ECLI:CZ:US:2017:1.US.2990.17.1
sp. zn. I. ÚS 2990/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Frőhlicha, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Td 30/2017-20 ze dne 16. srpna 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2017 stěžovatel napadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i odůvodnění napadeného usnesení, na stěžovatele, jeho manželku a dalšího spoluobviněného byla u Krajského soudu v Ostravě podána obžaloba pro (u stěžovatele a jeho manželky) zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu. Stěžovatel a jeho manželka podali návrh na odnětí této věci Krajskému soudu v Ostravě a její přikázání Městskému soudu v Praze nebo Krajskému soudu v Praze.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodl, že se trestní věc stěžovatele a dalších spoluobviněných, vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 4/2017, Krajskému soudu v Ostravě neodnímá.
4. Stěžovatel s právním závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v napadeném usnesení nesouhlasí. Tvrdí, že argumentace Nejvyššího soudu týkající se neexistence důležitých důvodů je nesprávná. Podle jeho názoru by soudem místně příslušným k projednání obžaloby mohl být nejenom Krajský soud v Ostravě, ale i Městský soud v Praze a Krajský soud v Praze. Místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě je dána pouze tím, že přípravné řízení dozoroval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Velká většina stíhaného jednání se však stala v obvodu Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Praze. Řada svědků a znalců bydlí v Praze a okolí. Stěžovatel poukazuje i na fakt, že s manželkou vychovávají dvě děti útlého věku, přičemž péči o ně nebudou schopni sami zabezpečit, když se budou chtít účastnit časově velmi náročného hlavního líčení ve vzdáleném městě. Dodržení práva na spravedlivý proces je podle názoru stěžovatele důležitější než respektování práva na zákonného soudce.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Garance nestranného a zákonného projednání věci, stejně jako náležitého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, může být důvodem k odnětí věci příslušnému soudu a jejímu přikázání soudu jinému podle §25 tr. řádu. Tento postup nicméně představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2531/12 ze dne 18. 9. 2012).
8. Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že o místní příslušnosti Krajského soudu v Ostravě v projednávané věci není pochyb. V předchozím řízení ji nezpochybňoval ani stěžovatel. Jedná se o distanční delikt, kdy je místem spáchání trestného činu jednak místo, kde se pachatel dopustil jednání, kterým poškozeného uvedl v omyl, jakož i místo, kde vznikla škoda, a konečně také místo, kde se pachatel obohatil (srov. R 53/1994).
9. Ústavní soud musí odmítnout argumenty stěžovatele, že by napadeným usnesením, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na odnětí věci, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatelova věc nebyla odňata Krajskému soudu v Ostravě s ohledem na to, že Nejvyšší soud neshledal důležité důvody k delegaci jinému soudu. Rozhodoval v souladu s ustanovením §25 tr. řádu jako nejblíže společně nadřízený soud ve vztahu k soudu, jemuž by byla věc eventuálně odňata, i k soudu/jednomu ze soudů, jemuž by byla eventuálně přikázána, a v tomto svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč nebyly splněny podmínky k odnětí věci. Těhotenství manželky stěžovatele a péči o nezletilé děti obžalovaných soud označil za běžnou záležitost, která zcela jistě nemůže být považována za výjimečnou okolnost ve smyslu uvedeného ustanovení. Stejně tak fakt, že větší počet svědků navržených ke slyšení u hlavního líčení bydlí v různých částech republiky a nikoli v obvodu příslušného soudu, označil za běžný jev v rozsáhlejších trestních řízeních, mezi něž projednávaný případ bezesporu patří.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí ve shodě s ustanovením §134 tr. řádu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno Nejvyššímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že právo na nestranného zákonného soudce a zákonného soudu je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a právní stát [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297)]. V případě stěžovatele nedošlo k dotčení žádného z uvedených ústavně zaručených práv. Není proto důvod zabývat se proporcionalitou jejich dotčení, jak naznačuje stěžovatel.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu