ECLI:CZ:US:2021:1.US.2989.21.1
sp. zn. I. ÚS 2989/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, proti usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 524/2021-38 ze dne 9. září 2021, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami (dále jen "soud prvního stupně") zamítl usnesením
č. j. 2 PP 20/2021-29 ze dne 10. srpna 2021 žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stížnostnímu soudu vytýká, že se řádně nezabýval skutkovým stavem a neobjasňoval okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele.
3. Stěžovatel je přesvědčen o dosažení účelu trestu v jeho případě a lze předpokládat, že při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povede řádný život. Uvedené tvrzení prokázal vzorným chováním, množstvím kázeňských odměn, zajištěným bydlením i prací; přesto soud prvního stupně jeho žádosti nevyhověl a stížnostní soud toto pochybení nenapravil. Obecné soudy hodnotily k tíži stěžovatele jeho trestní minulost, což je nepřípustné dvojí přičítání, neboť trestní minulost byla posuzována již při ukládání trestů. K porušení zásady ne bis in idem odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. října 2016 (N 185/83 SbNU 37) a sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. května 2011 (N 90/61 SbNU 405).
4. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadeným usnesením byl zkrácen v právech zakotvených v čl. 8 odst. 2, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje jeho zrušení.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od nichž lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života. Existence tohoto nenárokového institutu má motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Obecný soud prověřuje, byl-li tento účel splněn; zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí - bylo-li sledovaného účelu již dosaženo, není další výkon trestu potřebný. Současně ale mají obecné soudy povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012, všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
7. Dosažení první podmínky - uplynutí lhůty - je objektivní a neposkytuje prostor pro úvahy. Posouzení splnění dalších požadavků na odsouzeného, polepšení a prognóza vedení řádného života, je úkolem obecných soudů. Nezjistí-li jejich naplnění a nevyhoví-li žádosti o podmíněné propuštění, nelze (pouhou) nespokojenost žadatele považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Obecné soudy důkladně a zákonem stanoveným způsobem zjišťovaly splnění všech požadavků na podmíněné propuštění z výkonu trestu a dospěly k závěru, že splněny nejsou. Při rozhodování soudů v obdobných případech přitom nejde o "algoritmus", podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je jen výjimkou.
8. Z napadeného usnesení jsou patrné důvody rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řádná kontrola ze strany stížnostního soudu, který se zabýval i námitkou nepřípustného přičítání (ne bis in idem) a pracoval s judikaturou Ústavního soudu, a to nejen s nálezy, na něž stěžovatel odkázal (viz odstavce 10 a 11). Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti připomínce své trestní minulosti a považuje ji za nepřípustnou, pomíjí však význam takto prezentované informace. Stěžovatel byl opakovaně (18x) soudně trestán, ve výkonu trestu odnětí svobody je popáté, a to pro 4 postupně uložené tresty, byl již dříve podmíněně propuštěn a následně mu bylo nařízeno dovykonání trestu; byl také amnestován - přesto jej tato dobrodiní neodradila od dalšího páchání trestné činnosti. Soud prvního stupně ve svém usnesení konstatoval, že chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody hodnotí s ohledem na okolnosti jeho případu jako průměrné, dostatečně nedokládající jeho polepšení a náhled nad trestnou činností. Obecné soudy konstatují nedostatečnost důvodů, ale i podkladů, na jejichž základě by bylo možné dovodit prognózu vedení řádného života a úhradu stěžovatelových dluhů.
9. Stěžovatel namítá porušení práva na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny), které má spočívat v tom, že obecné soudy nepřikládají jeho důkazům takový význam jako on sám - tím mělo být porušeno rovněž právo na kontradiktornost řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny) a právo zaručené v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nemůže být nikdo zbaven osobní svobody než zákonem stanoveným způsobem.
10. Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o zásahu do jeho práv nesdílí. Skutečnost, že obecné soudy přičítají větší význam důkazům, které stěžovatel považuje za marginální, není porušením uvedených základních práv. Stejně tak není jejich porušením, jestliže soudy nezjistily při důkladném posouzení jeho žádosti naplnění podmínek pro podmíněné propuštění. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a Ústavní soud jim nemá co vytknout. Nesouhlas stěžovatele je pochopitelný, ani ten však nepředstavuje tvrzený zásah.
11. Závěrem Ústavní soud uvádí, že účelem právního zastoupení je kvalifikovaný přístup účastníka řízení o ústavní stížnosti, a proto k podáním, která zaslal Ústavnímu soudu přímo stěžovatel, nepřihlížel.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu