ECLI:CZ:US:2014:1.US.3095.13.1
sp. zn. I. ÚS 3095/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. G., t. č. vyhoštěn na území Republiky Kosovo, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 č. j. 8 Tdo 524/2013-24, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2012 č. j. 4 To 402/2012-346 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2012 č. j. 5 T 147/2012-245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení svých základních práv zaručených čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 2 a odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a dále trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele směřující proti rozsudku městského soudu co do výroku o trestu. Krajský soud považoval uložený trest za přiměřený a odpovídající zákonným hlediskům pro ukládání trestu. Městský soud podle něj přihlédl mimo jiné k polehčujícím (částečné doznání a dosavadní bezúhonnost) i přitěžujícím okolnostem a uložil trest odnětí svobody ve čtvrtině zákonné trestní sazby, přičemž s ohledem na osobu stěžovatele a charakter trestné činnosti rozhodl o nepodmíněnosti uloženého trestu. Krajský soud neshledal ani stěžovatelem namítané překážky, pro které by mu nebylo možno uložit trest vyhoštění.
3. Proti usnesení krajského soudu stěžovatel podal dovolání, které bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody Nejvyšší soud zhodnotil závěry nalézacího a odvolacího soudu jako akceptovatelné, byť stručně odůvodněné. Upozornil přitom, že námitky proti přiměřenosti uloženého trestu se nacházejí mimo meze zákonných dovolacích důvodů. Zároveň zdůraznil, že z rozhodnutí nižních soudů je zřejmé, že tyto spatřovaly naplnění zákonné podmínky pro uložení takového trestu mimo jiné v tom, že stěžovatel nebyl schopen doložit žádné legální příjmy za dobu svého pobytu v ČR od roku 2007, a doplnil, že o ztížené možnosti stěžovatele vést řádný život svědčí i jeho styky s osobami opakovaně se dopouštějícími majetkové trestné činnosti v ČR (např. stěžovatelův spolupachatel). "Na okraj" pak Nejvyšší soud poukázal též na to, že ze spisu vyplývá předchozí prověřování policií obou spolupachatelů pro podezření z páchání organizované trestné činnosti. Uložený trest odnětí svobody tak Nejvyšší soud zhodnotil jako přísný, ale ne extrémně nepřiměřený. Pokud pak šlo o uložený trest vyhoštění, Nejvyšší soud neshledal, že by mu bránila některá ze zákonných překážek podle §80 odst. 3 trestního zákoníku. Zejména uvedl, že stěžovatel nemůže být považován za rodinného příslušníka občana EU, a to ani s ohledem na svůj tvrzený vztah s družkou-občankou ČR; navíc i tento tvrzený vztah Nejvyšší soud zpochybnil s ohledem na skutečnosti vyplývající ze spisu (neznalost osobních informací o uváděné družce, nedlouhou maximální dobu možného společného bydlení či stěžovatelův záměr, uvedený na začátku trestního řízení, nezůstat v ČR natrvalo). Závěrem Nejvyšší soud zhodnotil též vliv čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve stěžovatelově případě, přičemž uzavřel, že existuje veřejný zájem na vyhoštění stěžovatele, uložení tohoto trestu má zákonný podklad a takový zásah je i přiměřený (v kolizi zájmů na ochraně veřejného pořádku a předcházení zločinnosti na straně jedné a práva na respektování soukromého a rodinného života stěžovatele na straně druhé).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí tři skupiny námitek: brojí jednak proti uložení trestu odnětí svobody jako nepodmíněného a odůvodnění takového rozhodnutí; jednak proti uložení trestu vyhoštění; a jednak proti nepředložení kompletního trestního spisu stěžovateli a soudu. V bližších podrobnostech odkazuje na obsah svého dovolání a krom toho doplňuje další argumentaci. V rámci námitek proti rozhodnutí o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody tak stěžovatel předně upozorňuje na nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí městského (a krajského) soudu, plynoucí z nedostatku jeho odůvodnění, a navíc na jeho diskriminační charakter, neboť uvedený trest byl stěžovateli uložen proto, že je cizinec. Ostatně nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí uznal i Nejvyšší soud, který však pro tuto vadu předcházející rozhodnutí nezrušil, ale naopak sám doplnil jeho odůvodnění, což stěžovatel považuje za nezákonné, neboť tak byl zbaven možnosti reagovat na novou argumentaci, použitou Nejvyšším soudem, v rámci opravných prostředků. Přitom stěžovatel polemizuje s některými tvrzeními a argumenty Nejvyššího soudu (zejména ohledně absence svých legálních příjmů a ohledně svého prověřování policií pro podezření z páchání organizované trestné činnosti, kteroužto argumentaci stěžovatel považuje za rozpornou se zásadou presumpce neviny). Dále stěžovatel poukazuje na nezákonnost uložení trestu vyhoštění v jeho případě a domáhá se ochrany vztahující se na rodinné příslušníky občanů EU, a to na základě svého postavení dle ustanovení §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jež vymezuje cizince, na něž se obdobně použijí ustanovení daného zákona týkající se rodinného příslušníka občana EU. Rodinným příslušníkům občanů EU lze přitom trest vyhoštění uložit pouze za výjimečných podmínek ve smyslu §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku. Stěžovatel v této souvislosti trvá na skutečnosti, že má vytvořen vztah druha-družky s občankou ČR, k jehož prokázání ostatně i navrhoval důkaz výslechem družky a jejích dětí, který však obecné soudy neprovedly. Konečně stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje též na neúplnost trestního spisu předloženého jemu i soudu, kterou zjistil až po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel dovozuje, že se v trestním spise nenacházejí dokumenty, které do něj byly založeny po zahájení úkonů trestního řízení v dané věci a které podle něj obsahovaly informace o sledování stěžovatelova odsouzeného spolupachatele či jím užívaného vozidla, přičemž ze záznamu o sledování by bylo možno ověřit stěžovatelovo tvrzení o ojedinělosti a neplánovanosti jeho trestné činnosti.
5. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal též spis Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 147/2012. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů i obsahu vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí zejména proti jemu uloženým trestům odnětí svobody a vyhoštění. K tomu Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že pokud jde o otázku přiměřenosti uloženého trestu, zásadně mu nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny), respektive by extrémně vybočily z pravidel stanovených pro tyto účely §37 a násl. trestního zákoníku (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 1323/13 ze dne 27. 11. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014). Ústavní soud tedy do rozhodování o ukládání trestu nemůže zasáhnout ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že v konkrétním případě by bylo přiléhavější uložení jiného trestu (v jiné výměře), pokud se obecné soudy zároveň nedopustily extrémního, a proto protiústavního, pochybení.
9. Ve smyslu právě uvedeného tak Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě neshledal, že by stěžovateli uložený nepodmíněný trest odnětí svobody byl extrémně nepřiměřeným, respektive vybočujícím ze zákonných pravidel pro ukládání trestů. Pokud jde o odůvodnění jeho uložení, Ústavní soud předně upozorňuje, že v tomto ohledu nahlíží na řízení před obecnými soudy všech instancí v jeho celistvosti, a tudíž případné upřesnění, respektive dovysvětlení odůvodnění soudů nižších instancí ze strany Nejvyššího soudu nepovažuje samo o sobě za protiústavní. Nejvyšší soud přitom ve svém odůvodnění ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody poukázal toliko na skutečnosti, které již vyplynuly najevo v předchozím řízení a nacházely se ve spise, neučinil tedy žádné nové zjištění a nepoužil žádná zcela nová tvrzení. Stěžovatelova argumentace uvedená v ústavní stížnosti tak nemůže tuto argumentaci Nejvyššího soudu zvrátit. Konkrétně ani poukaz stěžovatele na jeho příjmy z Albánie a z Německa nijak nevyvrací závěry obecných soudů o tom, že v trestním řízení své legální příjmy nijak nedoložil; a pokud jde o jeho nesouhlas se zmínkou Nejvyššího soudu o jeho stycích s osobami opakovaně se dopouštějícími trestné činnosti, zde je třeba upozornit, že Nejvyšší soud zároveň příkladmo poukázal na stěžovatelovy styky se spoluobviněným z jeho trestné činnosti, které stěžovatel rovněž nemůže popřít. Konečně pokud se jedná o stěžovatelovu stížnostní námitku porušení zásady presumpce neviny v souvislosti se zmínkou Nejvyššího soudu o stěžovatelově prověřování z organizované trestné činnosti, Ústavní soud konstatuje, že tuto zmínku Nejvyšší soud učinil jen "na okraj", nehrála tedy nijak zásadní roli v rozhodování o stěžovatelově trestu, a naopak toto rozhodnutí bylo založeno primárně na jiných skutečnostech a závěrech. A tak ani případné potvrzení uvedené stěžovatelovy námitky by nemohlo zvrátit celkovou ústavnost rozhodnutí obecných soudů o stěžovateli uloženém trestu odnětí svobody.
10. Dále stěžovatel brojil proti uloženému trestu vyhoštění, domáhaje se ochrany vztahující se na rodinné příslušníky občanů EU na základě svého trvalého vztahu s občankou EU obdobného vztahu rodinnému a jejich soužití ve společné domácnosti. V tomto ohledu však stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími a argumentací obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu, a nepřináší žádnou novou protiargumentaci. Zvláště odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění ovšem Ústavní soud považuje za zcela dostatečné, vypořádávající se všemi námitkami stěžovatele, srozumitelné a přesvědčivé. Ústavní soud tak k tomu jen podotýká, že právní úpravu zákona o pobytu cizinců na území ČR nelze bez dalšího přenést do prostředí práva trestního, neboli z toho, že podle zmíněného zákona se jeho ustanovení o rodinných příslušnících občanů EU obdobně použijí i na jiné skupiny cizinců, nelze vyvozovat, že taková rozšířená osobní působnost automaticky platí pro všechny právní normy upravující práva či postavení rodinných příslušníků občanů EU, ať už jsou součástí jakéhokoli právního předpisu a spadají do jakéhokoli právního odvětví. Navíc je třeba zdůraznit, že obecné soudy se ve stěžovatelově případě zabývaly i teoretickou situací, kdy by skutečně mohl být považován za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu trestního zákoníku na základě svého tvrzeného vztahu druha k občance ČR, nicméně dospěly k závěru, že tento stěžovatelův vztah nemůže být hodnocen jako trvalý a obdobný vztahu rodinnému a stěžovatelovo soužití s danou osobou jako soužití ve společné domácnosti. K tomuto závěru Nejvyšší soud došel na základě hodnocení důkazů, které Ústavnímu soudu podle jeho ustálené judikatury zásadně nepřísluší přehodnocovat. V této souvislosti Ústavní soud též zdůrazňuje, že obecné soudy rovněž odůvodnily neprovedení dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem v tomto ohledu, tudíž v řízení nedošlo ani k tzv. opomenutým důkazům. V neposlední řadě pak Ústavní soud akcentuje, že z ústavního pohledu při ukládání trestu vyhoštění stěžovateli vyvstávala zejména otázka (ne)porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujícího právo na respektování soukromého a rodinného života. I touto otázkou se však Nejvyšší soud dostatečně zabýval a přesvědčivě odůvodnil, že s ohledem na všechny relevantní skutečnosti není vyhoštění stěžovatele rozporné s tímto jeho základním právem.
11. Konečně stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazoval též na nekompletnost jemu i soudu předloženého trestního spisu, která snad mohla omezit jeho možnosti obhajoby, respektive věrohodnost jím použité argumentace v trestním řízení. K tomu však Ústavní soud uvádí, že pokud se snad stěžovatel domnívá, že mu - jakož i obecným soudům - zůstaly zatajeny určité informace z trestního spisu, které by mohly vést k jeho úspěšnější obhajobě a jinému soudnímu rozhodnutí o vině či trestu, není Ústavní soud tím nejpřípadnějším orgánem, u kterého takovou skutečnost primárně namítat, a ústavní stížnost není tím nejpřípadnějším prostředkem, který v takové situaci primárně použít. Naopak jako vhodnější se zde jeví primární využití například institutu obnovy trestního řízení či jiných prostředků zakotvených v rámci trestního práva. Ani tato námitka tak nemohla založit opodstatněnost stěžovatelovy ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud tedy souhrnně konstatuje, že z ústavněprávní perspektivy nemá napadeným rozhodnutím obecných soudů co vytknout, neboli stěžovatelem uváděné výhrady proti těmto rozhodnutím nedosahují ústavněprávní relevance. Zejména je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o trestu náleží obecným soudům a Ústavní soud do jejich posouzení, co do přiměřenosti trestu, zásadně není oprávněn zasahovat, leda v případech vskutku extrémního vybočení z relevantních zákonných pravidel. Žádné takové extrémní pochybení obecných soudů však ve stěžovatelově případě Ústavní soud neshledal. Co se pak týká trestu vyhoštění, při jeho ukládání je třeba zejména dbát na respekt k právu na soukromý a rodinný život zaručenému čl. 8 Úmluvy, čemuž obecné soudy ve stěžovatelově případě rovněž dostály.
13. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu