ECLI:CZ:US:2006:1.US.303.06
sp. zn. I. ÚS 303/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EDIAL, s. r. o., se sídlem Benešova 347, Nýřany, zastoupené JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem v Plzni, Bendova 8, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 10 Co 255/2005, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí byla způsobena nesprávným úředním postupem orgánu státu škoda, jejíž náhrady se v řízení před obecnými soudy domáhala, soud prvního stupně však dle stěžovatelky neprovedl důkazy v souladu s §129 odst. 1 o.s. ř. a nezjistil řádně dle §135 odst. 2 o. s. ř., zda byl její nárok oprávněný. Stěžovatelka dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že za úřední postup lze považovat každou činnost pracovníků státního orgánu vyjma činnosti rozhodovací a činnosti k vydání rozhodnutí bezprostředně směřující. Dle stěžovatelky může nastat situace, kdy z titulu vydaného rozhodnutí škoda nevznikla, v důsledku úkonu státního orgánu k vydání tohoto rozhodnutí bezprostředně směřujícího však škoda vzniknout může. Stěžovatelka má za to, že její žaloba byla podána zcela v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. a jeho důvodovou zprávou, odkazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Jc 5/2002 Cdon 129/97.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní:Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 4 Ústavy zní: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 90 Ústavy zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy zní: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 23 C 408/2002, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - město domáhala po České republice náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem odboru výstavby Úřadu městského obvodu Plzeň 4, který rozhodnutím ze dne 18. 11. 2002, č. j. 1691/2002-ÚMO4/Výst-NE, přerušil stavební řízení, ve kterém vystupovala stěžovatelka jako zástupce společnosti AG Bulldog, se sídlem Praha, Bruslařská 12, a uložil k žádosti o vydání stavebního povolení přiložit vyjádření dotčeného orgánu státní správy - odboru dopravy Krajského úřadu Plzeňského kraje. Stěžovatelka měla za to, že k takovému postupu odbor výstavby Úřadu městského obvodu Plzeň 4 nebyl oprávněn a stěžovatelce tak nevydáním stavebního povolení ušel zisk spočívající v plnění, které by obdržela od stavebníka na základě příkazní smlouvy. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 11. 11. 2004, č. j. 23 C 408/2002-46, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, když soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou namítaný postup správního orgánu nebyl v rozporu se správním řádem, neboť minimálně z ustanovení §60 odst. 1 správního řádu lze dovodit, že stavebnímu úřadu, který je povinen rozhodnout o stavebním povolení, je dán prostor pro vlastní hodnocení předložené dokumentace a následně i pro hodnocení údajů z nich vyplývajících v souvislosti s jejich souladem s dodržením všech zákonných předpisů. Tento rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně zhodnotil, když neuvedl, na podkladě jakého zákonného ustanovení hodlal vzít správní orgán jako podklad pro své rozhodnutí stanovisko dopravního inspektorátu policie České republiky. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s odůvodněním, že tvrzení stěžovatelky o nesprávném úředním postupu, který zapříčinil vznik škody, nemůže obstát, a to jednak proto, že v době podání žaloby správní řízení stále probíhalo, a dále proto, že pokud správní orgán zjišťuje, shromažďuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, pak jde o činnost směřující k vydání rozhodnutí a případné vady tohoto postupu se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být považovány z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě nezákonným rozhodnutím.
Ústavní soud z vyžádaného spisu dále zjistil, že v průběhu řízení před Okresním soudem Plzeň - město bylo rozhodnutím odboru výstavby Úřadu městského obvodu Plzeň 4 ze dne 12. 2. 2003, č. j. 169/2002-ÚM04/Výst-Ne stavební řízení zastaveno, toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, které bylo rozhodnutím Magistrátu města Plzně dne 9. 5. 2003 zamítnuto.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníka řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že soud prvního stupně neprovedl důkazy v souladu s §129 odst. 1 o. s. ř. a nezjistil řádně dle §135 odst. 2 o. s. ř., zda byl nárok stěžovatelky oprávněný. Této námitce stěžovatelky nemohl Ústavní soud přisvědčit, když stěžovatelka neuvádí, o jaké důkazy, resp. jaký způsob jejich provedení se mělo jednat, z vyžádaného soudního spisu přitom bylo zjištěno, že stěžovatelka na jednání před soudem prvního stupně dne 11. 11. 2004 uvedla, že nemá návrhy k doplnění dokazování. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Další námitky stěžovatelky směřovaly proti právnímu názoru odvolacího soudu, který na základě skutkového stavu dané věci stěžovatelce vyložil, že pokud správní orgán zjišťuje, shromažďuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, pak jde o činnost směřující k vydání rozhodnutí a případné vady tohoto postupu se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být považovány z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě nezákonným rozhodnutím. Ústavní soud má za to, že takový právní závěr odvolacího soudu je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Jakkoli totiž stěžovatelka namítá nesprávný úřední postup odboru výstavby Úřadu městského obvodu Plzeň 4 spočívající v tom, že tento správní orgán neshromažďoval sám podklady potřebné pro vydání rozhodnutí a požadoval k žádosti o vydání povolení přiložit vyjádření dotčeného orgánu státní správy, je zřejmé, že takový postup správního orgánu vedl bezprostředně k vydání správního rozhodnutí, kterým bylo řízení zastaveno. Vzhledem ke skutečnosti, že správní řízení bylo zakončeno vydáním pro stěžovatelku negativního správního rozhodnutí, bylo na stěžovatelce, aby se domáhala ve správním soudnictví vydání rozhodnutí o nezákonnosti takového rozhodnutí. Ústavní soud přitom poukazuje na znění ustanovení §76 odst. 1 písm. c) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který stanoví, že soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z obsahu ústavní stížnosti ani vyžádaného soudního spisu nevyplývá, zda stěžovatelka takové možnosti využila, když ve spise je založena pouze kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2004, č. j. 30 Ca 71/2002-36, kterým však, jak Ústavní soud zjistil, bylo rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správního, ze dne 18. 1. 2002, č. j. stav3490/01. Jiná situace by nastala, pokud by bylo stavební povolení správním orgánem vydáno a stěžovatelka by se domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím např. v opožděném vydání takového rozhodnutí z důvodu neoprávněných úkonů správního orgánu, který by v rozporu se zákonem požadoval doložit vyjádření dotčených orgánů státní správy, nebo pokud by naopak v řízení nebylo vydáno z téhož důvodu rozhodnutí žádné. Právě z takového stavu věci vycházel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, č. j. 2 Cdon 804/96, podle kterého za nesprávný úřední postup je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Proto má Ústavní soud za to, že odkaz na toto rozhodnutí s ohledem na odlišný skutkový stav věci není případný. Za tohoto stavu Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citovaná ustanovení sama o sobě nezakládají žádná subjektivní veřejná práva, ale představují pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů a charakteristik právního státu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu