ECLI:CZ:US:2007:2.US.2339.07.1
sp. zn. II. ÚS 2339/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 5. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 2339/07 ve věci ústavní stížnosti J. K. a P. N. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2004 sp. zn. 54 K 1/2003, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2005 sp. zn. 1 Ko 521/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 29 Odo 732/2005, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelů na prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka obchodní společnosti EMMKA, spol. s r. o., v likvidaci.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. 29 Odo 732/2005 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2004 sp. zn. 54 K 1/2003 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2005 sp. zn. 1 Ko 521/2004 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli, napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni byl zamítnut jejich návrh na prohlášení konkursu na majetek vedlejšího účastníka obchodní společnosti EMMKA, spol. s r. o., v likvidaci. Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a dovolání podané stěžovateli proti tomuto usnesení bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
3. Důvodem pro zamítnutí návrhu byl podle stěžovatelů závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o postoupení pohledávky, kterou stěžovatelé dokládali existenci pohledávek za vedlejším účastníkem, je neplatná. Vrchní soud v Praze se pak měl s tímto závěrem ztotožnit. Odvolací soud však v jedné části odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka skutečně existuje, v další části odůvodnění však uvedl, že konkursní soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele existuje. Stěžovatelé v tomto postupu spatřují zásadní rozpor, který podle jejich názoru nemá oporu v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, protože jejich pohledávky byly dostatečně prokázány listinnými důkazy. Otázkou oprávněnosti pohledávek stěžovatelů by se měl ovšem zabývat až soud v rámci určovací žaloby v případě, že by ze strany ustanoveného správce konkursní podstaty byly tyto pohledávky vyloučeny z konkursní podstaty jako nedůvodné. Pokud by se totiž vycházelo z konstatování soudu prvního a druhého stupně, byla by právní úprava uvedená v zákoně o konkursu a vyrovnání řešící pohledávky co do pravosti, výše nebo pořadí vlastně nadbytečná.
4. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelů věcně nezabýval s odůvodněním, že nastolené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu. Toto své rozhodnutí podpořil odkazem na ustálenou judikaturu. Stěžovatelé se naopak domnívají, že se jedná o otázku zásadního právního významu. Zásadní význam stěžovatelé spatřují ve skutečnosti, že podobnou otázkou se dle jejich povědomí Nejvyšší soud dosud nezabýval a v judikatuře tak chybí jednotný názor na otázku rozsahu dokazování existence pohledávek navrhovatelů v řízení o prohlášení konkursu.
5. Stěžovatelé se proto domnívají, že uvedeným postupem obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Zejména tím, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelů, jim byla odňata možnost domáhat se svého práva u nestranného soudu.
6. Současně stěžovatelé poukázali na zdlouhavost celého řízení, které se bezdůvodně protahovalo, neboť návrh na zahájení řízení byl podán v roce 2003 a samotný dovolací soud vydal napadené usnesení až po několikáté urgenci stěžovatelů, a to po dvou letech osmi měsících po podání dovolání. Tímto odkládáním byla stěžovatelům způsobena škoda, neboť vedlejší účastník se v mezidobí zbavil veškerého majetku, z něhož by mohli stěžovatelé uspokojit své pohledávky. V tomto postupu obecných soudů spatřují stěžovatelé porušení jejich základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatelé s ohledem na to navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna napadená rozhodnutí obecných soudů.
8. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že důvodem zamítnutí návrhu byl v případě obou stěžovatelů závěr o absolutní neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, které uzavřeli stěžovatelé s obchodní společností UMAPO, spol. s r. o. Nalézací soud dospěl k přesvědčení, že smlouvy předložené stěžovateli nejsou dostatečně určité, pokud jde o vymezení postupovaných pohledávek, neboť pohledávky jsou vymezeny obsáhlým vylíčením skutkového děje spočívajícím v popisu obchodních případů vzniklých mezi postupitelem a vedlejším účastníkem. Nedostatek určitosti smluv pak nebylo lze podle nalézacího soudu překlenout ani za použití interpretačního pravidla podle ustanovení §35 občanského zákoníku. Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze pak vyplývá, že odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a navíc doplnil, že i kdyby pohledávky uvedené ve smlouvě o postoupení "byly řádně popsány, bylo by nutné ohledně každé z nich vést rozsáhlé dokazování ... Povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka navrhovatele konkursu skutečně existuje, eventuálně zda nezanikla jinak, např. zaplacením, ovšem pouze v rozsahu, kdy provedením dokazování lze odstranit pochybnosti soudu o tom, zda dlužník je v úpadku. Zároveň však je třeba uvést, že konkursní soud není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele v právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníkovi. Jestliže tedy konkursní soud zjistí, že k závěru o existenci splatné pohledávky navrhovatele konkursu je třeba provést dokazování (dlužník pohledávku popírá a předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují), pak návrh na prohlášení konkursu zamítne bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy či nikoliv, a to proto, že věřitel svou pohledávku nedoložil. Není totiž úkolem konkursního soudu suplovat činnost soudu nalézacího a provádět dokazování v rozsahu, jenž primárně spadá do jiné procesní kategorie jinému soudu či orgánu, jenž je zásadně povolán k tomu, aby o povinnosti dlužníka plnit navrhovateli dle příslušných procesních předpisů rozhodl.".
9. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako nepřípustné, a to z důvodu, že přípustnost dovolání podle §237 odst.1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") může být spojena pouze s dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), nikoliv s důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. Konkrétní vada řízení podle dovolacího soudu totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem. Nejvyšší soud sice připustil, že dovolatelé uplatnili i způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. řešení otázky, zda postupní smlouvy, jimiž měli nabýt své pohledávky vůči dlužníkovi, jsou dostatečně určité co do vymezení postupovaných pohledávek, avšak tento důvod podle Nejvyššího soudu postrádá potřebný judikatorní přesah. Přitom dovolatelé měli podle dovolacího soudu pominout, že napadené rozhodnutí spočívá rovněž na závěru, že i kdyby byly smlouvy dostatečně určité, bylo by nutné vést o pohledávkách navrhujících věřitelů rozsáhlé dokazování, k čemuž konkursní soud není povolán (Nejvyšší soud zde odkázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, z něhož plyne, že není-li dovolání zpochybněno posouzení některé z právních otázek, jež samo o sobě je důvodem zamítnutí žaloby, není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé).
10. Nejvyšší soud se ve lhůtě určené Ústavním soudem k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Vedlejší účastník, společnost EMMKA, spol. s r. o., v likvidaci, na výzvu k vyjádření reagoval tak, že se výslovně svého procesního postavení vzdal.
II.
12. Ústavní soud si v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
13. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Ústavní soud se přitom omezil pouze na zkoumání té části ústavní stížnosti, která se týkala usnesení Nejvyššího soudu, resp. porušení práva na přístup k dovolacímu soudu nepřipuštěním dovolání stěžovatelů.
III.
14. Jak uvedeno shora, Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na argumentaci, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze spojovat pouze s dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že existují-li dva samostatné důvody vedoucí k zamítnutí žaloby (návrhu), musí oba tyto důvody splňovat podmínku zásadního právního významu a musí být takto dovolatelem tvrzeny.
15. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. již v minulosti zabýval v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 a nověji sp. zn. I. ÚS 2030/07 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 37, nález č. 100, svazek 46, nález č. 138). V těchto nálezech dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad omezující přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] představuje z ústavněprávních hledisek nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
16. Právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek není ústavně zaručeno. V Ústavě České republiky, Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách podle někdejšího čl. 10 Ústavy České republiky žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, usn. č. 18).
17. Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích již traktoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, pokud čl. 4 Ústavy České republiky staví základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, úkolem soudů je poskytovat jim ochranu, resp. svébytnou a specifickou formu ochrany, jde-li o Ústavní soud. Je-li ochrana základních práv a svobod středobodem fungování demokratického právního státu, je třeba při jejich aplikaci dbát i na uplatnění zásady přímosti a bezprostřednosti. Shledá-li již sám obecný soud porušení základního práva či svobody, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva) teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci (nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 554/04 a IV. ÚS 343/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114, svazek 32, nález č. 42, svazek 36, nález č. 67, svazek 36, nález č. 55).
18. V posledně uvedeném rozhodnutí pak Ústavní soud navíc konstatoval, že podle jeho názoru Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 musí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (za všechna srov. v oficiální databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int např. rozhodnutí senátu ze dne 19. 12. 1997 Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 26737/95, §33 in fine). Způsob, jímž se čl. 6 odst. 1 aplikuje, závisí na konkrétních okolnostech případu. Je přitom nutno vzít v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrála kasační jurisdikce, přičemž podmínky pro přípustnost opravného prostředku k apelačním či kasačním soudům ("courts of appeal or of cassation") mohou být přísnější než pro odvolání ("ordinary appeal" - srov. in Brualla Gómez de la Torre, §37). ESLP zdůrazňuje, že omezení přístupu k soudu nebo tribunálu nebude slučitelné s čl. 6 odst. 1, nebude-li sledovat legitimní účel a nebude-li zde existovat přiměřený vztah proporcionality mezi použitými prostředky a legitimním účelem, jehož má být dosaženo (srov. rozhodnutí senátu ze dne 19. 6. 2001 ve věci Kreuz proti Polsku, 28249/95, §55 nebo Sbírka rozhodnutí ESLP č. 97/2001; k aplikaci principu vyjádřeného v případu Brualla Gómez de la Torre na trestněprávní ustanovení čl. 6 odst.1 Úmluvy srov. rozhodnutí první sekce ze dne 9. 1. 2003 v případu Šiškov proti Bulharsku, 38822/97, §84, nebo rozhodnutí druhé sekce ze dne 9. 11. 2004 ve věci Marpa Zeeland B.V. and Metal Welding B.V. proti Nizozemí, 46300/99, §48). Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že Evropský soud pro lidská práva se zřetelně vyslovil k aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy při posuzování rozhodování soudních těles s obdobným postavením, jako má Nejvyšší soud při rozhodování o trestních a civilních dovoláních.
19. Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak již Ústavní soud také ustáleně judikuje, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace.
20. Jinými slovy, dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi "dodavatelem materiálu" pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy.
21. Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.
22. Dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dovodil, že v daném případě lze přípustnost konstruovat jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, podle dovolacího soudu vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, které mají tzv. judikatorní přesah. Dovolání lze podle Nejvyššího soudu odůvodnit jen ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávným právním posouzením věci, nikoliv skutečností, že předchozí řízení je postiženo procesními vadami.
23. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. je otázka zásadního právního významu vymezena tak, že se jedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Přitom důvodem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. může být skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výklad přijatý dovolacím soudem, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede podle Ústavního soudu v daném případě k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť z takového výkladu vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
24. Ústavní soud je přesvědčen, že tato ustanovení musejí být vykládána s ohledem na shora uvedený ústavněprávní rámec omezení přístupu jednotlivce k soudu, tedy tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. Přitom z hlediska sjednocování judikatury není rozhodující, zda řešená otázka, která nebyla judikaturou dovolacího soudu řešena nebo je odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena rozdílně, je svou povahou hmotněprávní či procesněprávní. Jak již uvedeno shora, nelze zcela odhlížet od ústavně zakotvené povinnosti, která váže i dovolací soud, poskytovat jednotlivci ochranu základním právům, a to tím spíše v případě, kdy by připuštěním dovolání byl naplněn také další účel dovolacího řízení, tedy sjednocení judikatury obecných soudů, byť pokud jde "jen" o výklad procesních norem. Tuto povinnost je také třeba vykládat v kontextu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, který je mimo jiné výrazem snahy o minimalizaci zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů - v daném případě obecných soudů zabývajících se výkladem podústavního práva.
25. Ústavnímu soudu je známo, že Nejvyšší soud reagoval na shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 usnesením ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/2005. V něm pojem "právní posouzení" podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vyložil tak, že se týká nejen hmotného, ale též procesního práva, tedy takových situací, kdy odvolací či nalézací soud v řízení nesprávně aplikovaly procesní normu. Jinak řečeno, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nesprávné právní posouzení se týká i nesprávného procesního postupu, čímž vlastně důvod obsažený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v sobě konzumuje důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
26. Z uvedeného plyne, že přípustnost dovolání je třeba spojovat i s otázkou případných vad řízení, resp. s otázkou výkladu procesních předpisů, který mohl ve výsledku ovlivnit samotné rozhodnutí o hmotných subjektivních právech dovolatelů.
27. Pokud jde o druhý argument Nejvyššího soudu, který podmiňuje přípustnost dovolání v případě, že zde existují dva různé důvody, které by samostatně mohly vést k zamítnutí žaloby (návrhu) tím, že je třeba shledat otázku zásadního právního významu u obou těchto důvodů, Ústavní soud jej považuje za problematický, neboť řešení vytýkaných vad musí podléhat algoritmu, v němž lze určitou vadu zkoumat teprve tehdy, obstál-li napadený právní úkon v testu použitého při ověřování vady první.
28. Z výše rekapitulovaných odůvodnění soudu prvního a druhého stupně vyplývá, že důvodem pro zamítnutí návrhu byla shledaná neplatnost smluv o postoupení pohledávek, přičemž odvolací soud k tomu doplnil, že potenciálně by k zamítnutí vedla i skutečnost, že v tomto typu řízení nelze vést rozsáhlé dokazování k pravosti pohledávek. Dvojí důvody vedoucí k zamítnutí návrhu jsou zde však podle Ústavního soudu pouze zdánlivé, a to z důvodu uvedeného shora. Navíc v obou případech jde o tutéž otázku, a to o rozsah dokazování, k němuž jsou soudy v řízení o návrhu na prohlášení konkursu oprávněny, resp. povinovány. Na tuto otázku měl i zde odpovědět Nejvyšší soud. Vyjasnění přípustného rozsahu dokazování by mohlo ovlivnit jak závěr o neplatnosti postupních smluv, tak rovněž i závěr o tom, že zkoumání postupovaných pohledávek je již mimo rozsah dokazování v tomto typu řízení. Za situace, kdy zákon o konkursu a vyrovnání tuto otázku výslovně neřeší, by nalezení odpovědi skrze judikaturu Nejvyššího soudu mohlo též rozptýlit podezření z libovůle. Nejvyšší soud je při hledání odpovědi limitován ústavním zákazem odepření spravedlnosti.
29. Ústavní soud je proto názoru, že otázka rozsahu dokazování, kterou - byť ne zcela pregnantně - vymezili stěžovatelé v podaném dovolání a kterou ostatně nastolil sám odvolací soud ve shora citované části odůvodnění napadeného usnesení, je otázkou, která byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a měla být Nejvyšším soudem v řízení o dovolání zkoumána.
30. Shora uvedené skutečnosti proto vedly Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelů (čl. 4 Ústavy České republiky) a sám tak porušil základní právo stěžovatelů na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
32. Pokud jde o návrhy stěžovatelů na přezkoumání a zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně, nemohl jim Ústavní soud za dané situace vyhovět. Ústavní soud se necítil oprávněn se otázkou rozsahu dokazování zabývat, pokud tak před ním neučinil v řízení o dovolání Nejvyšší soud, ačkoliv tak na základě podaného dovolání učinit mohl. Teprve pokud by samotný výklad procesních norem přijatý Nejvyšším soudem porušoval základní práva stěžovatelů, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí (procesním postupem nižších soudů) zabýval z ústavněprávních hledisek. Za této situace proto Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelů směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni a usnesení Vrchního soudu v Praze podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k procesnímu postupu nižších soudů.
33. Ústavní soud se pak nemohl zabývat ani námitkou týkající se nepřiměřené délky řízení, zejména před dovolacím soudem. Ústavní soud musel konstatovat, že stěžovatelé toto tvrzení nepromítli do znění petitu ústavní stížnosti, přičemž jak již Ústavní soud judikoval, nepřiměřená délka řízení nemůže sama o sobě založit kasaci rozhodnutí, která z řízení vzešla (srov. např. III. ÚS 355/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, usn. č. 16). Nicméně i v případě, že by stěžovatelé danou námitku promítli do petitu ústavní stížnosti, byla by ústavní stížnost v této části odmítnuta pro nepřípustnost. To z důvodu, že poslední novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. 4. 2006 nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatnění nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních.