ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1643.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1643/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného O. Z., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. H., zastoupenému advokátem, o 426.100,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 71 E 898/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2003, č.j. 10 Co 726/2003-202, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2003, č.j. 10 Co 726/2003-202, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 3. 7. 2003, č.j. 71 E 898/99-182, kterým Okresní soud Plzeň - město zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (nařízeného podle rozsudku Okresního soudu Plzeň - město z 9. 4. 1998, sp. zn. 31 C 47/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 21. 10. 1998, sp. zn. 15 Co 536/98, k vydobytí pohledávky 426.100,- Kč s 17 % úroky od 20. 6. 1995 do zaplacení, nákladů předcházejícího a exekučního řízení, usnesením ze dne 23. 9. 1999, č.j. 71 E 898/99-11, prodejem označené nemovitosti). Odvolací soud – přezkoumav rozhodnutí soudu prvního stupně v režimu neúplné apelace – vyšel ze skutkového zjištění, podle něhož oprávněný písemnou plnou mocí z 28. 1. 1999 pověřil (zmocnil) B. N. „k jednání a konečnému narovnání,“ tj. ke sjednání dohody ve smyslu §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jejímž předmětem mělo být vyrovnání vzájemných dluhů účastníků. To, zda „narovnání“ zahrnovalo také zmocnění k převzetí peněz od povinného, podstatné není, neboť částku 753.000,- Kč (představující vymáhanou jistinu s příslušenstvím) povinný B. N. nepředal; potvrzení ze dne 17. 3. 1999, jímž se převzetí uvedené částky stvrzuje, upřely soudy obou stupňů ve světle informací získaných z dalších důkazních prostředků věrohodnost. Dluh, k němuž byl povinný exekučním titulem zavázán, tudíž nebyl ve smyslu §559 a násl. obč. zák. splněn a důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), dán není.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). První z důvodů představují výtky, že odvolací soud neprovedl důkazy, které povinný označil v odvolání a v průběhu odvolacího řízení a jejichž provedení požadoval, a že se mu nedostalo v řízení před soudem prvního stupně poučení podle §118a o.s.ř. Za nesprávné pokládá – v intencích druhého z důvodů – to, že odvolací soud listinu, „kterou oprávněný podepsal dne 28. 1. 1999 a zmocněnec dne 17. 3. 1999,“ považoval za potvrzení věřitele o tom, že zmocněnec je oprávněn přijmout plnění (§562 obč. zák.), a nikoliv za plnou moc. Chybný je i závěr, že potvrzení ze dne 17. 3. 1999 je neúplnou dohodou o narovnání, neboť ve skutečnosti nejde o smlouvu (dvoustranný právní úkon), ale o potvrzení převzetí uvedené částky zmocněncem. Odvolací soud dále také nesprávně hodnotil obsah plné moci; výsledkem jednání B. N. totiž nemělo být uzavření dohody o narovnání, ale „vyřešení celé záležitosti formou přijetí plnění vedoucího k zániku závazku.“
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2004, č.j. 20 Cdo 2530/2003-211, dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.). Nálezem ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 (dále jen „nález“), Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, zrušil; nepřipuštěním přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle Ústavního soudu v dovolacím řízení porušeno základní právo povinného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.); ten se – v intencích toho, co dovodil Ústavní soud – váže k otázce, zda řízení o zastavení výkonu rozhodnutí je ovládáno zásadou úplné či neúplné apelace.
Právní posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen práva hmotného, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §254 odst. 1 o.s.ř. se na výkon rozhodnutí užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak. Rozhoduje se však vždy usnesením.
Podle ustanovení §254 odst. 4 o.s.ř. lze v odvolání uvádět nové skutečnosti a důkazy.
Pro odvolací řízení, jež je ovládáno principy tzv. neúplné apelace, je charakteristické omezení odvolacího důvodu vyjádřeného v ustanovení §205 odst. 2 písm. f/ o.s.ř.; další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. Jestliže podmínky podle §205a odst. 1 o.s.ř. splněny nejsou, nelze na nových skutečnostech a důkazech odvolací důvod založit a ani jiní účastníci řízení než odvolatel je nemohou úspěšně namítat (§211a o.s.ř.). K novotám – jsou-li výjimečně přípustné – pak odvolací soud může přihlédnout, jen když byly uplatněny (§212a odst. 3 o.s.ř.).
Ve věcech výkonu rozhodnutí – jak se podává z §254 odst. 4 o.s.ř. – se ustanovení §205a a §211a o.s.ř. neuplatní. Znamená to, že odvolání proti rozhodnutím vydaným v řízení o výkon rozhodnutí se projednávají v systému úplné apelace; k novým skutečnostem a důkazům však i zde odvolací soud přihlédne, jestliže je účastník v odvolacím řízení uplatnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004).
Řízení, jehož předmětem je zastavení (nařízeného) výkonu rozhodnutí (§268, §269 o.s.ř.), je – na rozdíl od řízení o žalobách majících původ v řízení o výkon rozhodnutí, které se však projednávají a rozhodují v řízení podle třetí části občanského soudního řádu a na něž se ustanovení §254 odst. 4 o.s.ř. nevztahuje (srov. např. §267 odst. 1, 2, §267a o.s.ř.) – součástí vykonávacího řízení upraveného částí šestou občanského soudního řádu (obdobně jako řízení, jež předchází nařízení výkonu rozhodnutí). Platí tedy v plném rozsahu to, co je uvedeno shora.
V projednávané věci – jak již uvedl Ústavní soud v nálezu – soudy obou stupňů na řízení o návrhu, jímž se povinný domáhal zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., aplikovaly ustanovení vlastní systému neúplné apelace. Soud prvního stupně při jednání dne 3. 7. 2003 účastníky nepřípadně poučil ve smyslu §119a odst. 1 o.s.ř.; odvolací soud – deklaruje v odůvodnění svého rozhodnutí, že „odvolání povinného přezkoumal … v režimu neúplné apelace (§205a o.s.ř.)“ – důkazy, které odvolatel uplatnil teprve v odvolání, případně v průběhu odvolacího řízení (zejména výslech svědka P. B., který údajně byl účastníkem mandátní smlouvy sjednané s oprávněným a byl přítomen jednání s povinným a B. N., prohlášení M. L. a listiny, jejichž vyžádání navrhl), ponechal bez povšimnutí, tj. neuvedl, proč nově navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2, §211 o.s.ř.).
Protože odvolací soud vycházel z jiného názoru na povahu daného řízení, který nebyl shledán správným, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu