ECLI:CZ:US:2014:1.US.2796.12.1
sp. zn. I. ÚS 2796/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o společné ústavní stížnosti 1/ Jana Koteckého, 2/ Olivie Brabcové a 3/ Ireny Lehkoživkové, zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012 č. j. 20 Co 64/2012-48 a výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 10. 2011 č. j. 10 C 190/2010-29, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 23. 7. 2012, doplněným dne 24. 7. 2012 a 10. 2. 2013, se Jan Kotecký, Olivie Brabcová a Irena Lehkoživková (dále jen "žalobci" nebo "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil potvrzující výrok I v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a část výroku I v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud") zamítajícího žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců částku ve výši 50 000 Kč.
Dále stěžovatelé navrhli zrušit ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), jež zní
"§32
(3) Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobci se v řízení před obecnými soudy domáhali podle zákona o odpovědnosti státu na žalované České republice - Ministerstvu vnitra omluvy a zaplacení zadostiučinění ve výši 50 000 Kč každému, v souvislosti se svým zajištěním orgány Policie při akci na podporu squatterů v září 2009.
Dne 11. 10. 2011 nalézací soud žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaslat každému ze žalobců písemnou omluvu ve výroku specifikovanou, a aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců částku ve výši 50 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že žalobci se o nesprávném úředním postupu dozvěděli dne 13. 9. 2009, kdy byli propuštěni na svobodu. Promlčecí dobu je třeba počítat ode dne 14. 9. 2009 s tím, že její běh skončil dne 14. 3. 2010 (při včasném uplatnění nároku by nejpozději skončil běh promlčecí doby dne 14. 9. 2010). Žalobci uplatnili nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu u ministerstva dne 16. 3. 2010 a u soudu dne 6. 10. 2010, tudíž po uplynutí promlčecí doby.
Dne 19. 4. 2012 odvolací soud k odvolání žalobců rozsudek nalézacího soudu ve výroku o věci samé ohledně zamítnutí žalobního návrhu, aby byl žalovaný povinen zaplatit každému ze žalobců částku ve výši 50 000 Kč, potvrdil (výrok I), ve výroku o věci samé ohledně zamítnutí žalobního návrhu na zaslání písemné omluvy zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Konstatoval, že nalézací soud dospěl ke správnému závěru o promlčení nároku žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, a neshledal žádné důvody pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a předložení věci Ústavnímu soudu. Odvolací soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2380/11, a k nároku na omluvu uvedl, že ten promlčení nepodléhá, neboť nejde o majetkové právo ve smyslu §100 odst. 2 obč. zákoníku. V tomto rozsahu pak věc stěžovatelů nalézacímu soudu vrátil k dalšímu řízení, v němž rozhodné též o nákladech tohoto odvolacího řízení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 8, čl. 10, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Článek 36 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy byly dle stěžovatelů porušeny tím, že jim nebylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť byli přesvědčeni, že podmínky pro přiznání majetkové újmy splnili a nárok včas uplatnili v tříleté promlčecí lhůtě dle §32 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, neboť 6 měsíční lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy dle §32 odst. 3 cit. zákona je zjevně protiústavní.
Protiústavnost 6 měsíční lhůty v ustanovení §32 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu stěžovatelé spatřovali v porušení principů rovnosti, právního státu a legitimního očekávání. Poukázali na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ze dne 22. 10. 1996 ve věci Stubbings a ostatní proti Spojenému Království (stížnosti č. 22083/93, 22095/93), polemizovali s názory odvolacího soudu ohledně výkladu principu rovnosti účastníků a konstatovali, že zmíněná lhůta vážným způsobem narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zájmy stěžovatelů a zájmy státu, a porušuje princip legitimního očekávání ve smyslu judikatury Evropského soudu. Zmíněná lhůta podle stěžovatelů porušuje i principy spravedlnosti, právní jistoty a efektivní vynutitelnosti práva, a neobstojí v testu proporcionality, zahrnujícím kritéria vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti.
Podle stěžovatelů není žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu účinným právním prostředkem nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, byť Evropský soud byl jiného názoru ve svém rozhodnutí ze dne 16. 10. 2007 o nepřijatelnosti stížnosti č. 40552/02 věci Vokurka proti České republice.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelé spatřovali v tom, že "obecné soudy zvolily ze škály možných interpretací právních předpisů zrovna tu, která nejméně respektuje práva stěžovatelů, která je nejvíce vzdálená ústavně konformnímu výkladu."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením jejich věci, zejména však závěrem obecných soudů, že jimi uplatňované nároky na náhradu nemajetkové újmy poskytnutím zadostiučinění v penězích podle zákona o odpovědnosti státu byly promlčeny.
Jinak řečeno, stěžovatelé tvrdili porušení základního práva na náhradu škody způsobené jim nesprávným úředním postupem policejních orgánů ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, a to nesprávným právním posouzením jejich věci obecnými soudy. V této souvislosti nezbývá než připomenout, že pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelů zjevně nedošlo.
Základního práva na náhradu škody zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny je třeba ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se domáhat "stanoveným postupem", což také implikuje, že toto právo je třeba uplatnit včas. Pokud stěžovatelé tento požadavek pominuli, nelze z toho plynoucí nepříznivý důsledek přičítat obecným soudům a současně též tvrdit, že zákon o odpovědnosti státu není účinným právním prostředkem nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
Pokud jde o návrh stěžovatelů na zrušení ustanovení §32 zákona o odpovědnosti státu, Ústavní soud neshledal též jakýkoliv důvod odchýlit se od závěrů již vyslovených v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 903/13 či ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2380/11 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že zákonné promlčecí doby a lhůty představují jistá omezení práva na přístup k soudu, což je základní podmínkou spravedlivého procesu v civilních věcech, a že tato omezení mohou být rozporná s článkem 4 odst. 4 Listiny, pokud ztěžují přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že ohrožují samotnou podstatu tohoto práva; takový kategorický závěr ovšem dle přesvědčení Ústavního soudu nelze vyslovit o inkriminované 6 měsíční promlčecí době pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu čl. 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu