ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1348.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 1348/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D ., v exekuční věci oprávněného R. H. , K. V., zastoupeného JUDr. Davidem Petrilákem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská č. 19094/4, proti povinnému Ing. V. L. , J., pro 203 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Exekutorského úřadu v Přerově pod sp. zn. 203 Ex 18701/16, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 29. 11. 2016, č. j. 54 Co 602/2016-18, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále „ odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad v Přerově (dále „soudního exekutora“) ze dne 5. 8. 2016, č. j. 15 EXE 1314/2014-74, kterým byl zamítnut návrh oprávněného na nařízení exekuce (výrok I) a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II) a že soudnímu exekutorovi se právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává (výrok III).
Odůvodnil, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Janem Baslem dne 26. 4. 2016 č. 16032101, ukládající povinnému povinnost zaplatit oprávněnému finanční plnění, nelze mít za způsobilý exekuční titul podle §40 odst. 2 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, - dále jen „e. ř.“, neboť byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc. Rozhodčí doložka, obsažená ve smlouvě o nájmu ze dne 6. 3. 2015, uzavřená mezi účastníky tohoto exekučního řízení, podle odvolacího soudu neobsahuje transparentní způsob určení rozhodce, když z ní bylo soudem dovozeno, že spory mezi smluvními stranami „bude rozhodovat rozhodce určený jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s. r. o., a to z řad advokátů či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu advokátů či koncipientů vedených Českou advokátní komorou“. Zdůraznil, že i po účinnosti zákona č. 19/2012 Sb., ode dne 1. 4. 2012, jímž byl novelizován zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, lze obecná východiska judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, týkající se transparentnosti pravidel pro určení osoby rozhodce aplikovat i nadále.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Uvedl, že dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí nižších soudů spočívá na nesprávném právním posouzení otázky 1) legitimity a legality existence a fungování určující osoby, 2) transparentnosti výběru rozhodce třetí osobou, 3) rozporu rozhodčí doložky se zákonem, 4) možnosti exekučního soudu přezkoumávat platnost rozhodčí doložky v exekučním řízení a 5) ústavních aspektů vztahujících se k dané věci. Měl za to, že jím specifikované otázky dovolacím soudem nebyly řešeny anebo že mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak. Uvedl, že mezi účastníky exekučního řízení byla uzavřena smlouva o nájmu ze dne 6. 3. 2015, obsahující rozhodčí doložku správně citovanou v napadeném rozhodnutí. Pohledávka z ní vyplývající, vychází z nepodnikatelského a nespotřebitelského vztahu. Oprávněný se po neúspěšných pokusech o smír obrátil na JUDr. Petra Janische, jednatele společnosti Arbitrážní centrum s. r. o., aby určil rozhodce v souladu s mechanismem obsaženým v rozhodčí doložce. Určený rozhodce Mgr. Jan Basl vydal rozhodčí nález – exekuční titul dne 26. 4. 2016, č. 16032102, kterým přiznal vymáhanou pohledávku oprávněnému proti povinnému. Rozhodčí nález nabyl právní moci a vykonatelnosti. K prvé otázce uvedl, že od 1. 1. 1995 do roku 2009 mohly soukromé subjekty organizovat rozhodčí řízení, vydávat statuty a řády, neboť takové jednání bylo v mezích zákona a plně v souladu se smluvní svobodou. V roce 2009 došlo k judikaturnímu obratu, završeným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Zákon č. 19/2012, jímž byl novelizován zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, s účinností od 1. 4. 2012, - dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.,“, narovnal situaci týkající se otázky arbitrability sporů se spotřebitelským prvkem a narovnání legitimity existence a činnosti tzv. arbitrážních center, když se o tom zmiňuje důvodová zpráva k zákonu č. 19/2012, a komentářová literatura a výslovně text ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Není tedy možné učinit jiný závěr, než že činnost „arbitrážních center“ jakožto určujících osob (appointing authority) je plně v souladu se zákonem. Zákon jejich činnost předvídá, upravuje, a tudíž jsou legitimní. K druhé otázce dovolatel uvedl, že i s ohledem na zásady, na nichž je vystaven zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a vlastní text rozhodčí doložky, ji lze považovat za transparentní a v souladu se zákonem, neboť je na stranách, jak si sjednají způsob určení rozhodce a počet rozhodců. Uvedený způsob určení zajišťuje maximální odbornost, když vybraná osoba určí jednoho rozhodce ze seznamu advokátů a advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou, tj. z veřejného seznamu. Dovozoval, že si strany sjednaly vyšší kritéria pro výběr rozhodce, než jim umožňuje zákon. Podle dovolatele se v praxi nejeví jako vhodné jmenovat v rozhodčích doložkách přímo konkrétního rozhodce, na co poukázal i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 135/2006. Ke třetí otázce uvedl, že soudy v této věci nepojmenovaly konkrétní rozpor se zákonem. Pojem „transparentnost“ výběru rozhodce není v zákoně definován, a proto může být různými osobami vnímán jinak. Rozhodčí doložka tak netrpí rozporností se zákonem, je uzavřena plně v souladu s principy, na nichž stojí občanský zákoník a respektuje smluvní volnost. Ke čtvrté otázce, po připomenutí rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, dovodil, že je nelze v této věci vůbec použít. Je to proto, že je v něm posuzována doložka zcela jiného znění, uzavřená před 1. 4. 2012, zohledněn byl spotřebitelský prvek a spotřebitel nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Je evidentní, že soudy vůbec nereflektují legislativní změnu zákona ani smysl uvedeného rozhodnutí, neprovedly potřebný judikaturní odklon, po změně zákona na nespotřebitelskou věc aplikují „ochranářské“ rozhodnutí. Exekuční soudy obešly několik zákonných ustanovení a přisvojily si pravomoc, kterou mají soudy nalézací v rámci řízení podle §31 zákona č. 216/1994 Sb. Konstrukce zákona č. 216/1994 Sb., je v otázce výkonu rozhodčího nálezu postavena na zásadě, že rozhodčí nález, který nebyl zrušen, musí být vykonán. Pokud někdo chce, aby rozhodčí nález neměl účinky, musí podat žalobu na zrušení nálezu. K čtvrté otázce připomenul, že Ústavní soud již mnohokrát judikoval právní závěry týkající se smluvní volnosti a přílišné ingerence soudů do ústavně zaručených práv stran. Odkázal zde na řadu konkrétních rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudního exekutora a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení nebo dovolací rozhodnutí změnil tak, že se návrh oprávněného na nařízení exekuce nezamítá.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 a článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 164/2015 Sb.). Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je hlediskem dovolatelem vymezených právních otázek, které již byly judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby tyto otázky dovolací soud řešil jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z níže uvedených důvodů.
Prvními třemi otázkami spojenými s výběrem rozhodce podle §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění zákona č. 19/2012 Sb., účinném od 1. 4. 2012, podle něhož je třeba danou věc posuzovat (rozhodčí doložka byla obsažena v nájemní smlouvě ze dne 6. 3. 2015, srov. Čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a možností určení rozhodce jinak než přímým projevem vůle stran, tedy prostřednictvím třetí osoby (tzv. appointing autority), se již zabýval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, publikované pod číslem 101/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců. Výběr rozhodce, který byl proveden třetí osobou, jež není nestranná a nezávislá, nelze považovat za transparentní. Zásada nezávislosti a nestrannosti jako jeden z principů rozhodčího řízení přitom platí obecně, tedy nejen pro vztahy ze spotřebitelských smluv, ale i pro vztahy (ne)podnikatelské (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 1871/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3425/2013, též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Přičemž dovodil, že výběr rozhodce jednatelem právnické osoby, která je arbitrážním centrem, zabývající se organizačním a administrativním servisem pro jí jmenovaného rozhodce, a z této činnosti má ekonomický prospěch, nelze považovat za transparentní. Přičemž výkladem pojmu „netransparentnost výběru rozhodce“ se dostatečně zabývá judikatura Ústavního soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013, event. sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012), kterou posléze reflektoval i Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu citovaném níže.
Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále „obč. zák.“, dále srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nemá k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc; rozhodčí nález pak není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) ex.ř. Z rozhodnutí dále vyplývá právní závěr, že lze zpochybnit platnost rozhodčí doložky s ohledem na pravomoc rozhodce v každém stádiu exekučního řízení. Třetí otázka byla taktéž již dovolacím soudem řešena.
Ohledně dovolatelovi námitky, soustředěné k řízení o zrušení rozhodčího nálezu, pak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 838/2014, vyslovil názor, od něhož není důvod se odchýlit, že bez ohledu na případný výsledek řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu, nic nebrání tomu, aby se soudy provádějící výkon rozhodčího nálezu, popř. exekuci, zabývaly otázkou platnosti rozhodčí doložky a s tím související pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález.
Stejný závěr o nepřípustnosti dovolání je namístě vyslovit ve vztahu k otázce ústavněprávních aspektů k dané věci, když takto vymezená otázka přípustnost dovolání není vůbec způsobilá založit (viz §241b odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že posuzovaná rozhodčí doložka, podle níž má být rozhodce určen statutárním orgánem, jímž je JUDr. Petr Janisch - jednatel Arbitrážního centra s. r. o., se sídlem v Ostrov, Staré náměstí č. 17, identifikační číslo osoby 280 32 080, společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, avšak zajišťuje rozhodčí činnost, poskytuje poradenství v oblasti rozhodčího řízení, vzdělávací a školící činnosti pro rozhodce a z této činnosti ekonomicky profituje (viz předmět činnosti zveřejněný u Arbitrážního centra s. r. o. v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Plzni oddíl C, vložka 22060), je netransparentní. Navíc má-li rozhodce být vybrán ze seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou, není ani v této části rozhodčí doložka transparentní (byť z jiných důvodů, než shledal odvolací soud). Seznam advokátů a koncipientů vedený Českou advokátní komorou totiž není seznamem pro účastníky rozhodčího řízení ve výčtu do úvahy přicházejících osob, coby rozhodců, jim zběžně známých, není výčtem stálým a po celou dobu trvání právního vztahu účastníků neměnný (i zde lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016, a ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, jejichž právní závěry v otázce, kdy lze mít toto ujednání v rozhodčí doložce za nepřiměřené a znevažující, jsou nadále platné). To je i důvod, pro který lze mít celou rozhodčí doložku za neplatnou. Pokud odvolací soud shledal neexistenci pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu a rozhodčí nález samotný za nezpůsobilý exekuční titul, je takový závěr zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu