ECLI:CZ:US:2018:1.US.2811.18.1
sp. zn. I. ÚS 2811/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Štěpánovice, IČ 65050851, se sídlem Kostelní 171/2, 373 72 Lišov, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph. D., advokátem se sídlem Týnská 633/12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 341/2018-98 ze dne 6. 6. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 101/2016-73 ze dne 21. 9. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 11 C 54/2015-42 ze dne 27. 1. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích domáhala znovuprojednání věci v občanském soudním řízení a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj č. j. 260555/2013/R1013/RR9185 ze dne 5. 8. 2015 rozsudkem, jímž by stěžovatelce byly vydány do jejího vlastnictví ve výroku blíže specifikované pozemky nacházející se v katastrálním území Štěpánovice u Českých Budějovic. O žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky bylo toto rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy se dopustily protiústavního interpretačního excesu, když nepřípustně rozšiřujícím výkladem aplikovaly výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Konkrétně byla dle svých slov poškozena tím, že při řádné interpretaci by nebylo možné převahu veřejného zájmu na výstavbě veřejně prospěšné stavby (za současného stavu věcí) nad restitučním nárokem stěžovatelky dovodit. Veřejný zájem na výstavbě severního obchvatu Štěpánovic je dle názoru stěžovatelky v současné době skrytý, když nic nenasvědčuje tomu, že by se k jeho realizaci mělo přikročit v dohledné době. Jen v důsledku toho jí bylo znemožněno zrestituovat zemědělské nemovitosti o celkové výměře cca 5,5 ha, čímž dle jejího mínění bylo nejen zabráněno napravení historické křivdy, ale došlo i k ohrožení jejího budoucího samofinancování po dokončení majetkové odluky církve od státu. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Soudy se otázkou použití ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. podrobně zabývaly a vyložily, z jakých důvodů byla aplikace tohoto výlukového důvodu v případě stěžovatelky namístě. Nejvyšší soud v té souvislosti odkázal na svoji judikaturu k předmětné právní otázce a vyložil, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu citovaného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit, jestliže je vyjádřen ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu uvedené výluky nutné právo k části pozemku vyvlastnit formou odnětí vlastnického práva a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. K tomu Nejvyšší soud připomněl, že právě u staveb pozemních komunikací dochází v naprosté většině případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu (a zároveň i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentu pozemků by zůstalo fakticky pouze tzv. holé vlastnictví.
Ústavní soud již ve spojitosti s výkladem výluk u jiných právních předpisů, zejména výluky stanovené v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, zaujal názor, že nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s účelem restituce. Vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) není účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období (srov. bod 21 nálezu sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015, N 11/76 SbNU 153).
V posuzované věci soudy zjistily, že všechny stěžovatelkou nárokované pozemky jsou zasaženy koridorem veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, označené jako "přeložka silnice I./34 - severní obchvat obce Štěpánovice", který je vymezen v platném územním plánu obce Štěpánovice. Skutečnost, že prozatím k realizaci stavby nedošlo, na věci ničeho nemění, neboť, jak podotkl již krajský soud, v jaké fázi se zamýšlená a do územního plánu zanesená stavba právě nachází, není z hlediska použití výlukového ustanovení dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. relevantní. Na to upozornil stěžovatelku i Nejvyšší soud s odkazem na svůj judikát sp. zn. 28 Cdo 349/2017. Poukazuje-li zde stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 663/06 ze dne 24. 6. 2009 (N 149/53 SbNU 811), nutno poznamenat, že se v něm Ústavní soud zabýval dlouhodobou nečinností zákonodárce ve vztahu k přijetí právní úpravy církevních restitucí, nikoli použitelností části konkrétní restituční výluky ve světle plynutí času.
Soudy se argumenty uplatněnými stěžovatelkou zabývaly důsledně a patřičně je také vypořádaly, Ústavní soud v jejich rozhodnutí žádný exces neshledal. Z těchto důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu