ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1019.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1019/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu práce v Uherském Hradišti , se sídlem v Uherském Hradišti, Na Morávce 1215, proti žalované SVÁŘEČSKÉ ŠKOLE WELDING spol. s r.o. , se sídlem v Uherském Hradišti, Revoluční 747, PSČ 686 06, IČ 26235846, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o 272 520 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 165/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. května 2008, č. j. 59 Co 176/2007-163, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. května 2008, č. j. 59 Co 176/2007-163, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení vrácení finančních prostředků, které poskytla žalované na základě dohod o zabezpečení rekvalifikace, od nichž však následně odstoupila.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 5. února 2007, č. j. 6 C 165/2005-132, uložil žalované zaplatit žalobkyni 103 033 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 21. března 2005 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 169 487 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 21. března 2004 do zaplacení a v rozsahu 2% úroku z prodlení z částky 103 033 Kč za dobu od 21. března 2004 do 20. března 2005 (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavírali v letech 2001 až 2004 ohledně každého jednotlivého registrovaného uchazeče o zaměstnání, který projevil zájem o absolvování svářečského kurzu v rámci své rekvalifikace, dohody o zabezpečení rekvalifikace, na základě nichž měla žalovaná za dohodnutých podmínek provést pro uchazeče o zaměstnání rekvalifikační kurz, jehož náklady jí žalobkyně uhradila. Uchazeč mohl být zařazen do kurzu pouze za předpokladu, že žádný takový kurz před uzavřením dohody neabsolvoval a ani ho nezahájil. V řízení bylo prokázáno, že tato podmínka nebyla v případě některých účastníků kurzu splněna, což žalovaná žalobkyni zamlčela. Proto se žalobkyně v souladu s §49a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) dovolala relativní neplatnosti dohod, odstoupila od nich a vyzvala žalovanou k vrácení částky 270 942 Kč. Podle posouzení soudu je uplatněný nárok v rozsahu částky 121 720 Kč, který se týká dohod uzavřených do 8. března 2002, promlčen. Vedle tohoto promlčeného nároku však nepřiznal žalobkyni ani částku ve výši 47 767 Kč vztahující se k těm dohodám uzavíraným počínaje datem 17. května 2002, u nichž nebylo v případě uchazečů E. T., M. M., R. K., M. V. a J. J. prokázáno, že by celý rekvalifikační kurz nedokončili.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném prvním bodu výroku ohledně částky 103 033 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 23. dubna 2005 do zaplacení a dále ve třetím bodu výroku o nákladech řízení (výrok I.) a změnil ho ve zbývajícím rozsahu vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu 2% úroku z prodlení z částky 103 033 Kč za období od 21. března 2005 do 22. dubna 2005 (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.).
Odvolací soud se po zopakování dokazování dohodami o zabezpečení rekvalifikace, které byly uzavřeny počínaje dnem 17. května 2002 (s výjimkou dohod týkajících se shora jmenovaných uchazečů, které nebyly předmětem odvolacího přezkumu), neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaná úspěšně dovolala jejich relativní neplatnosti ve smyslu §49a obč. zák. Učinil tak na základě zjištění, že z jednotlivých dohod nebylo v době jejich uzavření zřejmé, kterých konkrétních účastníků se dohoda o zabezpečení rekvalifikace týká, neboť účastník byl identifikován pouze v příloze č. 1 dohody, jež byla žalobkyní zpracována až po uzavření předmětné dohody s jedno- či vícedenním zpožděním. Nebyl-li žalované v době uzavření dohody znám konkrétní účastník vybíraný žalobkyní, nemůže obstát ani závěr soudu prvního stupně, že žalovaná při uzavření dohody uvedla žalobkyni v omyl zamlčením okolnosti, že vybraný účastník se již účastní rekvalifikačního kurzu nebo jej absolvoval. To znamená, že důvod pro dovolání se relativní neplatnosti nebyl dán.
Odvolací soud dále doplnil dokazování za účelem posouzení povahy právního vztahu, založeného mezi účastníky na základě jednotlivých dohod o zabezpečení rekvalifikace. Podle zjištění soudu je žalovaná podnikatelem, přičemž provádění školící činnosti v oblasti strojírenství je předmětem jejího podnikání. Žalobkyně není podnikatelem, ale má toto postavení ve smlouvách, z jejichž obsahu při jejich uzavření vyplývá, že mají sloužit veřejným potřebám. Vzhledem k tomu, že zajišťování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání v souvislosti se zabezpečováním státní politiky na úseku zaměstnanosti je nepochybně činností, která se týká zabezpečování veřejných potřeb, je podle odvolacího soudu třeba na tento závazkový vztah uplatnit režim třetí části obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), neboť se jedná o relativní obchodní závazkový vztah ve smyslu §261 odst. 2 obch. zák.
Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 21/1991 Sb., o bližších podmínkách zabezpečování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání a zaměstnanců, jako speciální právní předpis neobsahuje bližší úpravu závazkového vztahu založeného dohodou o provedení rekvalifikace, vyšel odvolací soud při posuzování jeho obsahu z obchodního zákoníku s tím, že v otázkách jím neupravených je třeba aplikovat předpisy práva občanského.
Podle zjištění odvolacího soudu účastníci rekvalifikace P. D., Z. V., J. D., A. H., M. M., O. B., J. M., M. H. a F. Š. neabsolvovali rekvalifikační kurz v termínu, který byl účastníky v dohodách o zabezpečení rekvalifikace sjednán. Kurz, který u žalované absolvovali, byl sice po obsahové stránce svářečským kurzem, nejednalo se však o dohodnutý kurz. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že jmenovaní uchazeči o zaměstnání nastoupili do kurzů zahájených ještě před uzavřením dohody, případně v některých případech před uzavřením dohody celý kurz již absolvovali. Podle posouzení soudu žalovaná v takových případech rekvalifikaci uchazečů v dohodnutých kurzech neprovedla, čímž svůj závazek z dohod o zabezpečení rekvalifikace nesplnila a je s jeho splněním v prodlení. Vycházeje z účelu smlouvy, jímž je zlepšení možnosti uplatnění uchazečů o zaměstnání na trhu práce cestou rekvalifikace, odvolací soud dovodil, že jde o podstatné porušení smlouvy, které zakládá oprávnění žalobkyně podle §345 odst. 1 obch. zák. od uzavřených dohod odstoupit. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně tohoto svého oprávnění využila a dopisem ze dne 20. dubna 2005 od dohod o zabezpečení rekvalifikace odstoupila, přičemž účinky odstoupení nastaly v souladu s ustanovením §349 odst. 1 obch. zák. dnem 21. dubna 2005, kdy byl žalované dopis žalobkyně doručen. Odstoupením od dohod o zabezpečení rekvalifikace zanikla v souladu s §351 odst. 1 obch. zák. všechna práva a povinnosti, která z nich pro účastníky vyplývala. Na to navazuje i závěr odvolacího soudu o vzniku povinnosti žalované vrátit v souladu s §351 odst. 2 obch. zák. žalobkyni částku 103 051 Kč, kterou jí žalobkyně na základě uzavřených dohod poskytla na úhradu nákladů na kurz pro ty uchazeče, u nichž se posléze ukázalo, že ho neabsolvovali v dohodnutých termínech. Jako nedůvodnou posoudil námitku odvolatelky o nedostatku její pasivní věcně legitimace, neboť žalobkyně úhradou nákladů na kurz plnila svůj závazek vůči žalované z dohod o zabezpečení rekvalifikace. O plnění za jiného (účastníka kurzu) nešlo, finanční prostředky byly poskytnuty žalované, jíž také vznikla povinnost poskytnuté plnění žalobkyni vrátit.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního a třetího výroku napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že procesně pochybil, jestliže při zcela jiném právním posouzení věci, v rozporu s ustálenou soudní judikaturou, nerozhodl kasačním usnesením, ale potvrzujícím rozsudkem. Namítá, že jde o překvapivé rozhodnutí. Účastníci neměli možnost se vyjádřit k závěrům odvolacího soudu, že závazkový vztah mezi účastníky se týká zabezpečování veřejných potřeb, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním závazku a že se jednalo o podstatné porušení smlouvy, ani případně navrhnout relevantní důkazy. V této souvislosti akcentuje, že ani jeden z účastníků jejich vzájemný vztah obchodnímu zákoníku nepodřazoval. Rovněž poukazuje na to, že žalobkyně prodlení žalované se splněním závazku netvrdila a neprokazovala.
Podle dovolatelky nebyla dosud soudní judikaturou řešena otázka, zda lze dohody o zabezpečování rekvalifikace uzavírané mezi úřadem práce a podnikatelem, který výuku uchazeče o rekvalifikaci provádí, kvalifikovat jako zabezpečování veřejných potřeb podle §261 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka zastává názor, že tomu tak není a dovodil-li odvolací soud závěr opačný, posoudil tuto otázku nesprávně. Pochybení se podle jejího mínění odvolací soud dopustil i při řešení otázky pasivně legitimovaného subjektu k vydání bezdůvodného obohacení; na rozdíl od soudů obou stupňů tvrdí, že touto osobou není školící zařízení, nýbrž absolvent kurzu.
I kdyby však bylo shledáno podřízení uzavřených dohod režimu obchodního zákoníku správným, odvolací soud podle dovolatelky postupoval v rozporu s hmotným právem, aplikoval-li ustanovení §365 obch. zák. ve spojení s jeho ustanoveními §344 a 345 odst. 1 a 2. Tvrdí, že se do prodlení se splněním povinností, jak dovodil odvolací soud, nedostala, i když nebyl kurz proveden zcela v souladu s uzavřenými dohodami. Zastává názor, že smlouvu neporušila podstatným, nýbrž pouze nepodstatným způsobem, což nezakládá právo odstoupit od smlouvy.
Důsledkem nesprávného podřízení uzavřených dohod režimu obchodního zákoníku je podle dovolatelky i pochybení odvolacího soudu při posuzování otázky případného promlčení nároku žalobkyně.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, jakým právním předpisem (zda obchodním či občanským zákoníkem) se řídí dohody o zabezpečení rekvalifikace uzavřené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 21/1991 Sb. mezi Úřadem práce a podnikatelem, který rekvalifikaci provádí, jelikož tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. V ostatních dovolatelkou předestřených otázkách dovolací soud zásadní právní význam napadeného rozhodnutí neshledal, neboť otázkou věcné pasivní legitimace se odvolací soud zabýval a při jejím řešení se tvrzeného pochybení nedopustil, a řešení ostatních otázek (zejména zda se žalovaná dopustila podstatného či nepodstatného porušení smluvních povinností) se odvíjí od konkrétního skutkového základu, který není dovolací soud oprávněn v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. se touto částí zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.
Podmínkou podřízenosti závazkového vztahu mezi podnikatelem na straně jedné a státem nebo samosprávnou územní jednotkou, popřípadě státní organizací na straně druhé, režimu obchodního zákoníku je tedy skutečnost, že jde o zajištění veřejných potřeb.
Veřejnou potřebou se rozumí přitom nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti nebo obce, potřeby v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem. Půjde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotnictví, životního prostředí, sociální, kulturní, zajišťované státem. Typicky půjde o akce zajišťované veřejnými zakázkami, například stavby státních nemocnic, škol, komunikací, a to i místních, zajišťování potřeb škol a státních nemocnic (viz Štenglová I., Plíva S., Tomsa M.a kolektiv.: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha, C.H.Beck 2009, strana 837).
Z uvedeného vyplývá, že skutečnost, že jde o veřejnou potřebu, nijak nevylučuje, že mají tyto veřejné potřeby dopad jen na určitý okruh subjektů (konkrétní osoby), jejichž zájem se tím uspokojuje.
V posuzované věci byly mezi účastníky řízení uzavírány podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 21/1991 Sb. dohody o zabezpečení rekvalifikace ohledně každého jednotlivého registrovaného uchazeče o zaměstnání, který projevil zájem o absolvování svářečského kurzu v rámci své rekvalifikace.
Je-li na základě uzavřené dohody rekvalifikována jednotlivá osoba, nemění to nic na tom, že o zajištění veřejných potřeb jde. Jestliže totiž dojde k rekvalifikaci nezaměstnaných uchazečů o zaměstnání, lze důvodně očekávat, že po ukončení rekvalifikace dojde k jejich zapojení do pracovního procesu a tím i ke snižování míry nezaměstnanosti, čímž dochází nepochybně k naplňování veřejné potřeby, a to přinejmenším v oblasti sociální i hospodářské. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že zajišťování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání v souvislosti se zabezpečováním státní politiky na úseku zaměstnanosti je nepochybně činností, která se týká zabezpečování veřejných potřeb, a z tohoto důvodu za aplikace §261 odst. 2 obch. zák. podřídil závazkový vztah mezi účastníky založený dohodami o zabezpečení rekvalifikace obchodnímu zákoníku, tvrzeného právního pochybení se nedopustil. Na to pak navazuje i správný postup odvolacího soudu, posuzoval-li podle téže právní normy i námitku žalované o promlčení žalobního nároku.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud zjistil, že odvolací soud řízení tvrzenou vadou zatížil.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada jeho dvouinstančnosti. Odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. §212a o. s. ř.).
Podle ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. smí odvolací soud k novým skutečnostem nebo důkazům (§205a odst. 1 a §211a), s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, přihlédnout, jen když byly uplatněny.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, vysvětlil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.
Rovněž tak judikatura Ústavního soudu je ustálena v požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je možné jenom z důvodů taxativně uvedených v §219a o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Tento postup je i z věcného hlediska vhodnější než kasace napadeného rozhodnutí (byť i ta bude při odchylném právním názoru, z něhož plyne nutnost dalšího dokazování, v některých případech nevyhnutelná), neboť šetří účastníkům řízení čas a náklady, a přesto současně zachovává jejich procesní práva. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; protistrana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. Ze všech těchto důvodů je postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, odepřením práva na právní slyšení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07).
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud v souladu se shora uvedenou zásadou předvídatelnosti rozhodnutí nepostupoval ve svých závěrech, že zajišťování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání je nepochybně činností, týkající se zabezpečování veřejných potřeb, že se žalovaná dostala do prodlení se splněním závazku s tím, že se jednalo o podstatné porušení smlouvy zakládající oprávnění žalobkyně od smlouvy odstoupit. Soud prvního stupně totiž tyto otázky neposuzoval, žalobkyně se ve svých tvrzeních tímto směrem neubírala a rovněž tak žalovaná se k těmto skutečnostem proto nevyjadřovala.
Lze uzavřít, odvolací soud řízení tvrzenou vadou zatížil a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl v posuzované věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v obou souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu