. I. ÚS 2792/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem, se sídlem v Trenčíně, Potočná 41/109, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 sp. zn. 33 Nd 109/2018, spojené s návrhem na zrušení §14 odst. 1 a §16 odst. 1, věty druhé, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §14 odst. 1 a §16 odst. 1, věty druhé, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Miroslav Gallus a JUDr. Pavel Příhoda nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Nd 170/2017 (výrok I.), a že k námitce podjatosti soudce Mgr. Jiřího Němce uplatněné dlužníkem se nepřihlíží (výrok II.). Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí; domnívá se, že o námitce podjatosti nerozhodoval nezávislý a nestranný soud a soudci opřeli své závěry o ničím nepodložené domněnky. Soud se podle něj rovněž řádně nevypořádal s další námitkou podjatosti, směřující proti soudcům, jimž byla daná věc přidělena k vyřízení. Stěžovatel je zároveň toho názoru, že stávající úprava posuzování nepodjatosti soudců a rozhodování o vyloučení soudce Nejvyššího soudu jiným senátem téhož soudu je v nesouladu s ústavním pořádkem České republiky, a proto navrhl zrušit část zákona, týkající se této oblasti.
2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
3. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
4. Nejvyšší soud nepochybil, když o námitce podjatosti rozhodl shora uvedeným způsobem a dostatečným způsobem své usnesení odůvodnil. Uvedl přitom, poté co rekapituloval předchozí námitky podjatosti stěžovatele, insolvenčního dlužníka v insolvenčním řízení, že tento procesní postup, spočívající v opakovaném vznášení námitek podjatosti těch soudců, kteří mají rozhodovat o námitkách podjatosti kolegů, jakož i odůvodnění jednotlivých námitek ničím nepodloženými úvahami, nasvědčuje zneužití procesních práv, které nepožívá právní ochrany. K takovému úkonu soud nepřihlíží. V opačném případě by totiž účastník řízení takovými úkony znemožnil soudu rozhodnout. Nejvyšší soud proto rovněž nepřihlédl k poslední podané námitce stěžovatele ve vztahu k soudcům, jimž byla věc v souladu s rozvrhem řízení přidělena k vyřízení (senát č. 33). K námitce podjatosti senátu č. 32 soud konstatoval, že již v řadě svých rozhodnutí posuzoval vztahy mezi soudci z hlediska možné podjatosti a připomenul, že vztahy mezi soudci, nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec, nejsou důvodem pro vyloučení. Toto pravidlo lze vztáhnout i na vztahy mezi soudci a jinými osobami činnými v oblasti právní teorie či praxe; jen v případě, že by se tyto vztahy staly osobními (přátelskými nebo nepřátelskými), bylo by možno uvažovat o podjatosti. Důvodem pro vyloučení soudce není ani to, že soudce zná advokáta, který účastníka zastupuje; musí se však jednat o vztah, zůstávající v profesionální společenské rovině. V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící o tom, že vztahy dotčených soudců překročily běžný profesní rámec. K námitce, směřující vůči jiným soudcům téhož senátu (v dané věci se jednalo o soudce Jiřího Němce) soud nepřihlíží, jelikož námitku podjatosti lze uplatnit jen vůči těm soudcům, kteří jsou určeni ve věci rozhodovat.
5. Na těchto závěrech nelze shledat nic protiústavního. Stěžovatel pouze polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu, jenž s odkazem na svoji předchozí a citovanou judikaturu dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o vztah takové povahy či intenzity, aby mohl zakládat důvodné pochybnosti o nepodjatosti uvedených soudců a dále vyložil, proč k dalším námitkám podjatosti nemohl přihlížet. Také názor Nejvyššího soudu, týkající se zneužití práva na podání námitky podjatosti, se vzhledem k okolnostem věci jeví Ústavnímu soudu jako případný. Ve své judikatuře sám označil za zvláštní případ zneužití procesního práva takové šikanózní návrhy, které mimo jiné spočívají v tom, že zbytečně zatěžují soudní soustavu a užívají ji k cílům, které neodpovídají jejímu pravému poslání, jímž je poskytování ochrany právům v souladu s čl. 90 Ústavy. Ústavní soud již opakovaně v obdobných kauzách stěžovatele ústavní stížnosti odmítal (naposledy ve věci sp. zn. II.ÚS 3209/18) a na závěry zde uvedené lze mutatis mutandis odkázat.
6. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
7. Byla- li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je- li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který musí být odmítnut (srov. ust. §43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu