ECLI:CZ:US:2017:1.US.2824.17.1
sp. zn. I. ÚS 2824/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mykoly Bobynetse, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 3 A 125/2017-36 ze dne 1. 9. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na svobodné podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel požádal rovněž o přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, což odůvodnil časovou tísní "z hlediska řešení jeho situace".
Z připojeného listinného materiálu vyplývá, že rozhodnutím Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise") č. j. MV-153958-4/SO-2016 ze dne 26. 4. 2017 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-7502-24/DP-2016 ze dne 21. 9. 2016, jímž byla podle ustanovení §44a odst. 3, ve spojení s ustanovením §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b), s odkazem na ustanovení §56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném, zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Správní orgán v dané věci zjistil, že stěžovatel neplnil účel svého pobytu - účast v právnické osobě, neboť byl sice zapsán jako společník veřejné obchodní společnosti, ale tuto funkci ve společnosti fakticky nevykonával. Uvedená skutečnost představovala podle správního orgánu závažnou překážku pobytu cizince na území.
Žalobou ze dne 8. 8. 2017 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Komise, přičemž současně podal návrh na přiznání odkladného účinku žaloby dle §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Tomuto návrhu však městský soud napadeným usnesením č. j. 3 A 125/2017-36 ze dne 1. 9. 2017 nevyhověl, tj. rozhodl, že žalobě se odkladný účinek nepřiznává. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě usnesení (správně: nález) sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.), městský soud vyslovil názor, že do rodinného a soukromého života cizince fakticky zasahuje až následné rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, nikoliv zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu na území České republiky. Městský soud dále poznamenal, že eventuální účast stěžovatele na projednávání jím podané žaloby je možno řešit vydáním pobytového oprávnění, např. udělením krátkodobého víza dle vízového kodexu, tj. nařízení Evropského parlamentu a rady č. 810/2009.
Stěžovatel s rozhodnutím městského soudu nesouhlasil. V ústavní stížnosti jej označil za protiústavní s tím, že argumentace v něm použitá není pro jeho případ příhodná. Městským soudem citovaný judikát Ústavního soudu se jednak zabýval odlišnou problematikou, a to neudělením víza. Především však v něm zastávaný názor nutí cizince, který se míní domáhat ochrany svých práv, aby se choval protiprávně, tedy setrval v rozporu s právními předpisy na území České republiky a riskoval rozhodnutí o správním vyhoštění. K věci samé pak stěžovatel uvedl, že se na území České republiky zdržuje deset let, řádně zde podniká, platí daně a má zde i blízké rodinné příslušníky. Zákony České republiky dodržuje a neexistuje tedy důvod, proč by vůči jeho osobě měla být uplatněna jakákoli restrikce. Skutečnost, že nepodniká ve společnosti, ale na živnostenský list, nemění podle něj nic na tom, že účelu pobytu, kterým je podnikání, dostál. Stěžovatel v dané souvislosti vyjádřil přesvědčení, že nepřiznáním odkladného účinku správní žalobě, kterou podal, dochází k nenapravitelnému porušení jeho práv, neboť je omezen ve svobodě pohybu a pobytu, v soukromém i rodinném životě, a zejména v podnikání, které na základě povolení ke krátkodobému pobytu nelze realizovat ani v omezené míře. Na druhou stranu jiným osobám vznik újmy v důsledku odkladného účinku žaloby nehrozí. Z řečeného stěžovatel dovozoval, že v jeho případě byly podmínky pro odkladný účinek žaloby splněny, a pokud jej městský soud nepřiznal, neochránil náležitě jeho práva.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah předloženého listinného materiálu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V projednávané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí obecného soudu, jímž nebyl nepřiznán odkladný účinek správní žalobě (§73 odst. 2 s. ř. s.). Takové rozhodnutí je svou podstatou předběžné povahy a dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, nijak neovlivňuje průběh samotného řízení o správní žalobě a nelze v něm ani předjímat rozhodnutí ve věci samé. Jak stěžovatele upozornil již městský soud, institut přiznání odkladného účinku žaloby má navíc mimořádný charakter, kdy v případě vyhovění návrhu soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí správního orgánu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku je proto vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o nenahraditelné újmě. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku správní žaloby je pak zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud je v této fázi řízení povolán toliko ověřit, zda předmětné rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu městského soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatele nezjistil. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že městský soud se stěžovatelem uplatněným návrhem řádně zabýval a své závěry, vedoucí k nepřiznání odkladného účinku žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnil. Jelikož jeho úvahám nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je ani jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení neodpovídal představám stěžovatele, není přitom možno považovat za porušení práva na spravedlivý proces, neboť to nelze v žádném případě interpretovat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na svobodu pohybu a pobytu, zakotvené v čl. 14 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, nezaručuje svobodu pohybu a pobytu bez ohledu na státní hranice a na státní občanství fyzické osoby. Je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek určitou osobu, cizího státního příslušníka, s ohledem na vlastní zájmy, vpustí či nevpustí na vlastní území a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, co uběhla doba, po níž byl vstup dané osobě na území státu povolen. Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 532/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 38/28 SbNU 453), nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 290/04 ze dne 26. 5. 2004 (U 34/33 SbNU 539) či sp. zn. I. ÚS 38/04 ze dne 12. 7. 2005]. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit. Na stěžovatele ve vztahu ke svobodě pohybu a pobytu dále dopadá čl. 14 odst. 5 Listiny, podle něhož může být cizinec vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.
O správním vyhoštění je rozhodováno v samostatném správním řízení, přičemž příslušná právní úprava (ustanovení §119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.) zaručuje zkoumání dopadu vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění též z hlediska stěžovatelem namítaného nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince (čl. 10 odst. 2 Listiny). Proti případnému správnímu vyhoštění existuje pak možnost podat žalobu, která má již ze zákona odkladný účinek. Z uvedeného je zřejmé, že existují jiné právní instituty, jimiž se stěžovatel může domáhat posouzení své situace a odkladného účinku. Po dobu, kdy bude probíhat řízení o žalobě proti rozhodnutí o neprodloužení povolení pobytu stěžovatele na území České republiky, bude proto na dotčených správních orgánech, aby respektovaly i shora citovaný článek Listiny, a případné nucené vycestování stěžovatele ve shora uvedeném smyslu pečlivě zvažovaly.
V rozhodnutí městského soudu nelze konečně spatřovat ani porušení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Pokud takovou podmínku představuje právní titul k pobytu na území České republiky, bylo povinností stěžovatele si jej řádně zajistit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu