ECLI:CZ:US:2003:1.US.30.02
sp. zn. I. ÚS 30/02
Usnesení
I. ÚS 30/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 19 Co 463/2001, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 8. 2001, sp. zn. 7 C 79/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 19 Co 463/2001, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 8. 2001, sp. zn. 7 C 79/99. Naposled uvedeným usnesením zastavil okresní soud řízení ve věci stěžovatelovy žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy a stanovil mu povinnost zaplatit žalované B. K. náklady řízení ve výši 100,- Kč. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel uvedl, že prožil "dvanáctiletou anabázi" v souvislosti se soudním sporem, týkajícím se vyklizení místností v domě, ve kterém měl právo doživotního užívání bytu. Když nakonec dovedl soudní spor do vítězného konce, jeho sestra B. K. dům prodala a na nabyvatele prý "nepřevedla závazek doživotního užívání bytu vůči stěžovateli", ač se k tomu údajně smluvně zavázala. Stěžovatel kupní smlouvu, kterou B. K. převedla vlastnictví k předmětnému domu v Lanškrouně na S. V., napadl soudní žalobou. Posléze však B. K. smlouvu se souhlasem S. V. zrušila a dům převedla další kupní smlouvou na manžele B. Tím podle stěžovatele ztratili B. K. a S. V. pasivní legitimaci ve sporu, který proti nim vedl, a tudíž vzal svoji žalobu zpět. Stěžovatel je toho názoru, že protistrana účel sporu zmařila, a proto má nárok na náhradu nákladů řízení (§146 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně však rozhodl, že náhradu nákladů má hradit stěžovatel a odvolací soud napadeným rozhodnutím toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel považuje takové rozhodnutí za nespravedlivé. Dále zpochybnil nezávislost a nestrannost Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, když v této souvislosti upozornil na svůj konflikt s předsedou tohoto soudu JUDr. J. B. (který prý nazval stěžovatele pejorativně "bláznem"), na nějž podal stížnost ministru spravedlnosti, a navrhl ve své věci z důvodu objektivnosti řízení delegaci vhodnou k Městskému soudu v Brně, což však bylo Nejvyšším soudem údajně zamítnuto.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl zamítnutí stěžovatelova návrhu. Rovněž Okresní soud v Ústí nad Orlicí stručně konstatoval, že v dané věci postupoval v souladu s platnými procesními pravidly a že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
II.
Po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V petitu návrhu, kterým je Ústavní soud vázán, stěžovatel požaduje zrušit napadená usnesení obou soudů, kromě bodu I. usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (zastavení řízení). Ústavní stížnost tak, jak vyplývá i z jejího odůvodnění, směřuje v podstatě pouze do rozhodnutí o nákladech řízení. V tomto směru však Ústavní soud nezjistil žádné pochybení v postupu a rozhodnutí obecných soudů, natož zásah do jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a to bez ohledu na to, že jde o bagatelu, která svým významem k Ústavnímu soudu vlastně nepatří. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ve zkoumaném případě postupovaly soudy obou stupňů v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily tak žádná stěžovatelova základní práva. Zásah Ústavního soudu proto s odvoláním na shora uvedené není možný.
Co se týče dalších stěžovatelových návrhů, resp. tvrzení, nutno pouze stručně konstatovat, že Ústavní soud by - ani kdyby ústavní stížnost shledal důvodnou, k čemuž nedošlo - nemohl "nařídit v projednávané věci delegaci vhodnou k jinému okresnímu soudu". Ústavní soud totiž, vyhoví-li ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí zruší, nebo, pokud porušení spočívalo v tzv. jiném zásahu orgánu veřejné moci, zakáže příslušnému orgánu v tomto porušování pokračovat a přikáže mu, pokud je to možné, obnovit stav před porušením (ust. §82 odst 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). K požadované náhradě nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem postačí odkázat na ust. §83 citovaného zákona, podle kterého je o uvedené žádosti možno za splnění dalších zákonných předpokladů uvažovat jen pokud není ústavní stížnost odmítnuta.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu