ECLI:CZ:US:2010:1.US.2864.09.1
sp. zn. I. ÚS 2864/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 3. května 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4043/2008-698 ze dne 18. září 2009, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 72/2008-672 ze dne 28. května 2008 potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 14/97-652 ze dne 12. prosince 2007, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody s příslušenstvím.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4043/2008-698 ze dne 18. září 2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 72/2008-672 ze dne 28. května 2008, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 14/97-652 ze dne 12. prosince 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody ve výši 1 719 155 Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 30 a 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Podanou žalobou se stěžovatel domáhal náhrady škody za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti pro zjištěnou nemoc z povolání. Stěžovatel pracoval v dole OKD (Důl Paskov) jako horník v podzemí a v roce 1992 byl podle lékařského posudku pro onemocnění kloubů dolních končetin převeden na povrchové pracoviště. V roce 1995 mu na totéž onemocnění byla přiznána nemoc z povolání (gonartróza bilaterální) pro zhoršení nálezu na dolních končetinách. Ke dni 11. 4. 2000 byl se stěžovatelem rozvázán pracovní poměr z důvodů zhoršení nemoci z povolání.
V řízení o náhradu škody bylo ustanoveno několik znalců. Znalkyně doc. MUDr. F., CSc. (primářka nemocí z povolání) určila, že stěžovatel kromě nemoci z povolání dolních končetin trpí i nemocí z povolání (artróza) pravého loketního kloubu a tato nemoc z povolání byla příčinou vyřazení z dolu. Nařízený revizní znalecký posudek vypracoval prof. MUDr. JUDr. L. N., DrSc., který potvrdil, že stěžovatel nemůže v dole pracovat pro nemoc z povolání dolních končetin i pro další onemocnění nemocí z povolání artrózou loketního kloubu. I přes tyto závěry byl ustanoven další znalec - Ústav soudního lékařství a medicínského práva Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, který rovněž potvrdil, že stěžovatel trpí dvěma nemocemi z povolání, pro které nemůže pracovat v podzemí. S ohledem na tyto závěry byl ustanoven další znalec - posudková lékařka MUDr. K., která začala tvrdit, že se u stěžovatele jedná o obecná onemocnění.
Okresní soud ve Frýdku-Místku vydal rozsudek dne 4. 12. 2001 s tím, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Mezitímní rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen Krajským soudem v Ostravě a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
V řízení byl pak ustanoven další znalec - Univerzita Karlova v Praze. Ten uvedl, že nesouhlasí se znaleckými posudky a že artróza pravého lokte není nemocí z povolání a že ani onemocnění dolních končetin nemělo být uznáno jako nemoc z povolání, ale "vzhledem k tomu, že tato nemoc z povolání byla vyhlášena, nebude sporována".
Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 9. 6. 2004 žalobu v celém rozsahu zamítl. Uvedený rozsudek byl zrušen odvolacím soudem s tím, že artróza kolenních kloubů je nemocí z povolání a že není podstatné, zda uznání nemoci z povolání bylo chybným závěrem. Uvedl, že předpoklady odpovědnosti žalovaného jsou dány a je nutno prokázat, zda stěžovateli v souvislosti s nemocí z povolání vznikla škoda.
V dalším řízení stěžovatel prokazoval, jaká povolání nemohl vykonávat. Okresní soud ve Frýdku-Místku pak ustanovil dalšího znalce - posudkovou lékařku MUDr. N. a na základě jejího závěru (spolu se závěrem posudku předchozí posudkové lékařky) žalobu dne 12. 12. 2007 v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel netrpěl a ani netrpí žádnou nemocí z povolání, a není proto dán základ pro jakoukoliv náhradu škody. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že stěžovateli nevznikl žádný nárok na náhradu škody, protože pouze závěry posudku Univerzity Karlovy jsou správné a všichni ostatní znalci se mýlili.
Stěžovatel využil i práva podat dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, protože důvody dovolání nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci, ale stěžovatel ve skutečnosti - podle názoru dovolacího soudu - namítal, že rozsudek odvolacího soudu vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Stěžovatel poukazoval a poukazuje na to, že ve sporu byly tak zásadní rozdíly v závěrech znaleckých posudků, že bylo zapotřebí znalce vyslechnout, popř. nechat zpracovat znalecký posudek pouze od znalců - specialistů na onemocnění nemocí z povolání, aby se dospělo k objektivnímu posouzení příčin trvalé nezpůsobilosti stěžovatele k výkonu práce horníka. Obecné soudy však takto nepostupovaly a rozhodly v neprospěch stěžovatele, aniž k tomu byly objektivně stanoveny důvody. Tímto postupem odepřely stěžovateli jeho právo na přiměřené zabezpečení při trvalé nezpůsobilosti k práci.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zabýval pouze posouzením přípustnosti dovolání, a proto jeho rozhodnutím nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatele. Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Okresní soud ve Frýdku-Místku ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo; soud se zabýval vznesenými námitkami a provedl všechny navrhované důkazy. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
K výzvě Ústavního soudu sdělil žalovaný OKD, a. s., Důl Paskov, přípisem ze dne 2. 3. 2010, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka. Proto s ním v řízení o ústavní stížnosti není jako s vedlejším účastníkem nakládáno.
Účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem; u Krajského soudu v Ostravě jde o souhlas presumovaný. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 17 C 14/97 vedený u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce žalobou domáhal náhrady škody za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti z titulu onemocnění nemocí z povolání. Ve věci rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku nejdříve o základu věci mezitímním rozsudkem č. j. 17 C 14/97-239 ze dne 4. 12. 2001 tak, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Uvedl, že není pochyb o tom, že stěžovatel trpí nemocí z povolání a že mu byl přiznán částečný invalidní důchod pro obecnou chorobu. Dále uvedl, že na základě obsáhlého znaleckého dokazování bylo prokázáno, že k vyřazení stěžovatele z dolu na povrch ke dni 16. 11. 1992 došlo z důvodů zjištěné nemoci z povolání. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 16 Co 129/2002-258 ze dne 26. 9. 2002 mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že zatím nebylo v řízení dostatečně zjištěno, zda stěžovatel vůbec nějakou nemocí z povolání trpí; v případě že ano, pak kterou a od jakého data jí byl postižen, jak případná nemoc z povolání omezuje jeho pracovní způsobilosti a jaké práce je schopen zastávat. Poukázal na to, že soud prvního stupně se nevypořádal s rozpory ve znaleckých posudcích a že nebyly dostatečně zjištěny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného.
Po doplnění dokazování dalším - revizním znaleckým posudkem (3. lékařské fakulty UK v Praze) Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 17 C 14/97-350 ze dne 9. 6. 2004 žalobu v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel žádnou nemocí z povolání netrpěl a nadále netrpí, protože poškození obou kolenních kloubů je tak lehkého stupně, že nesplňuje požadavky pro uznání nemoci z povolání. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 16 Co 263/2004-367 ze dne 22. 11. 2004 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda stěžovatel trpí nemocí z povolání - artrózou pravého loketního kloubu. Po shrnutí znaleckých posudků dospěl k závěru, že touto nemocí z povolání stěžovatel netrpí. Na druhé straně však - s poukazem na znalecké posudky - uvedl, že pokud bylo dříve znaleckým posudkem o uznání nemoci z povolání, který je již nenapadnutelný, uznáno, že stěžovatel trpí nemocí z povolání (oboustrannou artrózou kolenních kloubů), pak tento závěr již nelze zpochybnit, což vyplývá i z revizního posudku. Z uvedeného je zřejmé, že tak byl splněn jeden z předpokladů pro vznik odpovědnosti. Podle názoru odvolacího soudu byl splněn i další předpoklad, tj. vznik škody počínaje dnem 16. 11. 1992, a to pokles výdělku. Odvolací soud uvedl, že je zapotřebí důkladně zkoumat a vyčíslit vniklou škodu ve smyslu jeho závěrů a příčinnou souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou.
Po dalším dokazování Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl částečným rozsudkem č. j. 17 C 14/97-605 ze dne 25. září 2007 tak, že žaloba stěžovatele o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 84 189 Kč s příslušenstvím a náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 16 500 Kč se zamítá. V odůvodnění - s poukazem na námitku promlčení ze strany žalované - uvedl, že se lze zabývat pouze náhradou za dobu od 16. 4. 1996 do 26. 5. 1996, od 24. 3. 1997 až do podle žaloby 11. 4. 1997 (správně do 13. 4. 1997 podle výpovědi mzdové účetní) a od 3. 1. 2000 do 11. 4. 2000. S odvoláním na závěr znaleckého posudku znalkyně MUDr. Z. N. pak uzavřel, že v příčinné souvislosti s přiznanou nemocí z povolání (oboustrannou artrózou kolenních kloubů) byly pracovní neschopnosti v období 16. 4. 1996 až 26. 5. 1996 a 3. 1. 2000 až 11. 4. 2000; pokud jde o zbývající pracovní neschopnost, dospěl k závěru, že hlavním důvodem trvání pracovní neschopnosti byly jiné zdravotní potíže. K požadované náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 16. 4. 1996 do 26. 5. 1996 uzavřel, že podle závěru znaleckého dokazování z práce horníka v dole vylučuje stěžovatele obecné onemocnění lokte, nikoliv výlučně nemoc z povolání, a proto nemá nárok na požadovanou náhradu. Další požadované období pracovní neschopnosti sice stěžovatel časově konkretizoval, avšak neuvedl, jaké částky za daná období požaduje, a to přes poučení soudem ve smyslu §43 o. s. ř., což vedlo k zamítnutí nároku. Ve vztahu k náhradě za ztížení společenského uplatnění zhodnotil znaleckými posudky (srov. znalecký posudek znalkyně K., znalkyně N. a 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze) stanovené bodové ohodnocení ve výši 200 bodů (náhrada by zde činila 6 000 Kč), a přihlédl ke skutečnostem zjištěným v průběhu dokazování. Zaměstnavatelem bylo celkově na této náhradě vyplaceno 15 000 Kč, a proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci 6. 11. 2007.
Další řízení bylo vedeno již jen o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 1 719 155 Kč s příslušenstvím v souvislosti se stěžovatelovým postižením artrózou kolenních kloubů. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 14/97-652 ze dne 12. prosince 2007 byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Soud prvního stupně vedl široké dokazování ke zjištění, jaká zaměstnání mohl stěžovatel v souvislosti s uznanou nemocí z povolání vykonávat. Prováděl rovněž dokazování ke zjištění pravděpodobných výdělků, jichž by mohl dosáhnout při výkonu zaměstnání, která je schopen při nemoci z povolání vykonávat. Dále soud prvního stupně přihlédl ke změněnému právnímu názoru odvolacího soudu, který vyslovil v jiné právní věci (rozhodnutí sp. zn. 16 Co 330/2006 ze dne 18. 12. 2006) a z něhož vyplývá, že: "Vzhledem k rovnosti postavení účastníků nelze připustit závěr, že pokud zaměstnanec, který nemá přiznánu nemoc z povolání, může v soudním řízení prokázat, že nemocí z povolání trpí, a naopak nepřipustit zaměstnavateli, že pokud bylo v řízení zjištěno, že zaměstnanec nemocí z povolání netrpí, avšak má ji přiznánu lékařským posudkem a nedošlo k jejímu oduznání, je nutno z hlediska právního vycházet ze skutečnosti, že žalobce nemocí z povolání trpí.". S odvoláním na to, že tento závěr odvolacího soudu je protikladný závěru, který tento soud vyslovil v souzené věci (usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 263/2004-367 ze dne 22. 11. 2004), provedl soud prvního stupně znovu dokazování, zejména pak znaleckým posudkem 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Ten byl vyhotoven na základě podrobné a komplexní lékařské dokumentace a byl i proveden RTG obou kolenních kloubů; z něho vyplývá, že v době převádění stěžovatele z práce v dole na povrch v roce 1992, ani posléze v roce 1995, kdy byl vyšetřen na oddělení nemocí z povolání, postižení kolenních kloubů stěžovatele nedosahovalo takového stupně pokročilosti, při němž by bylo možné toto onemocnění uznat a ohlásit jako nemoc z povolání. Rovněž v době vypracování tohoto znaleckého posudku nedosahuje podle závěru znalců postižení kolenních kloubů takového stupně, který je potřebný pro uznání nemoci z povolání. Soud poukázal i na závěry znaleckých posudků posudkových lékařů. Na tomto základě pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci není splněn základní předpoklad odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle §190 odst. 1 a 3 původního zákoníku práce, a to existence nemoci z povolání.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 16 Co 72/2008-672 ze dne 28. května 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K otázce onemocnění artrózou kolenních kloubů dále (nad rámec odůvodnění soudem prvního stupně) uvedl, že v metodickém návodu vydaném na základě závěrů České lékařské společnosti J. E. Purkyně, sekcí nemocí z povolání, se uvádí, že artróza může být uznána za nemoc z povolání, pokud je kromě jiného klinicky charakterizována a "musí být zjištěny klinické známky nemoci" a dosahuje nejméně 3. stupně. V předchozím metodickém návodu se také zdůrazňovalo, že artróza může být za nemoc z povolání uznána jen v případě, že je "spojena s trvalou poruchou kloubní funkce". Odvolací soud zdůraznil, že postižení stěžovatele úrovně 3. stupně nikdy nedosahovalo. I v současné době je podle rentgenových snímků patrné, že nález je minimální a i v roce 1992 při vyřazení z dolu byl nález velmi lehký. Podle závěru odvolacího soudu tak závěr Kliniky nemocí z povolání Fakultní nemocnice s poliklinikou v Ostravě ze dne 10. 8. 1995 nebyl správný.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4043/2008-698 ze dne 18. září 2009 s odůvodněním, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání není přípustné.
IV.
Ústavní stížnost důvodná není.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, které podle jeho názoru nevyřešily zásadní rozdíly v závěrech znaleckých posudků, nevyslechly znalce, popř. nedaly zpracovat další znalecký posudek od znalců - specialistů na onemocnění nemocí z povolání, aby se dospělo k objektivnímu posouzení příčin trvalé nezpůsobilosti stěžovatele k výkonu práce horníka. Obecné soudy takto nepostupovaly a rozhodly v této sporné věci v neprospěch stěžovatele, aniž k tomu byl objektivně stanoven důvod. Tím prý odepřely stěžovateli jeho právo na přiměřené zabezpečení při trvalé nezpůsobilosti k práci a na spravedlivý proces.
Ústavní soud uvedeným námitkám stěžovatele nemohl přisvědčit.
Stížnostní námitka se ve své podstatě dotýká způsobu hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených příslušných skutkových závěrů. V této otázce Ústavní soud opakovaně a vnitřně konzistentně judikuje, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů.
V dané věci Ústavní soud vybočení z výše uvedených pravidel neshledal. Při hodnocení znaleckých posudků nelze - podle názoru Ústavního soudu - vycházet jen z izolovaného závěru v posudku vysloveného, ale je nutno každý znalecký posudek posuzovat v celém komplexu, a zejména i v porovnávání s posudky ostatními. Ze zásadních znaleckých posudků v otázce artrózy na kolenních kloubech obecné soudy vyvodily, že změny byly u stěžovatele jen lehkého rázu. K tomuto závěru lze dospět srovnáním a posouzením příslušných znaleckých posudků:
* znalecký posudek doc. MUDr. J. F., CSc., (č. l. 25-33) uvádí, že na kolenou jsou jemné artrotické změny s hrotnatými interkondyl. eminentiemi, jinak bez pozitivního nálezu, které jsou velmi lehkého stupně a nelze je označit za nemoc z povolání;
* znalecký posudek prof. MUDr. JUDr. L. N., DrSc., (č. l. 74-95) ke kolenním kloubům uvádí pouze to, že je důvodné mít za to, že onemocnění má svůj původ ve vnucené pracovní poloze, a podle jeho závěru nejde o onemocnění obecnou chorobou, znalec se však vůbec nezabýval posouzením intenzity postižení kolenních kloubů;
* znalecký posudek Ústavu soudního lékařství a medicínského práva LF Univerzity Palackého v Olomouci (č. l. 142-153) ve vztahu k onemocnění kolenních kloubů pouze uvedl bodové hodnocení, při kterém vycházel z toho, že stěžovatel dlouhodobě pracoval v podmínkách, v nichž nemoc z povolání může vzniknout, avšak nezabýval se vůbec posouzením intenzity onemocnění
* znalecký posudek MUDr. M. K. (č. l. 182-205) uvedl, že artróze obou kolenních kloubů odpovídá bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění ve výši 200 bodů; v doplnění znaleckého posudku (č. l. 225-228) pak znalkyně uvedla, že ke dni převedení z podzemí stěžovatel netrpěl onemocněním kloubů dolních končetin, které by bylo nemocí z povolání;
* znalecký posudek 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze (č. l. 269-300) na základě vlastního vyšetření, včetně RTG snímků uvedl, že oba kolenní klouby jsou bez artrotického zhrubnění, bez deformací či deformit, bez otoku a bez výpotku; aktivní i pasivní pohyby v nich jsou normálního rozsahu, jsou však při prudších pohybech provázeny praskáním a drásoty; nález na zobrazených kloubech byl v mezích fyziologické normy a další.
Vzhledem i k uvedenému znaleckému posudku lze podle názoru Ústavního soudu dovodit, že pokud se znalci zabývali též posouzením intenzity kloubního onemocnění - a nezůstali pouze u konstatování, že stěžovatel pracoval v podmínkách, v nichž předmětná nemoc může vzniknout - není mezi jejich závěry zásadní rozpor. Někteří znalci - jak je výše uvedeno - se však intenzitou nemoci nezabývali vůbec. Navíc je nutno vzít v úvahu i metodické návody k posuzování této nemoci; ty sice nemají povahu obecně závazných právních předpisů, leč jsou postaveny na zobecnění odborných lékařských znalostí a zkušeností renomované lékařské společnosti v oblasti pracovního lékařství, které byly používány a respektovány odbornými pracovišti i v době, v níž bylo onemocnění stěžovatele posuzováno.
Obecné soudy (soud prvního stupně i soud odvolací) podle názoru Ústavního soudu velmi pečlivě a podrobně posoudily všechny podklady, zejména pak znalecké posudky, a vycházely při svém rozhodování ze srovnání těchto znaleckých posudků, jež náležitě zhodnotily. Nelze jim proto vytýkat nerespektování provedených důkazů či nehodnocení důkazů a neodstraňování tvrzených rozporů. Jejich argumentace je logická, přesvědčivá, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto - za tohoto stavu - nemá Ústavní soud za to, že by nevyslechnutí těch lékařů, kteří nemoc z povolání stěžovatele uznali, zakládalo porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jehož se dovolává.
Současně také Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit zásadu rovného postavení účastníků řízení, kterou soud prvního stupně i soud odvolací do svého rozhodování promítly. Z tohoto hlediska je důležité, aby obě strany měly možnost využít všechny procesní prostředky a prokázat, zda sporná otázka existuje či nikoliv; v daném případě zaměstnanec (stěžovatel) musí mít právo prokazovat, že nemoc z povolání existuje, naproti tomu i žalovaný (zaměstnavatel) musí mít možnost prokázat, že tvrzená nemoc nedosahuje takového stupně, aby byla jako nemoc z povolání kvalifikována. To se v souzené věci také stalo.
Ústavní stížnost směřovala i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ani zde neshledal Ústavní soud pochybení - z hlediska základního práva stěžovatele na spravedlivý proces - protože dovolací soud v hranicích daných ustanoveními §237 o. s. ř. posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak není, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh nedůvodný zamítnout.