ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2518.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2518/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. P., zastoupeného advokátem, za účasti 1) P. f. České republiky 2) České republiky – Ministerstva obrany, jedná V. úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, 3) V. l. a s. ČR, s. p. zastoupeného advokátkou a 4) L. České republiky, s. p., o žalobách podle části páté o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 84/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11. 5. 2006, č. j. 14 Co 208/2006-176, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku účastníku 3) náklady dovolacího řízení ve výši 1.825,- Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky 1), 2), 4) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
I.
1. Pozemkový úřad v T. rozhodl dne 26. 2. 2003 pod č. rozh. 01610, že A. P. není vlastníkem nemovitostí v katastrálním území B. v obci S. u B. Těmito nemovitostmi byly pozemky parc. č. 867 a násl., převážně les, dále též cesta, role a pastvina, všechny zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. Stejné negativní rozhodnutí pozemkového úřadu v T. bylo ještě vydáno dne 21. 8. 2003 ohledně pozemků parc. č. 941 a násl. v katastrálním území a obci H. Pozemkový úřad rozhodoval v restituční věci, upravené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále “zákon o půdě“). Bylo zjištěno, že vůči otci nynějšího žalobce byl vydán konfiskační výměr dne 14. 5. 1949. Ohledně uvedených pozemků tedy došlo k odnětí věcí státem v restitučním rozhodném období. Nevznikly též pochybnosti o tom, že A. P. je jako syn osoby, které byly nemovitosti odňaty, oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Restituční nárok uplatnil A. P. vůči povinným osobám i pozemkovému úřadu v zákonných lhůtách. Pozemkový úřad uznal důvod vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Přesto však vlastnictví vypočtených pozemků nebylo žadateli přiznáno. Důvodem takového stanoviska byla zákonná překážka vydání podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, spočívající ve využití pozemků, tvořících součást areálu. Tímto areálem jsou vojenské letiště a kasárna v B., u nichž se podle stanoviska náčelníka generálního štábu Armády ČR ze dne 3. 4. 2000 předpokládá vyčlenění útvarů brigády tam dislokované do Sil rychlé reakce NATO. Všechny pozemky, které žadatel požadoval vydat, se podle zjištění pozemkového úřadu nachází v oploceném areálu letiště a slouží vojenským účelům. Jestliže je řada z nich kategorizována jako les, pak ze strany V. lesů a statků ČR, s. p., bylo sděleno, že tyto byly již dříve a v současné době jsou nadále zařazeny do kategorie tzv. lesů zvláštního určení ve smyslu §8 odst. 2 písm. h), odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích.
2. Neúspěšný žadatel poté podal ve lhůtě určovací žaloby k soudu a věc byla projednávána v rámci řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu (§244 a násl. o. s. ř.). Okresní soud v Táboře však rozhodl, že žaloby A. P. proti rozhodnutím Pozemkového úřadu v T. ze dnů 26. 2. 2003 a 21. 8. 2003 se zamítají. Rozsudek Okresního soudu v Táboře byl vydán dne 20. 12. 2005 pod č. j. 3 C 84/2003-141.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem zde v záhlaví označeným ve svém výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu a že žalobce je povinen dalším žalovaným 2), 3), 4) nahradit náklady odvolacího řízení v částkách 325,- Kč, 5.341,- Kč, 881,- Kč.
3. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, který byl rozsáhle zjištěn správním orgánem a poté soudem prvního stupně. Sporným mezi účastníky zůstalo posouzení buď každého pozemku samostatně, nebo všech pozemků v rámci areálu letiště; šlo tedy o to, zda se jedná o ucelený soubor nemovitostí. Odvolací soud rozdělil ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě na dvě podmínky, za kterých lze či nelze pozemky vydat. Podle první podmínky pozemky nelze vydat, jsou-li zastavěny. Podle druhé tak učinit lze, ale v případě, že stavba nebrání zemědělskému a lesnímu využití přilehlých pozemků. K první podmínce odvolací soud dovodil, že řada požadovaných lesních pozemků nepochybně zastavěna není. Ke druhé podmínce však uzavřel, že k běžnému zemědělskému a lesnímu využití nemohou být použity a tedy vydány i takové pozemky, které jsou funkčně spojeny s areálem letiště. Jestliže by některé z pozemků měly být vydány, narušilo by to užívání letiště, jehož stavba byla povolena a kolaudována v letech 1964 a 1970. Součástí letiště se staly i nezastavěné pozemky, ty souvisí s jeho provozem a proto je nelze vydat. Potřeba předmětných pozemků pro účely Armády ČR je dána tím, že oplocený areál tvoří stavebnětechnický celek; pozemky jsou buď zastavěny nebo propojeny inženýrskými sítěmi a lesy v oploceném areálu mají nadále charakter lesů zvláštního určení podle §8 odst. 2 písm. h) zákona č. 289/1995 Sb. Jde tedy o lesy, u nichž důležitý veřejný zájem vyžaduje odlišný způsob hospodaření.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm dovodil zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Za právní otázku, která dosud nebyla judikaturou náležitě řešena, považoval výklad §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dovolatel zpochybňoval v první skupině svých tvrzení stavebněprávní režim „areálu bechyňského letiště“. Je podle něj zřejmé, že na tento areál jako celek nebylo nikdy vydáno stavební ani kolaudační rozhodnutí. Tzv. bechyňské letiště není ani vojenským újezdem. Odvolatel je tedy přesvědčen, že tento prostor nelze posuzovat jako areál. V blízkosti sice jsou lesy zvláštního určení, nejedná se však o lesy, ve kterých by se nehospodařilo. Hospodaří se v nich obdobně jako v jiných lesích a některým omezením je žalobce připraven se podvolit. Ostatně ani provozovatel letiště Armáda ČR nezvládá hospodaření s lesy vlastními silami a osoby k němu pověřené si najímá. Druhá skupina dovolacích tvrzení pak souvisí s první a dovozuje se v ní, že nemůže jít o pozemky zastavěné (což by bylo překážkou jejich vydání). Nezastavěnost pozemků se netýká jen pozemků lesních, ale i dalších pozemků uvnitř areálu, nepoužívaných k provozu letiště. Aby byl naplněn smysl výluky podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, muselo by jít pouze o pozemky fakticky zastavěné stavbou. Nejde-li o takové pozemky, pak jejich nevydání nelze zdůvodnit širokým až bezbřehým výkladem v tom směru, že celý areál, zahrnující i lesy, je nezbytný k účelu využití stavby (k provozu letiště). Dovolatel žádá, aby po kladném rozhodnutí o přípustnosti dovolání Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Účastníci 1), 2), 3) se k dovolání písemně vyjádřili. Účastník 2) tak učinil prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní zastupování, účastník 3) prostřednictvím advokátky. Všichni argumentovali shodně jako před nižšími instancemi a považovali napadený rozsudek za správný. Navrhli, aby bylo žalobcovo dovolání zamítnuto.
II.
6. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal prostřednictvím advokáta dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí bylo nutné nejprve posoudit, zda je dovolání přípustné; pro tuto přípustnost připadal v úvahu zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). V případě přípustnosti dovolání pak bylo možné přezkoumat dovolací důvod, zjevně uplatněný podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a spočívající v namítaném nesprávném právním posouzení věci.
7. Dovolací soud žalobcovu dovolání přiznává tvrzenou přípustnost. Je toho názoru, že právní aspekty výkladu zákonné výluky vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě navozují takové právní otázky, které ve své úplnosti dosud nebyly dovolacím soudem (též s ohledem na specifický skutkový stav) řešeny. Judikatorní přesah je zde evidentní a bylo tedy možné přikročit k přezkumu - hmotněprávnímu posouzení věci v intencích dovolacích tvrzení, jimiž je dovolací soud vázán.
8. Podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat, byl-li po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
9. K právnímu posouzení věci lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89). Ústavní soud zde mj. dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, Soubor rozhodnutí NS, svazek 23, C 1668). K případům tzv. areálů se vyjádřila také právní teorie. Vyslovila otázku, proč zákon o půdě raději přímo nepoužil formulace „pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek“. V každém jednotlivém případě je třeba posoudit, zda „volné plochy“ bezprostředně souvisejí se stavbou a jsou nezbytně nutné k jejímu provozu. Při závěru opačném je třeba zvážit možnost geometrického oddělení pozemkových částí, které tyto vlastnosti nevykazují, a jejich vydání oprávněným osobám (Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H. Beck, Praha 1997, str. 186).
10. K první části dovolacích tvrzení o stavebněprávním režimu areálu letiště je nutné zdůraznit, že ani případná absence správních rozhodnutí by nebyla na překážku nejen posouzení podmínek restituce, ale i povahy souboru nemovitostí (viz usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 1726/2003). V této věci však byly provedeny listinné důkazy, které hovoří ve prospěch někdejšího vydání všech potřebných správních rozhodnutí. Odvolací soud citoval zejména rozhodnutí Krajské vojenské a ubytovací stavební správy České Budějovice ze dne 19. 7. 1960, kterým bylo vydáno povolení k trvalému užívání a provozu stavby – objektu letiště v katastrálním území B., H. a dalších. Z rozhodnutí vyplývá, že stavba byla započata v roce 1950, ukončena v roce 1959 a její odevzdání a převzetí bylo provedeno téhož dne, kdy bylo vydáno zmíněné rozhodnutí. Dovolací soud zde upozorňuje, že stavby realizované v rámci činnosti tehdejších ministerských resortů podléhaly specifickému stavebněprávnímu režimu. Tak kupříkladu odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich částí a povolení jejich trvalého provozu (užívání) bylo upraveno vládním nařízením č. 8/1956 Sb. Ustanovení §25 tohoto nařízení zmocňuje ministry či orgány jimi pověřené k tomu, aby pro jednotlivé resortní stavby vydávaly povolení k trvalému provozu či užívání – šlo tedy o správní akt odpovídající kolaudaci. K zákonu č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, byla vydána prováděcí vyhláška ministra výstavby č. 143/1960 Sb. Touto vyhláškou byla u vyjmenovaných druhů staveb přenesena pravomoc stavebních úřadů na orgány ministerstva národní obrany (viz zejména §3 cit. vyhlášky). Byl-li proveden důkaz o existenci shora zmíněného správního rozhodnutí z roku 1960, pak nelze přisvědčit námitce dovolatele o tom, že vůči areálu bechyňského letiště nebylo nikdy vydáno stavební či kolaudační rozhodnutí k celku; výslovné uvedení názvu letiště nepovažuje dovolací soud v tom či onom ohledu za podstatné.
11. Druhá skupina dovolacích tvrzení namítá, že nárokované převážně lesní pozemky nelze považovat za součást areálu a tedy za pozemky, jejichž restituce by bránila užívání celého areálu. Ani s tímto tvrzením se nelze ztotožnit. Nejvyšší soud tu především poukazuje na detailní ohledání na místě samém, které provedl soud prvního stupně. V rámci tohoto ohledání byl, jak patrno z protokolace, zjištěn značný rozsah provozní části – letištních objektů a bezprostředně přilehlých ploch. Šlo například o velitelské stanoviště (nadzemní i podzemní), o budovu velitelství brigády, budovy jednotek, administrativní budovy, ubytovny, objekty zvláštního určení, trafostanice, cvičiště, sportovní areál atd. (pozemky parc. č. 877/8, 9, 16, 19, 879/9, 938/13, 141, 142, 146, 157-160, 223, 244 a další). U celé řady objektů, jako například u muničních skladů umístěných uvnitř areálu, pak z důvodu utajení nebyla přípustná bližší identifikace. Dále je nutno zdůraznit, že pokud na takto popsané provozy navazují žalobcem k vydání požadované cesty a lesní pozemky, pak zejména lesní pozemky jsou prokazatelně používány též jako cvičiště a podléhají podle již zmíněného zákona č. 289/1995 Sb. právnímu režimu lesů zvláštního určení. To vše dohromady znamená, že lze hovořit o areálu jako o funkčním celku, v jehož rámci i lesní pozemky podléhají ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zákonné výluce a nelze je žalobci vydat. Jde slovy zákona o takové pozemky, u nichž stavba brání jejich zemědělskému nebo lesnímu využití; případné samostatné hospodářské (lesní) využití těchto pozemků by nebylo slučitelné s řádným fungováním areálu letiště a jeho provozu.
12. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné formulovat některá interpretační kritéria, která jsou v intencích §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání pozemku, resp. jejich naplnění může restituci bránit. Jsou to v obecné rovině:
- funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel (hospodářský, vojenský aj.), přičemž též prostorová návaznost připouští přiznat spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí (tzv. areál);
- zvláštní právní režim, jemuž případně pozemek podléhá a který vykazuje účelové sepětí s přilehlou stavbou či provozem (zde lesní pozemky zvláštního určení);
- jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemku se stavbou a tedy k alternativě jeho vydání, pak je třeba v návaznosti na plnění funkce souboru nemovitostí zvážit, zda tato funkce může být plněna i v redukované míře (případné oddělení části pozemků); jde tedy také o velikost výměry sporných pozemků ve vztahu k ostatním částem areálu.
13. Vůči kritériím popsaným v předchozím bodě (i judikatuře a právním závěrům uvedeným v bodě 9) posouzení sporných pozemků jako součásti letištního areálu obstojí. I když výměra požadovaných zejména lesních pozemků dosahuje přibližně 100 ha, nelze opomenout výsledky důkazu ohledáním místa, z nichž plyne, že plocha nevydaných pozemků není z hlediska jejich výměry v nepřiměřeně převažujícím nepoměru ke značně – funkčně i prostorově - rozsáhlému letištnímu provozu a tedy k prostorám, v nichž je zabezpečována dotyčná armádní činnost.
14. Potvrdil-li tedy odvolací soud v plném rozsahu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně stran určení vlastnictví (a z toho plynoucího vydání) předmětných pozemků, rozhodl správně, uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, a poněvadž nedošlo ani k zákonem vymezeným procesním vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
15. Na straně žalované vznikly pouze účastníku 3) náklady dovolacího řízení, spočívající v odměně advokátky za vypracované vyjádření. Na náhradu těchto nákladů vznikl účastníku nárok podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k datu podaného dovolání (7. 8. 2006) náleží odměna podle sazby ještě dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou č. 277/2006 Sb., přičemž výchozí sazba odměny představuje částku 3.500,- Kč (§11 cit. vyhl.). Tuto částku bylo třeba krátit na polovinu, neboť v dovolacím řízení byl proveden jen jeden úkon (§18 odst. 1 cit. vyhl.). Po krácení tedy činila sazba odměny 1.750,- Kč plus 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu