ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3583.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3583/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce XAVERgen, a. s. , se sídlem v Říčanech u Prahy, Žižkova 286/12, zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti žalovanému F. K. , bytem P. 5, S. n. 2580/13, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem v Klatovech, Domažlická 800/III, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, též za účasti města Klatovy , se sídlem v Klatovech, nám. Míru 62, a za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce J. T. , bytem K., O. 45, M. T. , bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou v Klatovech, Randova 204, M. Š. , bytem K., O. 43, M. Š. , bytem tamtéž, V. O. , bytem K., O. 40, L. O. , bytem tamtéž, M. M. , bytem K., O. 42, L. M. , bytem tamtéž, Ing. R. R. , bytem K., O. 39, Ing. J. R. , bytem tamtéž, M. V. , bytem K., O. 41, L. T. , bytem K., S. 599, I. H. , bytem K., O. 23, ve věci žaloby proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Klatovy ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-O, rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Klatovy ze dne 7. 8. 2003, č. j. PÚ 1695/91-S, a rozhodnutí téhož orgánu ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-P, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 239/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2012, č. j. 14 Co 149/2012-1334, takto:
I. V řízení bude pokračováno namísto účastníka Pozemkového fondu České republiky s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 8. 2011, č. j. 7 C 239/2003-1238, a to v jeho výrocích I., III., IV. a VI., kterými došlo k nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Klatovy ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-O, tak, že se tam specifikované nemovitosti, nacházející se v kat. úz. O. u. T., obci Klatovy, podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, žalovanému nevydávají (výrok I.), dále k nahrazení rozhodnutí téhož státního orgánu ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-P, se stejnými důsledky pro žalovaného (výrok III.), a současně k rozhodnutí o tom, že žalovanému za nevydané pozemky přísluší náhrada (výrok IV.), jakož i o náhradě nákladů soudního řízení (výrok VI.). Ve výrocích II. a VI. (zde ve vztahu k nákladům řízení mezi žalobcem a žalovaným) odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (viz výrok II. rozsudku).
Nižší instance ve věci rozhodovaly v návaznosti na zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 14 Co 274/2008-1063, rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 33/2009-1103. Jsa vázány pokynem soudu dovolacího, po zhodnocení relevantních skutkových zjištění uzavřely, že vydání předmětných nemovitostí specifikovaných ve výrocích I. a III. rozsudku soudu prvního stupně brání překážka zastavěnosti podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Stavební pozemky jsou podle závěru soudů obou stupňů zastavěny typizovanými rodinnými domy ve vlastnictví vedlejších účastníků a ostatní pozemky (zahrady) tvoří s těmito stavbami jeden funkční celek (všechny pozemkové parcely jsou oplocené a jsou nezbytné k užívání konkrétních rodinných domů, s nimiž bezprostředně souvisejí; jejich využitelnost pro zemědělské účely je nulová).
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž mu vytkl nesprávnost jeho právního posouzení. Měl za to, že v dané věci není dán žádný zákonný důvod pro nevydání pozemků. Tvrdil, že z provedeného dokazování vyplývá, že sporné pozemky byly pozemkovým úřadem vydány v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť se na nich nacházejí stavby jednoduché, případně stavby umístěné pod povrchem země. Namítal nesprávnost výkladu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., provedeného v posuzovaném případě soudy na úkor jeho restitučních nároků sledujících nápravu mu v minulosti způsobených majetkových křivd. Dovolatel závěrem žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil žalobce, jakož i někteří vedlejší účastníci vystupující na jeho straně, konkrétně V. O. a L. O., J. a M. T. a Ing. R. R. a Ing. J. R. Tito napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovali za věcné správné a s dovolacími námitkami nesouhlasili. K dovolání žalovaného se vyjádřil také Pozemkový fond České republiky, který rozhodnutí ponechal na úvaze dovolacího soudu.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23). Do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně tohoto účastníka s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo vydáno dne 14. 6. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolací instance nesplňuje.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Institut překážek pro vydání nemovitostí podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. je výjimkou z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný pod č. 96/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z hlediska §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je základním předpokladem pro právní závěr o překážce vydání majetku okolnost, že pozemek je jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu) zastavěn trvalou stavbou, která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (Rc 70/1994). Ze skutkových zjištění se podává, že stavební pozemky, jejichž vydání se žalovaný domohl ve správním řízení, jsou zastavěny rodinnými domy ve vlastnictví vedlejších účastníků. S ohledem na zastavěnost trvalými stavbami (zřízenými v druhé polovině 70. let minulého století) je dána překážka pro vydání dotčených nemovitostí žalovanému. Je zde také zájem vlastníků rodinných domů na nenarušování jejich vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o ostatní sporné nemovitosti (zahrady), o nichž bylo též rozhodováno napadeným výrokem I. rozsudku odvolacího soudu, zde byly nižšími instancemi pečlivě zváženy otázky jejich bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti pro využití a provoz předmětných staveb, což rovněž vedlo k naplnění institutu překážky zastavěnosti podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Lze poznamenat, že v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 Nejvyšší soud zároveň formuloval některá interpretační kritéria, která jsou v intencích §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání pozemku, resp. jejich naplnění může restituci bránit. Mezi nimi uvedl také funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel, přičemž též prostorová návaznost připouští přiznat spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí .
Na základě shora uvedeného dovolací soud nemá důvod se odchýlit od závěru odvolacího soudu (odrážejícího se ve výroku I. jeho rozsudku), že v posuzované věci je dána překážka vydání pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě .
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §146 odst. 3 a v návaznosti na §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Dovolání žalovaného nebylo úspěšné a ostatním účastníkům buď žádné náklady nevznikly nebo jejich podání nebylo nezbytné k účelnému bránění práv ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu