ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3863.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3863/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, za účasti 1. Statutárního města Brna, IČ: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, 2. MÍR, stavebního bytového družstva, IČ: 000 46 906, se sídlem v Brně, Bedřichovická 21, a 3. České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 156/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2012, č. j. 18 Co 216/2012-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal nahrazení správního rozhodnutí (Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno), jímž bylo určeno, že není vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných pozemků, byť jeho nárok jako osoby oprávněné byl prokázán, avšak pozemky mu pro jejich zastavěnost vydat nelze.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. ledna 2012, č. j. 19 C 156/2009-69, zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalobce uplatnil u Pozemkového úřadu v Brně restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), na vydání původního pozemku p. č. 3935 – orná půda o výměře 1.935 m2 v k. ú. L. (po reambulaci označeného jako část parc. č. 1370 v k. ú. S.), který byl žalobci vyvlastněn rozhodnutím Odboru územního plánování a architektury Národního výboru města Brna ze dne 13. 4. 1978, přičemž náhrada za vyvlastnění mu poskytnuta nebyla. Pozemkový úřad Brno rozhodnutím ze dne 29. 4. 2009,
č. j. 294/92/9-RNP, určil, že žalobce není vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných pozemků. Soud měl dále za prokázané, že pozemky jsou zastavěny jednak obytnými domy (sídliště Slatina) a dále příjezdovou komunikací, chodníky, vstupy do domů, zatravněnými plochami, sportovištěm a garážemi.
Soud prvního stupně věc projednal podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přitom vyšel ze zjištění, že o žalobcem uplatněném (restitučním) nároku již dříve rozhodl pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 24. 9. 2009 se závěrem, že žalobce vlastníkem předmětných pozemků není. I soud, stejně jako pozemkový úřad, dospěl k závěru, že vydání předmětných pozemků žalobci (jenž je oprávněnou osobou) brání překážky podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť část pozemků je zastavěna stavbami (obytnými domy) a objekty se stavbami bezprostředně souvisejícími (příjezdová komunikace, chodníky, vstupy do domů, zatravněné plochy, sportoviště), a nejsou tedy již pozemky zemědělskými, které by sloužily zemědělskému využití. Pokud jde o části pozemků, jež jsou zastavěny příjezdovou komunikací, chodníky, vstupy do domů, zatravněnými plochami či sportovištěm, považoval je soud za součásti celku (areálu sídliště), s nemovitostmi – bytovými domy bezprostředně související, které jsou k řádnému fungování staveb nezbytně nutné, a proto i ve vztahu k nim (jako části areálu) shledal překážku pro jejich vydání.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 26. července 2012, č. j. 18 Co 216/2012-99, ve výroku I. změnil jen tak, že žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství
– Pozemkovým úřadem Brno rozhodnutím č. j. 294/92/9-RNP ze dne 29. 4. 2009 se zamítá, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně, shledávaje za dané překážky vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě, jež tvoří obytné budovy a s nimi související plochy nutné k jejich provozu (komunikace, chodníky, vstupy do domů, travnaté plochy, sportoviště), které v tomto konkrétním případě brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků, přičemž vydání pozemků by nemohlo vést ani ke zlepšení péče o půdu, neboť jsou v režimu obecného užívání a jejich vlastník by je mohl užívat právě a jen v rámci tohoto institutu. Odvolací soud měl přitom za to, že jím provedený výklad §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku žalobce a prosazením veřejného zájmu týkajícího se vlastnických poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti. Pokud jde o nárokované parcely č. 2952/1 a č. 2952/2, odvolací soud dovodil, že se jedná o travnaté plochy umístěné mezi obytnými domy a garážemi, nacházejí se na nich chodníky (jež spojují domy) a výměra těchto pozemků je v přiměřeném poměru k ostatním pozemkům areálu sídliště. U části parcel, na nichž se nacházejí garáže, měl soud za prokázané, že jde o pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání (a to nikoli za okolností uvedených v ustanovení §8 zákona o půdě), a ve vztahu k nim je proto naplněna překážka vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů (podle obsahu podání) má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud se neřídil kritérii, která pro aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vymezil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, jelikož použil toliko jen jedno z kritérií (a to přiměřenost výměry pozemků zastavěných obytnými domy a výměry pozemků, které nejsou přímo těmito budovami zastavěny), ke kterým je při aplikaci citovaného ustanovení třeba přihlížet. Zásadní právní význam proto spatřuje v tom, že soud vyložil pojem „pozemek se stavbou bezprostředně související a nezbytně nutný k provozu stavby“ v rozporu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neuvedl, jak k závěru o přiměřenosti výměr dospěl, zvláště za situace, kdy v řízení nebyl zpracován geometrický plán, z nějž by bylo možné takový poměr zjistit. Výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě provedený soudy proto považuje za příliš extenzivní. Pokud jde o parcely č. 2952/1 a č. 2952/2, namítá, že se nacházejí zcela mimo areál sídliště a jedná se o neudržovanou travnatou plochu, na níž je znát toliko vyšlapaná pěšina, přičemž výměra těchto pozemků zcela jednoznačně není přiměřená k výměře sousedícího pozemku. Soudu dále vytýká, že nedostatečně zhodnotil otázku důkazního břemene, když bylo na osobě povinné, aby prokázala, že pozemky, které mají být vydány, jsou zastavěny, přičemž první zúčastněná osoba pouze obecně tvrdila, že pozemek je zastavěn komplexní bytovou výstavbou, ale netvrdila již, které konkrétní stavby mají být překážkou vydání pozemků, ani to, které konkrétní nezastavěné plochy jsou nutné k provozu té které stavby a jak s nimi souvisí. Je proto přesvědčen, že závěr o zastavěnosti nevychází z konkrétních tvrzení a důkazů, a ani z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, které konkrétní stavby vydání pozemků brání. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První zúčastněná osoba se ve svém vyjádření plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které považuje za správné, a navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není dle obsahu měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K právnímu posouzení věci lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat zejména část nálezu Ústavního soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), v níž Ústavní soud mj. dovodil (byť k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud v obdobných případech vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1668, svazek 23). Shodný názor o nedělitelnosti „areálů“ tvořících se stavbou jeden funkční celek přitom zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
K otázce funkčního vymezení určitého areálu se Nejvyšší soud vyjádřil, a to především v již citovaném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, v němž formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při jejich naplnění restituci, když překážkou pro vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
S ohledem na právě uvedené je pak nutné zdůraznit, že závěr odvolacího soudu o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbou, s níž v posuzované věci vytvářejí nedělitelný celek, (popřípadě o nemožnosti jejich zemědělského a lesního využití) je závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, stejně jako závěry o zastavěnosti pozemků (ať již stavbami /obecně/ či chodníky /přímo/ ve vztahu k pozemkům p. č. 2952/1 a p. č. 2952/2), přičemž pochybení při zjišťování skutkového stavu věci pak dle okolností může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Žalobce však přehlíží, že dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. mu v daném případě, v němž přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a není vymezena žádná otázka zásadního právního významu ve vztahu ke spornému výkladu procesního předpisu, k dispozici nejsou (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného se přesto jeví vhodné zmínit, že odvolací soud své skutkové závěry učinil na základě výsledků dokazování, při němž se nedopustil žádného procesního pochybení, jež by mohlo ovlivnit správnost jeho hodnotícího závěru o učiněných skutkových zjištěních (zastavěnosti pozemků a o funkčním spojení sporných pozemků se stavbami). Pokud jde o otázku důkazního břemene, je nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě 1. zúčastněná osoba, jak uvádí dovolatel, své povinnosti tvrzení i důkazní poukazem na zastavěnost komplexní bytovou výstavbou sídliště a konkrétními důkazními návrhy dostatečně splnila (vyjádření na č. l. 14 spisu).
Dovodil-li proto odvolací soud, že v projednávané věci brání vydání pozemků ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (naplnění podmínek ustanovení §11 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě ve vztahu k pozemkům zastavěným garážemi žalobce v dovolání nezpochybňuje), když konkrétní překážky vydání pozemků tvoří obytné budovy a s nimi související plochy nutné k jejich provozu (pozemky, na nichž se nacházejí příjezdová komunikace, chodníky, vstupy do domů, zatravněné plochy, sportoviště), jež tvoří areál sídliště Slatina, a stavby na těchto pozemcích umístněné brání jejich zemědělskému nebo lesnímu využití, přičemž přihlédl k proporcionalitě mezi omezením restitučního nároku žalobce a prosazením veřejného zájmu týkajícího se vlastnických poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti, a současně zohlednil i výměry nevydaných pozemků k ostatním pozemkům areálu sídliště, nelze než jeho závěry považovat za souladné s již ustálenou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, z níž odvolací soud vycházel a plně ji respektoval. Výklad §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě provedený odvolacím soudem v projednávané věci proto nelze považovat za příliš extenzivní, jak namítá žalobce, neboť byl proveden v mezích, jež byly určeny judikaturou Nejvyššího soudu aprobovanou rozhodnutími soudu Ústavního.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že osobám zúčastněným, jež by na jejich náhradu měly v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu