ECLI:CZ:US:2015:2.US.536.14.1
sp. zn. II. ÚS 536/14
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 21. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14 ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013 č. j. 28 Cdo 3398/2013-193 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013 č. j. 24 Co 161/2012-140 vydaným v řízení o určení vlastnictví k pozemkům, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2011 č. j. 43 C 378/2008-99, Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013 č. j. 24 Co 161/2012-140 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013 č. j. 28 Cdo 3398/2013-193 se ruší, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu vydaných v řízení o určení vlastnictví k pozemkům dle katastru nemovitostí p. č. X1, p. č. X2, p. č. X3, p. č. X4, p. č. X5, p. č. X6, p. č. X7, p. č. X8 a p. č. X9, dosud vedených u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. Y pro k. ú. Chodov, obec Praha (dále též jen "předmětné nemovitosti").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka rozvedla, proč nesouhlasí s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze o naplnění restitučního titulu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), a tvrdila, že smlouva, kterou došlo k vykoupení předmětných pozemků za částku 0,40 Kčs/m2 byla v souladu s ustanovením §15 tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Upozornila, že šlo o nezastavěné pozemky, které se nacházely v extravilánu obce Chodov, a že uvedená cena byla cenou maximální. Za tutéž cenu byly ostatně vykupovány všechny pozemky určené pro výstavbu sídliště Jižní Město a ostatních sídlišť na území hlavního města Prahy, a proto nelze mít za to, že původní vlastníci předmětných nemovitostí byli znevýhodněni ve srovnání s ostatními převodci nemovitostí.
3. Stěžovatelka též oponovala závěru, že vydání předmětných pozemků nebrání překážka jejich zastavěnosti. Poukázala na to, že předmětné pozemky jsou funkční součástí areálu sídliště Opatov, a označila řadu judikátů Nejvyššího soudu, ve kterých byla připuštěna existence překážky zastavěnosti v případech pozemků provozně souvisejících s obytnými budovami, jež tvoří areál sídliště (šlo o místní komunikace, chodníky, vstupy do domů, travnaté plochy, sportoviště). Stěžovatelka též upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ve kterém soud formuloval některá interpretační kritéria, která mohou být právní překážkou pro vydání pozemků, jsou-li součástí areálu staveb. V projednávaném případě je zcela zřejmé, že předmětné pozemky, jež tvoří park a sportovní hřiště v rámci sídliště Opatov, jsou funkčně spojeny s okolními budovami a komunikacemi, podléhají zvláštnímu právnímu režimu obecného užívání, jenž do budoucna vylučuje jejich využití k zemědělským a lesním účelům, a nelze mít ani za to, že by k takovému využití mohlo dojít v redukované míře.
4. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila na důsledky vydávání pozemků tohoto druhu (tj. pozemků obecně užívaných) pozemkovými úřady - v současné době čelí značnému množství žalob, kterými se nabyvatelé pozemků, restituenti, domáhají plateb z titulu bezdůvodného obohacení v řádu desítek miliónů Kč s tvrzením, že město tyto pozemky užívá. I proto by podle názoru stěžovatelky měly být předmětné pozemky považovány za zastavěné a vedlejším účastníkům by místo nich měl stát poskytnout v souladu se zákonem o půdě pozemky náhradní, nezatížené obecným užíváním a použitelné k soukromým účelům, nebo finanční náhradu; stěžovatelka náhradní pozemky k dispozici nemá a nemůže si dovolit platit pravidelně ze svého rozpočtu vedlejším účastníkům (a ostatním nabyvatelům) náhradu za užívání restituovaných pozemků.
II.
5. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 43 C 378/2008 vyplynulo, že Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha rozhodnutím ze dne 19. 9. 2008 č. j. PÚ 1799/08 rozhodlo, že oprávněné osoby - Hana Ženíšková, Jindřiška Mrkvičková a Otakar Ženíšek - jsou vlastníky předmětných nemovitostí na základě ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť kupní smlouva, kterou byly pozemky v lednu 1972 vykoupeny, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelka se žalobou domáhala nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu a určení opaku, tj. že Jindřiška Mrkvičková a Otakar Ženíšek (Hana Ženíšková zemřela) nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Tvrdila, že k vydání nemovitostí nebyl dán zákonný důvod, protože jde o pozemky, které lze považovat za zastavěné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť bezprostředně souvisí se stavbou Základní školy Ke Kateřinkám a Mateřské školy Modletická v sídlišti Praha - Jižní Město a jsou nezbytné k jejich provozu.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. 11. 2011 č. j. 43 C 378/2008-99. K překážce zastavěnosti pozemků uvedl, že nebylo prokázáno, že by pozemky byly nezbytně nutné k provozu okolních staveb, naopak bylo učiněno nesporným, že na předmětných pozemcích je veřejná zeleň. Obvodní soud dále konstatoval, že doklady o stavbách umístěných na pozemcích p. č. X1, p. č. X8 a p. č. X9 v k. ú. Chodov se nepodařilo dohledat, a že tudíž překážky pro vydání pozemků oprávněným osobám nejsou dány.
7. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s posouzením nápadně nevýhodných podmínek a nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že předmětné pozemky, tvořící součást areálu sídliště, je nutné pokládat za zastavěné. Odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci bylo ze skutkových zjištění nepochybné, že předmětné pozemky jsou pozemky nezastavěnými a nepředstavují plochu bezprostředně související se stavbou ani plochu nezbytně nutnou k provozu stavby.
8. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že konstantně setrvává na názoru, že ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je třeba interpretovat restriktivně, neboť stanovuje výjimky z pravidla, že osobám oprávněným se v zásadě vydávají ty pozemky, které jim byly za trvání totalitního režimu odňaty. S poukazem na svoji dosavadní judikaturu k problematice pozemků nacházejících se v areálech sídlišť (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 821/2007 a další), o kterou se opřel i odvolací soud, a k posouzení nápadně nevýhodných podmínek podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (usnesení sp. zn. 28 Cdo 2179/2009 a další) dovolací soud uzavřel, že soud druhého stupně rozhodl správně, v souladu s judikaturou dovolacího soudu a že ve věci nebylo naplněno ani jedno hledisko, pro které by měla být dovozena přípustnost podaného dovolání.
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
10. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 10. 2014 uvedl, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje svoji argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, takže je otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná - z jejího obsahu nevyplývá, v čem spočívalo zkrácení práv stěžovatelky. Ve věci samé Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu a žádal, aby toto bylo považováno za součást jeho vyjádření. Uvedl, že se při rozhodování o dovolání opíral o výsledky do té doby konstantní judikatury dovolacího soudu, která byla konkretizována v odůvodnění usnesení, takže k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné úpravy přípustnosti dovolání. Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti Nejvyšší soud ponechal na Ústavním soudu.
11. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 11. 2014 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Soud stručně shrnul skutková zjištění soudu prvního stupně a právní závěry, se kterými se ztotožnil, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku, jakož i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K námitce o neprokázání nápadně nevýhodných podmínek soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2532/2010 uvedl, že neadekvátnost peněžitého plnění nemusí znamenat jen rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy, ale může jít i o jiné okolnosti, např. může vyplývat z tehdejšího ekonomicko-politického pojetí vlastnictví. K otázce zastavěnosti pozemků městský soud připomněl řadu konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudu Ústavního, ze kterých vycházel, zejména připomněl závěr, že ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze vykládat extenzivně a že překážkou vydání pozemků není skutečnost, že se na nich nalézá sídliště. Podle městského soudu nelze tzv. "areálovou judikaturu" vztahovat obecně na všechny pozemky v sídlišti, jak dovozovala stěžovatelka. Při posuzování, zda se jedná o areál, je nutné brát v úvahu konkrétní okolnosti případu a každý pozemek z tohoto pohledu posoudit samostatně; podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3793/2009 lze za areál považovat např. většinu pozemků na oplocené ploše náležející ke škole, ke sportovnímu zařízení, k průmyslové stavbě apod., ale nikoliv sídliště jako celek.
12. K ústavní stížnosti se dne 21. 10. 2014 vyjádřil i Obvodní soud pro Prahu 4, který odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Obvodní soud uvedl, že si je vědom nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35), ve kterém Ústavní soud dospěl k jinému závěru, má však za to, že toto rozhodnutí není s dosud konstantní judikaturou Ústavního soudu v souladu. Respektování nového postoje Ústavního soudu by podle obvodního soudu přineslo řadu obtíží a ukončení celého procesu restitucí by si zřejmě vyžádalo změnu zákonné úpravy.
13. Ústavní soud umožnil vedlejším účastníkům Jindřišce Mrkvičkové a Otakaru Ženíškovi, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti, a poučil je, že pokud tak ve lhůtě soudem stanovené neučiní, bude mít za to, že se svého postavení v řízení vzdávají (ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Jmenovaní na výzvu Ústavního soudu nereagovali, k ústavní stížnosti se nevyjádřili, a proto s nimi Ústavní soud dále nejednal, neboť měl za to, že se svého účastenství na řízení vzdali.
14. V replice ze dne 15. 12. 2014 stěžovatelka setrvala na své argumentaci v ústavní stížnosti a názorům soudů všech tří stupňů oponovala. K existenci nápadně nevýhodných podmínek poukázala na judikáty Nejvyššího soudu, podle kterých nápadně nevýhodné podmínky spočívají zejména v podstatném rozporu ceny s cenovými předpisy platnými v rozhodné době (rozhodnutí ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2494/2009, ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3868/2010). V tomto směru nesouhlasila s názorem Městského soudu v Praze, podle kterého byly-li pozemky oceněny jako pozemky v extravilánu obce, a nikoliv jako pozemky v intravilánu, došlo k jejich převodu za nápadně nevýhodných podmínek. Takto totiž byly uzavírány všechny kupní smlouvy pro výstavbu sídliště Jižní Město, ve všech případech se jednalo o pole, tj. nezastavěné pozemky nacházející se v extravilánu tamních obcí. Stěžovatelka též připomněla, že předmětné pozemky a zemědělskou usedlost převzalo v rámci kolektivizace v padesátých letech minulého století od původních vlastníků Jednotné zemědělské družstvo Chodov, a upozornila, že v souvislosti s výkupem předmětných (a dalších) pozemků byly původním vlastníkům přiděleny tři byty.
15. Pokud šlo o námitku zastavěnosti předmětných pozemků, stěžovatelka plně sdílela závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14. Zopakovala, že předmětné pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště Jižní Město a tomuto účelu slouží dodnes - nachází se na nich park a sportovní hřiště, tj. veřejné prostranství. V případě vydání předmětných pozemků tak nelze očekávat, že by je vedlejší účastníci mohli do budoucna volně užívat, neboť jako vlastníci veřejného prostranství budou ve způsobu jeho užívání značně omezeni. Vydáním předmětných pozemků tak nedojde k naplnění smyslu a účelu zákona o půdě; již nyní se oprávněné osoby, kterým byla vydána veřejná prostranství, obrací na stěžovatelku se žádostmi o poskytnutí náhrady za omezení užívání či o výkup nebo směnu. Po stěžovatelce však nelze spravedlivě požadovat, aby oprávněným osobám poskytovala finanční náhradu za omezení jejich vlastnického práva, nebo jim vydané pozemky "opětovně" vykupovala či je směňovala za jiné pozemky, které nabyla na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Stěžovatelka má za to, že důsledků spojených s vydáním sídlištních pozemků si začíná být vědom i Nejvyšší soud, který ve svých aktuálních rozhodnutích (ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3063/2012 a ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. 28 Cdo 3863/2012) připouští existenci překážky zastavěnosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě i v případě ploch souvisejících a nutných k provozu obytných budov, jež tvoří areál sídliště (tj. komunikace, chodníky, vstupy do domů, travnaté plochy, sportoviště). Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud ve svém aktuálním rozsudku ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1498/2014 (šlo o pozemky vydané podle zákona o půdě Otakaru Ženíškovi) uvedl, že je nutno rozlišovat mezi pozemky, jež nikterak neslouží k uspokojování obecných potřeb a jejichž vlastníkovi je ponechána na úvaze volba způsobu jejich využití, a pozemky, u nichž tomu tak není. Dle stěžovatelky by přinejmenším pozemky posledně uvedené, tj. pozemky, jež slouží k uspokojování obecných potřeb a jejichž způsob využití jakožto veřejného prostranství nemohou oprávněné osoby změnit, neměly být oprávněným osobám vydávány. Takové rozhodnutí by představovalo návrat k původnímu výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jak byl zastáván v rozhodnutích Ústavního soudu ještě v roce 2007.
III.
16. Ústavní soud po ověření formálních náležitostí a přípustnosti ústavní stížnosti přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí v rozsahu, jak byl stěžovatelkou vymezen. Ústavní stížnost shledal důvodnou, a to i ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Ústavní soud rozhodl ve věci bez konání ústního jednání, neboť měl za to, že by žádné další objasnění nepřineslo [§44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
IV.
17. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelky byl její nesouhlas s aplikací a interpretací ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jak jej provedly civilní soudy. Ústavní soud předesílá, že se aplikací a interpretací citovaného ustanovení ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a naposledy tak učinil v nálezu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14, ve kterém shrnul závěry některých svých dřívějších rozhodnutí, jež byly relevantní pro posouzení překážky bránící vydání pozemku. V tomto nálezu Ústavní soud navázal na nález ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03 (N 96/34 SbNU 35) a v něm stanovená kritéria pro posuzování kolize vzniklé v souvislosti s potenciálním vydáním pozemku, jehož zastavěnost podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je z hlediska obsahu zákonné výluky sporná, a prosazením konkrétního veřejného zájmu, je-li pozemek užíván pro veřejné účely, doplnil dalším požadavkem. Tím byl test proporcionality omezení restitučního nároku stojícího v kolizi s konkrétním veřejným zájmem.
18. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 176/03 Ústavní soud vyložil, že důvodem výluk podle ustanovení §11 zákona o půdě je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v tom kterém případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví, nicméně zdůraznil, že i při zohlednění restituční úpravy je třeba volit takovou interpretaci citovaného ustanovení, která nebude opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a ustanovení §1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě.
19. Shora uvedené požadavky byly východiskem pro řešení i nyní projednávané věci, neboť Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se od nich měl odchýlit. I v projednávaném případě jsou předmětné pozemky, o jejichž vlastnictví bylo vedeno řízení před civilními soudy, evidovány v příslušném listu vlastnictví jako jiná plocha, ostatní plocha, jsou částečně zatravněné a částečně osázené keři či stromy; na pozemku p. č. X1 se nachází část plochy sportovního hřiště. Předmětné pozemky volně navazují na pozemky přiléhající k budově Základní školy Ke Kateřinkám 1400/2, Praha-Chodov, a výškové obytné domy v ulici Tererova a spolu s nimi představují sídlištní parkovou úpravu. Tato skutečnost je patrná ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 a lze ji ověřit i ze snímku, který je k dispozici katastrálnímu operátu (veřejně dostupné webové stránky Českého úřadu zeměměřického a katastrálního).
20. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 (srov. jeho bod 29), přezkum proporcionality omezení restitučního nároku stojící v kolizi s konkrétním veřejným zájmem se provádí za pomoci tří kroků. V prvním kroku testu proporcionality se zkoumá vhodnost či způsobilost eventuálního omezení. Jde o to, zda je omezující opatření, resp. omezující stav, způsobilé dosáhnout svého účelu či cíle. Ve druhém kroku jde o přezkum nutnosti použití omezujících prostředků; požadavkem je intervenční minimum. Zvažuje se, zda zákonodárce nebo orgán právo aplikující nemohl zvolit mírnější prostředek, který omezuje základní právo méně. Ve třetím kroku testu (proporcionalita v užším smyslu) se posuzuje ústavnost spojení mezi prostředkem a účelem omezení základního práva. V rámci této relace, vnímané skrze hodnoty a principy ústavně konformního výkladu, dostává přednost to základní právo, jež je aktuálně (ad hoc) závažnější.
21. Po přistoupení k prvnímu kroku testu proporcionality Ústavní soud shodně jako ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 581/14 dospěl k závěru o nemožnosti nalezení rozumné proporce mezi restitučním účelem a veřejným zájmem. Předmětné pozemky - travnaté plochy částečně porostlé veřejnou zelení - jsou užívány výhradně pro veřejné účely a jejich individuální užívání ze strany oprávněných osob je nereálné. Nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání podle zákona o půdě, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s účelem restituce deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě; vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
22. Ústavní soud, vycházeje z hodnocení možností výkonu vlastnických oprávnění v takovýchto hraničních případech, jak bylo provedeno v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 (srov. jeho body 31 a 34) a na které v podrobnostech zcela odkazuje, uzavřel, že v projednávaném případě nelze naturální restituci předmětných pozemků realizovat. Skutkový a právní stav vede k závěru o výlučném naplnění funkce veřejného statku a k existenci překážky jejich vydání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě, přestože tento stav přímo není v popsané podobě mezi šesti tam vypočtenými výlukami vydání uveden.
23. Ke kolizi základního práva a veřejného statku lze též odkázat na nález ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.), podle kterého je nutné stanovit podmínky, při jejichž splnění má prioritu buď základní právo, nebo veřejný statek. Základem je maxima, podle níž lze omezit základní právo pouze v zájmu jiného základního práva či svobody, nebo - což je relevantní v projednávané věci - v zájmu veřejného statku jako hodnoty. Ústavní soud shodně se závěry přijatými v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 i v nyní projednávané věci konstatuje, že vztah mezi funkcí předmětných pozemků jako součástí veřejného statku a potenciální realizací restitučního nároku je nutné rozhodnout ve prospěch veřejného statku. Jako racionální vypořádání se s tezemi nálezu sp. zn. IV. ÚS 176/03 (srov. jeho bod 25) je namístě závěr, že nevratná změna účelu užívání pozemků brání jeho vydání a že opačné řešení by se dostalo do kontradikce s účelem pozemkové restituce deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě.
24. Konkrétní okolnosti případu vedly Ústavní soud k závěru o porušení základního práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se v mezidobí stala vlastníkem předmětných nemovitostí a toto vlastnictví jí civilní soudy nepřiznaly i přes funkční určení nemovitostí a existenci veřejného zájmu. Pokud šlo o stěžovatelkou tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (předvídatelné rozhodnutí), Ústavní soud jeho porušení ve výrokové části nálezu explicitně nekonstatoval, neboť dosavadní judikatura o této problematice řešila právní otázky s atypickým a zatím v úplnosti nezpracovaným skutkovým základem i právním posouzením věci.
25. K otázce možných náhradních řešení ve vztahu k oprávněným osobám Ústavní soud v projednávané věci v podrobnostech odkazuje na úvahy, které vtělil do části VI nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 označené jako obiter dictum.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud současně přistoupil i ke zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2011 č. j. 43 C 378/2008-99, jenž napadenému rozsudku Městského soudu v Praze bezprostředně předcházel, svými právními závěry i skutkovými zjištěními se s ním v podstatě shodoval a který ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu nemohl obstát. I když stěžovatelka nenavrhovala zrušení tohoto rozsudku, Ústavní soud postupoval v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí, připouštějící ve výjimečných případech postupovat nad rámec vázanosti petitem ústavní stížnosti [nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) k vázanosti petitem, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1755/09 ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 571/11 ze dne 1. 8. 2011 (v SbNU nepublikovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].