ECLI:CZ:US:2008:1.US.777.07.1
sp. zn. I. ÚS 777/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 31. července 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. B. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007 č. j. 21 Cdo 699/2006-81 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2005 č. j. 14 Co 327/2005-64 vydaným ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, který rozsudkem ze dne 20. 4. 2005 č. j. 19 C 160/2004-33 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru danou mu Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Ústavní stížnost se v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007 č. j. 21 Cdo 699/2006-81, zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2005 č. j. 14 Co 327/2005-64 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem ze dne 20. 4. 2005 č. j. 19 C 160/2004-33 zamítl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen "soud prvního stupně") žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru danou stěžovateli vedlejším účastníkem dopisem ze dne 10. 6. 2004; dále soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl soud především k závěru, že na základě příkazu ministryně školství ze dne 31. 3. 2003 č. 5/2003 došlo k organizačním změnám i v odboru, v němž stěžovatel pracoval; v důsledku toho byl snížen počet pracovních míst z původních 20 na 18. Téhož dne vedlejší účastník nabídl stěžovateli místo v sekci státní informační politiky ve vzdělávání; stěžovatel si vyžádal čas na rozmyšlenou do dne 7. 4. 2003 do 12 hodin. Dopisem ze dne 7. 4. 2003 požadoval stěžovatel osobní projednání věci s ministryní školství. Dopisem ze dne 16. 4. 2003 vedlejší účastník vyzval stěžovatele k vyjádření do dne 28. 4. 2003, jinak bude považovat nevyjádření se stěžovatele za potvrzení, že nabídku odmítá. Dopisem ze dne 30. 4. 2004 nabídl vedlejší účastník stěžovateli práci v úseku informačních technologií; vedlejší účastník požádal stěžovatele o vyjádření do 15. 5. 2004 s tím, že pokud neobdrží vyjádření do 20. 5. 2004, bude považovat nabídku za odmítnutou. Tuto zásilku si stěžovatel vyzvedl na poště dne 19. 5. 2004. Dopisem ze dne 20. 5. 2004 stěžovatel vedlejšímu účastníku sdělil, že nabídka je velmi zajímavá, avšak odborně náročná i pro čerstvého absolventa příslušné vysoké školy, přičemž stěžovatel se podobnou problematikou nikdy nezabýval; zároveň požádal vedlejšího účastníka o informaci, jak by proběhla jeho rekvalifikace. Dopisem ze dne 10. 6. 2004 dal vedlejší účastník stěžovateli výpověď podle §46 odst. 1 písm. c) tehdy platného zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále též jen "zákoník práce"), odůvodněnou tím, že v důsledku organizačních změn se stal stěžovatel nadbytečným, a protože odmítl přejít na jiné vhodné práce, nemůže jej vedlejší účastník dále zaměstnávat. Výpověď byla zaslána poštou; uložena byla dne 14. 6. 2004, dne 1. 7. 2004 ji pošta vrátila zpět vedlejšímu účastníku. Dopisem ze dne 10. 6. 2004 doručeným vedlejšímu účastníku až dne 22. 6. 2004 stěžovatel sdělil žalobci, že očekává jeho reakci pro ujasnění podmínek přijetí nabídky pracovní pozice ze dne 30. 4. 2004 a že má dále zájem pracovat v resortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Zároveň sdělil, že musí urychleně odcestovat a uvedl kontaktní adresu; doručením tohoto dopisu pověřil manželku. Ta na listinu připsala omluvu za pozdější dodání, neboť byla od 11. do 20. 6. 2004 jako pedagogický dozor v Itálii. Ke své nepřítomnosti předložil stěžovatel též čestné prohlášení, v němž F. H. potvrzuje, že v době od 10. do 30. 6. u něj byl stěžovatel na předem plánované dovolené. Fotokopii výpovědi převzal stěžovatel osobně dne 4. 10. 2004.
2. Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 7. 10. 2005 č. j. 14 Co 327/2005-64 k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovateli bylo doručeno podle §266a odst. 4 zákoníku práce. Dále odvolací soud uvedl, že dle R 54/1998 je splnění nabídkové povinnosti nutno zkoumat ke dni doručení výpovědi, tj. k 30. 6. 2004. K tomuto datu však již první místo neexistovalo, tj. žalovaný neměl možnost žalobce na tomto místě zaměstnávat podle §46 odst. 2 písm. a) zákoníku práce (z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že toto místo bylo volné pouze do organizačních změn provedených v březnu 2004). Ohledně druhého místa se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že místo na úseku informačních technologií nebylo pro stěžovatele vhodné (pozn. Ústavního soudu: ve skutečnosti jde o rozpor, neboť prvoinstanční soud dovodil, že vedlejší účastník "splnil rovněž nabídkovou povinnost ve smyslu §46 odst. 2 zák. práce, když žalobci nabídl dvě pracovní pozice, které pro něj byly vhodné jak z hlediska jeho kvalifikace, praxe a vzdělání, tak z hlediska místa jeho bydliště a místa výkonu práce. Žalobce však obě pozice odmítl."); ani toto místo proto nemusel vedlejší účastník stěžovateli nabídnout [§46 odst. 2 písm. a) zákoníku práce]. Tvrzení o dalších volných místech uplatnil stěžovatel až v odvolacím řízení, a odvolací soud proto k němu nemohl přihlédnout. Navíc i kdyby byla obě nabízená místa volná a vhodná, byla by nabídková povinnost splněna. Dle již ustálené judikatury (R 34/2000) se totiž za odmítnutí jiné práce považuje nejen projev nesouhlasu, ale i nepřijetí návrhu na uzavření dohody o dalším pracovním zařazení v přiměřené lhůtě určené zaměstnavatelem. Pokud se tedy stěžovatel výslovně souhlasně nevyjádřil k místu v sekci státní informační politiky ve vzdělávání do 7. 4. 2003 a k místu na úseku informačních technologií do 20. 5. 2004, platí, že obě místa odmítl.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 1. 2007 č. j. 21 Cdo 699/2006-81 dovolání stěžovatele odmítl a uložil mu povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ani o tento případ však nejde. Úvahy dovolatele o podobě relevantní nabídky ve smyslu §46 odst. 2 písm. b) zákoníku práce by měly význam pouze tehdy, kdyby bylo zjištěno, že vedlejší účastník měl pro stěžovatele k dispozici alespoň jedno volné místo. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník žádnou pro stěžovatele vhodnou práci k dispozici neměl, a věc proto posoudil podle §46 odst. 2 písm. a) zákoníku práce, není otázka, zda byla žalobci učiněna relevantní nabídka, významná. Přezkoumání námitky žalobce, že závěr soudů o konkludentním odmítnutí nabízených míst je nepodložený, by jednak nemělo na konečné rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv (odvolací soud založil své stanovisko primárně na zjištění, že vedlejší účastník neměl pro stěžovatele žádnou vhodnou práci) a jednak jde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) založit.
II.
4. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání a proti rozsudku odvolacího soudu, neboť je toho názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně interpretovaly projev jeho vůle ze dne 20. 5. 2004 jako konkludentní odmítnutí; stěžovatel však takový úkon neučinil a ani neměl v úmyslu učinit. Tím soudy interpretovaly jeho vůli v rozporu s §240 odst. 2 a 3 zákoníku práce. Dále stěžovatel namítal, že soudy prvního a druhého stupně zaujaly protichůdné názory na vhodnost a nevhodnost nabízených míst, zejména na úseku informačních technologií (podle obvodního soudu bylo místo vhodné, ale stěžovatel je konkludentně odmítl; podle městského soudu naopak jedno místo neexistovalo a druhé bylo nevhodné). Konečně stěžovatel napadá i usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání: pokud soudy zaujaly rozdílné názory na vhodnost či nevhodnost nabízeného místa, jakož i názor o konkludentním odmítnutí nabídky, měl se dovolací soud těmito otázkami zabývat. V této souvislosti se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355).
5. Nejvyšší soud ve vyjádření navrhl odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, neboť námitky stěžovatele představují pokračování polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházejí. Stěžovatel předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právního posouzení věci. Protože ústavní stížnost nemá ústavněprávní přesah, není přezkoumání rozsudku Nejvyššího soudu z hlediska správnosti právního názoru v něm vysloveného přípustné.
6. Městský soud v Praze navrhl zamítnout ústavní stížnost jako nedůvodnou. Chybný výklad dopisu žalobce ze dne 20. 5. 2004 se netýká rozhodovací činnosti soudu odvolacího, neboť ten nepostavil své rozhodnutí na skutečnosti, že žalobce nabízené místo odmítl, ale na tom, že nabízené místo není pro žalobce vůbec vhodné. Rozdílný právní názor soudu prvního stupně a soudu odvolacího v otázce splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele stěžovatele u pracovní pozice na úseku informačních technologií nijak neovlivnil věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně (§219 o. s. ř.). Postup odvolacího soudu přitom nebyl překvapivý. Ohledně tzv. překvapivých rozhodnutí odkazuje městský soud na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95) a sp. zn. I. ÚS 122/05 ze dne 17. 1. 2006 (N 14/40 SbNU 115); zdůrazňuje přitom, že důsledkem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu je možnost předložit důkazy, které z pohledu dosavadního právního názoru nebyly relevantní. Postup odvolacího soudu však nebyl překvapivý, neboť jak soud prvního stupně, tak soud odvolací vycházely při svém rozhodování se shodného skutkového stavu, tedy z tvrzení žalobce, že dosud nikdy nepracoval s problematikou softwaru, ale jen hardwaru. Jinak městský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
7. Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že splnil veškeré podmínky, které tehdy platný zákoník práce ukládal pro rozvázání pracovního poměru z organizačních důvodů podle §46 odst. 1 písm. c), jakož i nabídkovou povinnost podle §46 odst. 2 zákoníku práce. Stěžovateli byla nabídnuta dvě místa, která v době nabídky existovala a která byla dle názoru vedlejšího účastníka pro stěžovatele vhodná. Stěžovatel měl dostatečně dlouhou lhůtu, aby nabízená místa jednoznačně přijal. Před soudem prvního stupně stěžovatel nezpochybňoval, že vedlejší účastník neměl pro něj další volné místo. Výpověď byla dána s velkým časovým odstupem a po pečlivém uvážení. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka všechny zúčastněné soudy věc posoudily správně. Vedlejší účastník si není vědom toho, že by postupoval způsobem, který by mohl porušit stěžovatelova ústavně zaručená práva. Je též názoru, že by neměl být znevýhodňován ten účastník řízení, který svým jednáním nezavdal příčinu k jakémukoliv právnímu postihu.
8. Repliku stěžovatel nepodal.
III.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím potvrzujícím, a proto přípustnost dovolání lze posuzovat jenom podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tj. má-li napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Při posuzování přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení vychází současná judikatura Ústavního soudu z právního názoru, podle něhož "Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. Přitom z hlediska sjednocování judikatury není rozhodující, zda řešená otázka, která nebyla judikaturou dovolacího soudu řešena, nebo je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena rozdílně, je svou povahou hmotněprávní či procesněprávní. Z uvedeného plyne, že přípustnost dovolání je třeba spojovat i s otázkou případných vad řízení, resp. s otázkou výkladu procesních předpisů, který mohl ve výsledku ovlivnit samotné rozhodnutí o hmotných subjektivních právech odvolatelů." [nález sp. zn. II. ÚS 2339/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 184/47 SbNU 417)]. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud se těmito požadavky řídil, a přesvědčivě vyložil, že stěžovatel uplatňuje buď námitky, které nejsou pro posouzení věci významné (odvolací soud vyšel z toho, že vedlejší účastník neměl pro stěžovatele žádné vhodné místo, a proto úvahy o podobě relevantní nabídky nejsou relevantní), nebo námitky skutkové povahy (týkající se konkludentního odmítnutí), na nichž dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. založit nelze (§241a odst. 3). V tomto směru lze usnesení Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní a ústavní stížnost proti němu směřující za nedůvodnou.
IV.
10. Ústavní stížnost je však důvodná v části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu.
11. Stěžovatel rozhodnutím obou soudů po právu vytýká, že zaujaly opačný názor na otázku nabídkové povinnosti. Této námitce Ústavní soud přisvědčil: Z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplynulo, že prvoinstanční rozsudek stojí na závěru, podle něhož žalovaný řádně splnil nabídkovou povinnost ve smyslu §46 odst. 2 zákoníku práce, neboť stěžovateli nabídl dvě pracovní pozice, které pro něj byly vhodné jak z hlediska jeho kvalifikace, praxe a vzdělání, tak z hlediska jeho bydliště a místa výkonu práce. Stěžovatel však obě místa konkludentně odmítl. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že prvé pracovní místo ke dni doručení nebylo, a proto ani vedlejší účastník neměl možnost stěžovatele na tomto místě zaměstnat [§46 odst. 2 písm. a) zákoníku práce]. Ohledně druhého místa odvolací soud uvádí, že "se ztotožňuje soud I. stupně s názorem žalobce, že pro něj nebylo z hlediska jeho kvalifikace a pracovních zkušeností vhodné" (pozn. Ústavního soudu: již výše bylo uvedeno, že prvoinstanční soud naopak zastával názor o vhodnosti tohoto místa); odvolací soud proto uzavřel, že ani toto místo nemusel vedlejší účastník stěžovateli nabídnout, neboť pro něj nebylo vhodné [§46 odst. 2 psím. a) zákoníku práce]. I kdyby však obě místa byla vhodná a volná, byla by nabídková povinnost podle §46 odst. 2 písm. b) zákoníku práce splněna, neboť stěžovatel obě nabízená místa odmítl. Prvoinstanční soud tak vyšel z toho, že obě místa byla vhodná a volná, soud druhého stupně naopak dospěl k závěru, že jedno místo nebylo volné a druhé zase vhodné. Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť shodně jako on dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru byla platná; tento závěr však dovodil nikoliv z §46 odst. 2 písm. b) zákoníku práce (zaměstnavatel splnil nabídkovou povinnost, ale zaměstnanec nabízená místa odmítl), ale z §46 odst. 2 písm. a) téhož zákona, tj. že zaměstnavatel vůbec nabídkovou povinnost neměl.
12. Dospěl-li odvolací soud ke stejnému závěru (výroku) jako soud prvního stupně, byť na základě jiného právního posouzení, lze souhlasit s tím, že napadené rozhodnutí potvrdil podle §219 o. s. ř. Nelze však souhlasit s postupem, jakým k potvrzujícímu rozhodnutí dospěl v souzené věci.
13. V této souvislosti je namístě připomenout, že novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, podle níž "Podle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní." [např. nález sp. zn. III. ÚS 765/02 ze dne 15. 5. 2003 (N 65/30 SbNU 141)]. Zmíněná novela omezila v zájmu zajištění rychlejšího průběhu řízení množství kasačních rozhodnutí odvolacích soudů tak, že odvolací soud má rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, je-li "ve výroku" věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna §219 o. s. ř. má významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu prvního stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné.
14. Nová úprava odvolacího řízení se vztahovala i na souzenou věc. Podle přechodných ustanovení k zákonu č. 59/2005 Sb. (čl. II bod 2) platí, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Novela nabyla účinnosti dne 1. 4. 2005 a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno až 20. 4. 2005. Z toho vyplývá, že se na odvolací řízení v této věci vztahovala úprava odvolání v podobě, v níž vyplývala z citované novely. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně žalobu správně zamítl, mohl rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, ač k tomuto závěru dospěl na základě názoru, že nabídková povinnost vůbec nevznikla, a nikoliv na základě úsudku, že nabídková povinnost vznikla, vedlejší účastník ji řádně splnil, avšak stěžovatel nabízená místa odmítl.
15. Nová úprava §219 o. s. ř. ovšem nijak nezasáhla do zákazu překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je nyní možné jenom z důvodů taxativně vypočtených v §220 o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Tento postup je i z věcného hlediska vhodnější než kasace napadeného rozhodnutí (byť i ta bude při odchylném právním názoru, z něhož vyplyne nutnost dalšího dokazování, v některých případech nevyhnutelná; viz §220 odst. 2 o. s. ř.), neboť šetří účastníkům řízení čas a náklady, a přesto současně zachovává jejich procesní práva. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
16. Z procesního spisu vyplývá, že odvolací soud podle naznačených zásad nepostupoval. Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k právnímu názoru odlišnému od prvoinstančního soudu, aniž tento názor účastníkům zpřístupnil a dal jim možnost se k němu vyjádřit. Pro odvolatele bylo přitom velmi podstatné, zda má brojit proti názoru, že zaměstnavatel nabídkovou povinnost řádně splnil, avšak stěžovatel ji odmítl [§46 odst. 2 písm. b) zákoníku práce], nebo proti závěru, podle něhož nabídková povinnost ani nevznikla, protože jedno místo nebylo volné a druhé vhodné [§46 odst. 2 písm. a) zákoníku práce]. Odvolací soud tedy nepostupoval tak, aby vyhověl požadavku předvídatelnosti svého rozhodnutí. S ohledem na tyto skutečnosti je nevyhnutelný závěr, že odvolací soud svým rozsudkem porušil čl. 38 odst. 2 Listiny.
17. Stěžovatel dále brojí proti právnímu názoru soudů prvního a druhého stupně, které dospěly k závěru, že obě nabízená místa konkludentně odmítl; tvrdí, že projev jeho vůle ze dne 20. 5. 2004 byl nesprávně interpretován. Stěžovatel sice napadá pouze rozsudek odvolacího soudu (a nikoliv soudu prvního stupně), který primárně stojí na právním názoru, že nabídková povinnost ani nevznikla, avšak vzhledem k tomu, že rovněž odvolací soud jaksi pro úplnost vyjádřil též přesvědčení, že i kdyby obě nabízená místa byla vhodná a volná, byla by nabídková povinnost splněna, neboť stěžovatel tato místa odmítl tím, že se ve stanovené době nevyjádřil, považuje Ústavní soud za nutné zabývat se i touto námitkou.
18. Stěžovatel v dopise ze dne 20. 5. 2004 konstatoval: "Vámi nabízená práce ... je jistě zajímavá a odborně náročná i pro čerstvého absolventa příslušné vysoké školy. V mém případě jsem se výše uvedenou odbornou teorií a praxí v podobné problematice nikdy nezabýval ... Vzhledem k tomu, že ve Vámi nabízené problematice dochází každoročně ke značným kvalitativním i kvantitativním skokům, je moje více jak dvacetiletá znalostní absence v problematice informatiky značným hendikepem a chci věřit, že to není původním úmyslem této nabídky z MŠMT. Přesto se nijak neuzavírám možnostem svého odborného růstu a chci vědět, jak by v této vysoce náročné a odborné oblasti proběhla moje rekvalifikace. Tato by jistě musela být dlouhodobá a finančně náročná pro MŠMT, což vzhledem k mému věku a zdravotnímu stavu koliduje s tzv. mrháním lidskými a finančními zdroji. Proto je škoda, že nelze využít všech mých znalostí a zkušeností z několika desetiletí mé práce ve státní správě ...".
19. Z uvedeného úryvku dopisu je dle Ústavního soudu zřejmé, že v žádném případě nejde o výslovné ani o konkludentní odmítnutí nabídky pracovního místa. Pouze na okraj je namístě připomenout, že konkludentním projevem se rozumí projev vůle nevýslovný, tj. učiněný jinak než slovy; pro závěr, že stěžovatel odmítl nabízené pracovní místo jinak než slovy, však není ve spise již vůbec žádná opora. Mělo-li být konkludentním odmítnutím míněno, že odmítnutí vyplývá implicitně z toho, že stěžovatel nabídku výslovně nepřijal, pak ani s tím nelze souhlasit. Stěžovatel v dopise netvrdí, že nabízenou práci nechce, ale že by bylo zapotřebí rekvalifikace k tomu, aby mohl nabízenou pracovní pozici zastávat, a dotazuje se, jak by měla rekvalifikace probíhat. Táže-li se stěžovatel na okolnosti rekvalifikace, pak tím jistě ani implicitně neprojevuje vůli, že nabízené pracovní místo zastávat nehodlá a že je odmítá.
20. Odkaz odvolacího soudu v odůvodnění napadeného rozsudku na rozhodnutí R 34/2000 není v souzené věci vůbec případný. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval interpretací §65 odst. 3 zákoníku práce, nikoliv §46 odst. 2 téhož zákona. Obě ustanovení dopadají na odlišné situace, a proto také jejich obsah je rozdílný. Podstatné mj. je, že hypotéza třetí věty §65 odst. 3 citovaného zákona počítá s odmítnutím nabízené práce, zatímco §46 odst. 2 písm. b) zákoníku práce operuje s neochotou zaměstnance. Podle tohoto ustanovení může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže "zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci". Mezi skutkové znaky právní normy, které mají být učiněny předmětem dokazování, proto nepatří otázka, zda zaměstnanec nabízené místo výslovně či jinak odmítl, ale zda je či není ochoten přejít na jinou vhodnou práci nebo se podrobit předchozí průpravě pro tuto práci. Dotazoval-li se stěžovatel na okolnosti rekvalifikace, lze z toho jenom stěží dovozovat jeho neochotu přejít na nabízenou práci, a už vůbec ne neochotu podrobit se předchozí průpravě. Ochotu zaměstnance jistě nelze chápat tak, že jde o slepou akceptaci jakéhokoli návrhu zaměstnavatele, bez znalosti bližších okolností relevantních pro učinění vlastního rozhodnutí.
21. V této souvislosti je konečně nutno upozornit na hrubou nesprávnost v rozsudku prvoinstančního soudu, jenž zdůrazňuje, že "žalobce obrací důkazní břemeno, pokud zastává názor, že žalovaný má přinést důkaz o tom, že žalobce výslovně odmítl nabízené místo". Krom nepřesnosti v tématu dokazování je nesprávný rovněž úsudek o otázce, koho zatěžuje subjektivní důkazní břemeno. Podle odborné literatury je splnění tzv. nabídkové povinnosti hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi, jejíž splnění prokazuje zaměstnavatel (Součková, M. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 154). Shodně v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2738/2000, se konstatuje: "Při prokazování, že zaměstnavatel nabídl zaměstnanci v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti jinou pro něho vhodnou práci a že zaměstnanec nebyl ochoten tuto nabídku přijmout nebo podrobit se předchozí průpravě [§46 odst. 2 písm. b) zák. práce], má povinnost tvrzení a povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno tvrzení a břemeno důkazní zaměstnavatel".
22. Rozsudek městského soudu tak nemůže obstát ani z hlediska interpretace projevu vůle stěžovatele obsažené v dopise ze dne 20. 5. 2004. Závěr o konkludentním odmítnutí nabízeného místa je svévolný, neboť je v extrémním rozporu s vykonanými důkazy; tím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Lze proto uzavřít, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovateli bylo upřeno právo na právní slyšení, a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť skutková zjištění ohledně údajného odmítnutí nabízeného místa jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek městského soudu zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].