ECLI:CZ:US:2015:1.US.2831.14.1
sp. zn. I. ÚS 2831/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 17, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014 č. j. 14 Co 667/2013-157 a proti výrokům I. a II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 10. 2013 č. j. 0 P 61/2013-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - práva na ochranu proti neoprávněnému zasahování do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rodičovskou výchovu a péči, garantovaného čl. 32 odst. 4 Listiny, práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na péči obou rodičů o dítě a na ochranu zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte - domáhal zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh otce (stěžovatele) na změnu výchovy, úpravu styku s matkou a změnu úpravy styku otce s nezletilou N. Výchova a úprava styku s nezletilým dítětem byla poprvé stanovena rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 1. 2013 č. j. 13 Nc 370/2012-35 (schválením dohody rodičů).
3. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014 č. j. 14 Co 667/2013-157 byl výrokem I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 10. 2013 č. j. 0 P 61/2013-96, a to ve výroku I., tj. v rozsahu zamítnutí návrhu na změnu výchovy nezletilého dítěte a na úpravu styku s matkou. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 1. 2013 č. j. 13 Nc 370/2012-35 tak, že byl nově upraven styk otce s nezletilou dcerou.
4. Obecné soudy zamítnutí návrhu otce na změnu výchovy nezletilého dítěte odůvodnily právním závěrem o nedostatku změny poměrů, která je pro rozhodnutí o změně výkonu práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti podstatná. Rozhodnutí o změně výchovy nebylo soudy pokládáno za důvodné, a to s ohledem na okolnosti případu (včetně věku dítěte).
5. V ústavní stížnosti bylo s odkazem na judikaturu Ústavního soudu argumentováno, že v posuzovaném případě byly dány podmínky pro střídavou výchovu dítěte, neboť nezletilá dcera má k otci i matce výborný vztah a rozhodnutí o střídavé výchově by bylo v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Stěžovatel namítal, že obecné soudy při rozhodování o výchově dítěte neprovedly řádné a důsledné dokazování, neboť na návrh stěžovatele nebylo provedeno dokazování znaleckým posudkem, který by hodnotil názor nezletilého dítěte a výchovnou způsobilost rodičů. Stěžovatelem bylo vysloveno přesvědčení, že změnu výlučné výchovy jednoho z rodičů ve střídavou výchovu obou rodičů nelze podmínit natolik zásadní změnou poměrů jako v případě změny výlučné výchovy jednoho z rodičů ve výlučnou výchovu druhého rodiče. Je nutno, aby rozhodování obecných soudů o stanovení výchovy dítěte rozlišovalo druhy změn výchovného prostředí. Nezbytné je vycházet z toho, že střídavá výchova má být obecnými soudy stanovována primárně, pokud pro to není dána objektivní překážka.
II.
Právní posouzení
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
8. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní.
9. Ústavní soud není oprávněn vyslovovat závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy, ani hodnotit v řízení u obecných soudů provedené důkazy. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je nutno vzít v úvahu, že obecný soud prvního stupně je nalézacím soudem, který provádí a hodnotí podstatné důkazy, a usuzuje tak na závěr o skutkovém stavu z bezprostřední blízkosti případu. Pokud soud prvního stupně vztáhne právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne pro právní názory s odkazem na normy podústavního práva i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, ve kterém vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování (což v dané věci potvrdil svým rozsudkem i odvolací soud), není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní. Ostatně, jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, je zásadně pravomocí obecného soudu, který je nejlépe obeznámen s okolnostmi případu, posoudit podmínky svěření dítěte do výchovy rodiče.
10. Nalézací soud v předmětné věci provedl potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu a řádně je vyhodnotil. Popsal úvahy, kterými se v rámci hodnocení důkazů řídil. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. I právní závěry vyplývající ze skutkového stavu nebyly obecnými soudy odůvodněny v rozporu s ústavními kautelami. Nutno je odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, ve kterém byl vysloven názor, že posuzování, zda nastala změna poměrů, která by odůvodnila změnu rozhodnutí o výkonu rodičovské odpovědnosti, vychází z požadavku na stabilitu výchovného prostředí. Účelem rozhodnutí však musí být nejlepší zájem dítěte. Obecné soudy v posuzovaném případě řádně odůvodnily, proč neusoudily na důvod pro změnu výchovy nezletilého dítěte.
11. Ústavní soud zároveň podotýká, že teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy (viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13) nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13). V nyní řešené věci vyhodnotily obecné soudy na základě dokazování jako vhodný model úpravy vztahů ponechání nezletilého dítěte ve výchově matky za současné úpravy styku otce s dítětem. Ústavní soud pak, vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, nepokládá napadená rozhodnutí obecných soudů za porušující principy spravedlnosti a vybočující z mezí ústavnosti (a to i z důvodu věku dítěte v době rozhodování soudů). Rozhodnutím o zamítnutí návrhu na změnu výchovy u nezletilé dcery nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
12. Z řečených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu