ECLI:CZ:US:2018:1.US.2939.17.1
sp. zn. I. ÚS 2939/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Handlíře, zastoupeného JUDr. Davidem Petrilákem, advokátem, se sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, proti usnesení JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, ze dne 5. srpna 2016 č. j. 203 Ex 18701/16-13, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 54 Co 602/2016-18 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 sp. zn. 20 Cdo 1348/2017, za účasti JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. září 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, kterému byl doručen exekuční návrh stěžovatele, podle pokynu exekučního soudu rozhodl, že exekuční návrh stěžovatele se zamítá. Exekuční návrh zamítl s odůvodněním, že nebyly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, neboť rozhodčí doložka neměla všechny náležitosti stanovené právním předpisem.
3. Usnesení soudního exekutora napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadené usnesení podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil.
4. Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl, že není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je hlediskem stěžovatelem vymezených právních otázek, které již byly judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby tyto otázky dovolací soud řešil jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítal, že pohledávka vyplývá z nepodnikatelského vztahu, vztah tak není spotřebitelský vztahem. Stěžovatel má za to, že vydáním všech ústavní stížností napadených rozhodnutí došlo k porušení zásady legální licence, resp. enumerativního výčtu veřejnoprávních pretenzí a k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení (§72 zákona o Ústavním soudu) a ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)].
10. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými ve věci soudním exekutorem a soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudní exekutor, jakož i ve věci rozhodující soudy, se celou věcí podrobně zabývali. Dovolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že posuzovaná rozhodčí doložka, podle níž má být rozhodce určen statutárním orgánem, jímž je JUDr. Petr Janisch - jednatel Arbitrážního centra s. r. o., která není stálým rozhodčím soudem, avšak zajišťuje rozhodčí činnost, poskytuje poradenství v oblasti rozhodčího řízení, vzdělávací a školící činnosti pro rozhodce a z této činnosti ekonomicky profituje, je netransparentní. Navíc, má-li rozhodce být vybrán ze seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou, není ani v této části rozhodčí doložka transparentní. Pokud odvolací soud shledal neexistenci pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu a rozhodčí nález samotný za nezpůsobilý exekuční titul, je takový závěr zcela v souladu ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
12. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovateli se porušení namítaného práva na spravedlivý proces nezdařilo doložit.
13. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou právní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu