ECLI:CZ:US:2003:2.US.523.02
sp. zn. II. ÚS 523/02
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 ve věci ústavní stížnosti P. V. a M. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 5. 2002 sp. zn. 13 Co 175/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9. 1. 2002 sp. zn. 17 C 40/2001, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení peněžité částky.
Výrok
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2002 sp. zn. 13 Co 175/2002 se zrušuje.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 29. 7. 2002 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2002 sp. zn. 17 C 40/2001 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2002 sp. zn. 13 Co 175/2002, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu občanských a politických právech, jakož i čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným rozsudkem ze dne 10. 5. 2002 sp. zn. 13 Co 175/2002 Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2002 sp. zn. 17 C 40/2001, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 7 000 Kč, jež žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) zaplatila žalované Č. s., a. s., dne 30. 3. a 30. 4. 2001 po 3 500 Kč z důvodu ručení za pana R. B.
V ústavní stížnosti stěžovatelé odvolacímu soudu vytýkají, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ačkoli při rozhodování vycházel z naprosto odlišného právního názoru než soud prvního stupně. Odvolací soud jako hlavní důvod svého rozhodnutí uvedl, že se na převzetí ručení ustanovení §145 odst. 2 občanského zákoníku nevztahuje, protože jde o úkon spadající do výlučné majetkové sféry pouze jednoho z manželů a nezakládá práva a povinnosti druhému manželovi, ručitelský závazek tedy netvoří společné jmění manželů - stěžovatelů. Naproti tomu soud prvního stupně prezentoval v odůvodnění svého rozsudku právní názor, že ručitelský závazek spadá do společného jmění manželů - stěžovatelů, a je tedy třeba posoudit, zda se jedná o obvyklou správu majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu, jak uvádějí stěžovatelé, bylo pro ně překvapivé, protože vychází ze zcela odlišného právního posouzení věci, než rozsudek soudu prvního stupně, proti kterému se stěžovatelé odvolávali. V odvolacím řízení svou argumentaci stěžovatelé soustředili proti závěru soudu prvního stupně, že převzetí ručitelského závazku je obvyklou správou majetku. Proti novému právnímu posouzení věci odvolacím soudem neměli možnost argumentovat, neboť již nemají možnost obrany opravnými prostředky před obecnými soudy. Odvolací soud, uvádějí stěžovatelé v ústavní stížnosti, jim tak odňal jejich právo účinně se zúčastnit řízení, tj. porušil jejich právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takovým postupem odvolací soud podle stěžovatelů porušil rovněž zásadu dvojinstančního řízení a právo na účinné opravné prostředky, zakotvené v čl. 13 Úmluvy.
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc podle stěžovatelů zcela v rozporu se stávající právní úpravou, přičemž tento rozpor dosahuje intenzity porušení ústavnosti, neboť z odůvodnění rozsudku je podle stěžovatelů zřejmé, že odvolací soud nerespektoval novelu občanského zákoníku - zákon č. 91/1998 Sb., a rozhodl podle již neplatné právní úpravy.
Podle stěžovatelů si argumentace odůvodnění rozsudku odvolacího soudu protiřečí a je nedostatečná a rozsudek je z tohoto důvodu nesrozumitelný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále uvádějí, že odvolacímu soudu navrhovali provést důkaz daňovým přiznáním stěžovatele P. V. Odvolací soud tento důkaz neprovedl, k návrhu na provedení důkazu se vůbec nevyjádřil, a neprovedení uvedeného důkazu tak vůbec neodůvodnil.
Soudu prvního stupně pak stěžovatelé vytýkají, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, ačkoliv stěžovatelé k prokázání, resp. doplnění některých skutečností navrhovali provedení důkazů (výslech J. V. a výslech účastníků řízení). Soud prvního stupně návrhy na provedení těchto důkazů zamítl, aniž by své rozhodnutí v odůvodnění rozsudku odůvodnil. Ani odvolací soud, uvádějí stěžovatelé, tento nedostatek nenapravil.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 40/2001, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal rovněž vyjádření Městského soudu v Praze a Č. s., a. s., k projednávané věci.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 9. 10. 2002 uvedl, že podaná ústavní stížnost co do části proti rozsudku soudu prvního stupně není důvodná, neboť tímto rozsudkem nedošlo k porušení základních práv zaručených ústavním zákonem. K námitce stěžovatelů, že neodůvodněním zamítnutí žalobci navržených důkazů v rozsudku soudu prvního stupně byla porušena jejich práva, uvedl, že návrh na provedení těchto důkazů byl zamítnut při jednání za přítomnosti stěžovatelů a byl i odůvodněn s tím, že provedenými důkazy byl zjištěn dostatečně skutkový stav pro rozhodnutí ve věci, zejména majetkové poměry žalobců (stěžovatelů). Z protokolu o jednání ze dne 9. 1. 2002 však neplyne, že bylo soudem sděleno i odůvodnění vyhlášeného usnesení o zamítnutí návrhu na provedení dalších důkazů, přestože soud si je této skutečnosti vědom. Avšak samotné nezdůvodnění takového postupu soudu spočívajícího v zamítnutí návrhů na provedení důkazu v odůvodnění rozsudku nemá podle soudce obvodního soudu Mgr. K. T. takovou intenzitu porušení práv stěžovatelů, jež by zakládalo porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 15. 10. 2002 uvedl, že odmítá nařčení z libovůle při projednávání a rozhodnutí o odvolání stěžovatelů a z porušení práv stěžovatelů vytčených v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost proto shledal jako neopodstatněnou a navrhl, aby byla jako bezdůvodná zamítnuta.
Č. s., a. s., ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 20. 11. 2002 navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Protože účastníci řízení, jakož i vedlejší účastník dali svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 210/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, č. 166, a dále sp. zn. III. ÚS 139/98, tamtéž, sv. 12, č. 106, sp. zn. I. ÚS 336/99, tamtéž sv. 25, č. 5, sp. zn. II. ÚS 369/01, tamtéž, sv. 28, č. 156), již několikrát konstatoval, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci) nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Podle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
Ústavní soud se proto domnívá, že odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, se v konkrétním případě jedná o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 218/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, č. 160) zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, kdy soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení, a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle. čl. 36 odst. 1 Listiny.
Shodné stanovisko zaujal Ústavní soud i ve věci sp. zn. III. ÚS 139/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, č. 106), a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) ze strany Nejvyššího soudu, když ten v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat.
V projednávané věci Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně, ačkoli je nepovažoval za věcně správné, když se neztotožnil s názorem tohoto soudu, že ručitelský závazek žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelky) je součástí společného jmění manželů, neboť se netýká výlučného majetku žalobkyně a vzhledem k majetkovým poměrům žalobců nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům žalobců. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že §145 občanského zákoníku na uzavření ručitelského závazku jedním z manželů nedopadá, neboť podpisem ručitelského závazku vzniká tento závazek pouze tomuto manželovi, a věřitel se v případě, že dlužník svou povinnost nesplní, může domáhat splnění jen na ručiteli; převzetí ručitelského závazku podle odvolacího soudu není právním úkonem, který by bylo možno charakterizovat jako dispozici se společnou věcí, ale jde o úkon spadající výlučně do dispoziční sféry tohoto toho kterého manžela.
Dle názoru Ústavního soudu došlo tímto postupem odvolacího soudu i v nyní projednávané věci nejen k porušení §219 o. s. ř., nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníka řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím k porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a aniž by se zabýval dalšími námitkami stěžovatelů, napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost - vzhledem k principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných - zamítl.