ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2927.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2927/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné E. K. , S., pro 70 985 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 53 EXE 870/2014, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 20 Co 496/2015-93, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 20 Co 496/2015-93, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 8. června 2015, č. j. 53 EXE 870/2014-40, zastavil exekuci vedenou u soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský úřad Plzeň-město (dále též jen „soudní exekutor“), pod sp. zn. 108 Ex 7381/14, na základě pověření Okresního soudu v Kladně ze dne 1. srpna 2014, č. j. 53 EXE 870/2014-212 (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.). V odůvodnění soud uvedl, že exekučním titulem v této věci je rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem, který povinné ukládá povinnost zaplatit oprávněné částku 70 985 Kč s příslušenstvím. Rozhodce svou pravomoc odvodil z rozhodčí doložky sjednané mezi oprávněnou a povinnou v rámci úvěrové smlouvy, v níž se smluvní strany dohodly, že majetkové spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány rozhodcem, který bude vybrán ze seznamu třináct rozhodců uvedených v této smlouvě. Podle názoru soudu nebyla dána pravomoc rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka k projednání věci, protože v rozhodčí doložce je uveden velký počet rozhodců, a povinná tak neměla před uzavřením úvěrové smlouvy možnost zjistit, zda osoba, která bude vybrána jako rozhodce, má předpoklad pro výkon této funkce. Proto je takové ujednání nekonkrétní a výběr rozhodce netransparentní. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem.
Krajský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 30. března 2016, č. j. 20 Co 496/2015-93, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné náklady odvolacího řízení ve výši 5 955 Kč (druhý výrok). V odůvodnění uvedl, že se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, který nejednoznačnost výběru osoby rozhodce shledal již v samotném ujednání počtu (třináct) rozhodců, neboť podle odvolacího soudu nelze dovodit nekonkrétnost ujednání pouze z toho, že je ve výčtu uvedeno více než deset rozhodců. Nedostatek však shledal v netransparentnosti výběru rozhodce, když podle bodu 2.2. rozhodčí smlouvy v řízení na návrh věřitele má klient právo, aby vybral rozhodce z uvedeného seznamu rozhodců, a věřitel je oprávněn vybrat rozhodce ze seznamu sám až v případě, že klient svého práva nevyužije, a podle bodu 3.1. bude rozhodčí řízení vedeno vždy jediným z rozhodců podle volby žalobce, který projeví svoji volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu. Odvolací soud tak byť z jiného důvodu dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že rozhodčí smlouva je pro neurčitost ujednání ohledně výběru rozhodce absolutně neplatná, pročež nebyla založena pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, který je v dané věci exekučním titulem, a je tak dán důvod k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“).
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatelka formuluje otázku, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a která zní, zda je platným a určitým ujednáním takový způsob určení rozhodce, kdy konkrétní rozhodce je vybrán žalující stranou ze jmenovitého seznamu rozhodců uvedeného v rozhodčí smlouvě, ovšem je-li žalující stranou věřitel a žalovanou stranou dlužník (spotřebitel), může konkrétního rozhodce ze seznamu vybrat dlužník. Dále dovolatelka formuluje otázky, při jejichž řešení se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda má soud při výkladu právních úkonů upřednostnit takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a zda je soud vázán nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ČR, či nikoliv.
Dovolatelka všechny tyto otázky podrobně rozebírá a uvádí, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 judikoval, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule. Nyní řešená věc je přitom obdobná jako v uvedeném judikátu, s tím rozdílem, že v nyní řešeném případě navíc ve prospěch spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, existuje speciální ustanovení bodu 2.2. až 2.4. rozhodčí smlouvy, které mu dává možnost, aby si vždy primárně on sám vybral konkrétního rozhodce z obsaženého seznamu. Teprve pokud dlužník v pozici žalovaného toto právo nevyužije, připadá volba na věřitele v pozici žalobce, ovšem opět pouze ze jmenovitého seznamu rozhodců obsaženého v rozhodčí smlouvě. Rozhodčí smlouva je tak podle názoru dovolatelky platná a rozhodce měl pravomoc o věci rozhodnout. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při posouzení otázky transparentnosti výběru rozhodce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, jakož i další rozhodnutí v něm uvedená), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění do 31. prosince 2013 (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle §19 odst. 4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.
Podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle §56 jsou neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odstavec 2).
Ustanovení §56 odst. 3 obč. zák. pak demonstrativně vymezuje pod písmeny a) až k) nepřípustná ujednání spotřebitelských smluv.
V projednávané věci byla mezi účastníky dne 25. června 2013 sjednána samostatná rozhodčí smlouva, z níž vyplývá, že se strany dohodly na řešení svých sporů ze smlouvy o úvěru v rozhodčím řízení. Rozhodčí smlouva v bodě 3.3. jmenovitě určuje třináct rozhodců (fyzických osob), z nichž každý je oprávněn spor účastníků samostatně rozhodnout. Podle bodu 3.1. rozhodčí smlouvy bude rozhodčí řízení vedeno vždy jediným ze sjednaných rozhodců dle volby žalobce. Žalobce projeví volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu. Podle bodu 2.2. rozhodčí smlouvy má-li být řízení zahájeno na návrh věřitele, je věřitel současně s výzvou k dobrovolné úhradě dluhu (předžalobní výzva) povinen vyzvat klienta (žalovaného), aby z uvedeného seznamu rozhodců vybral rozhodce, u kterého má být řízení o nárocích věřitele vedeno. Klient má právo volby podle předchozí věty do sedmi dnů ode dne odeslání předžalobní výzvy. Podle bodu 2.3. rozhodčí smlouvy je řádně učiněnou volbou rozhodce klientem věřitel vázán a není oprávněn předložit žalobu jinému rozhodci. Podle bodu 2.4. rozhodčí smlouvy je věřitel v případě, že klient svého práva volby rozhodce nevyužije, oprávněn vybrat rozhodce ze seznamu sám.
Určuje-li rozhodčí smlouva jmenovitě více rozhodců (fyzických osob), z nichž každý je oprávněn spor účastníků samostatně rozhodnout, nejde o určení více rozhodců, kteří by byli (společně) oprávněni rozhodovat a jejichž počet by musel být vždy lichý. Byli-li rozhodci určeni konkrétně uvedením jmen, jejich výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu účastníků neměnný, jde o transparentní způsob určení rozhodce (rozhodců), vyhovující ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Skutečnost, že oprávněn rozhodnout majetkový spor bude ten z nich, který obdrží žalobu, nelze považovat za stanovení způsobu určení počtu a osob rozhodců; podání žaloby je procesní úkon strany směřující k zahájení rozhodčího řízení u rozhodce, který byl jmenovitě určen. Rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z více jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014). Z uvedeného vyplývá, že podání žaloby u rozhodce jmenovitě uvedeného v seznamu, který je součástí rozhodčí smlouvy, není neplatným smluvním ujednáním. V této věci shora citovaná rozhodčí doložka proto platně založila pravomoc rozhodce k vedení rozhodčího řízení.
Odvolací soud se tak odchýlil od závěrů obsažených v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014. Dovolací soud proto uzavírá, že předmětná rozhodčí smlouva není pro netransparentnost výběru rozhodce neplatným právním úkonem, a to tím spíše, měla-li povinná jako žalovaná strana (spotřebitelka) navíc sama možnost volby konkrétního rozhodce. Skutečnost, že povinná této možnosti nevyužila, a konkrétního rozhodce z daného seznamu proto v souladu s rozhodčí smlouvou určila oprávněná, na tomto závěru nemůže nic změnit.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před odvolacím soudem takovou jinou vadou řízení zatíženo bylo. Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
V dané věci odvolací soud posuzoval skutečnost, kterou žádná z účastnic řízení nikdy netvrdila, a na základě této skutečnosti (rozpor bodů 2.2. a 3.1. rozhodčí smlouvy) potvrdil usnesení soudu prvního stupně; přitom neposkytl dovolatelce možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (§118a odst. 2 a §211 o. s. ř.).
Usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a nadto je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu