ECLI:CZ:US:2012:1.US.31.12.1
sp. zn. I. ÚS 31/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. B., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem Brno, Divadelní 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2011, čj. 3 Tdo 923/2011 - 32, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 8 To 577/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, čj. 11 T 141/2009 - 258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti Ing. R. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy totiž nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování za situace, kdy proti sobě stojí pouze tvrzení poškozené a tvrzení stěžovatele. Nepřihlédly k rozporům ve výpovědi poškozené a ke konfliktní situaci, která existovala mezi poškozenou a stěžovatelem před spácháním skutku v důsledku probíhajícího sporu, přičemž poškozená stěžovateli v minulosti opakovaně vyhrožovala, že jej "nahlásí na Policii". Odvolací soud se vůbec nezabýval jeho námitkou o nesprávnosti a neodbornosti znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem.
Z připojených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tím, že nejprve verbálně a posléze i fyzicky napadl poškozenou I. P. (rok narození XXXX) tak, že ji prudce udeřil do prsou. Poškozená poté upadla na zaparkované vozidlo, od kterého se odrazila a spadla na chodník. Následkem jednání stěžovatele utrpěla tříštivou zlomeninu čéšky pravého kolene, s citelným omezením v obvyklém způsobu života delším než šest týdnů. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky se zkušební dobou v trvání tří let. Současně bylo stěžovateli uloženo, aby již během první třetiny zkušební doby uhradil všechny další oprávněné nároky poškozené. K odvolání stěžovatele zrušil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla stěžovateli uložena přiměřená povinnost uhrazení dalších oprávněných nároků poškozené. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti jsou jen doslovným opakováním jeho obhajoby a argumentů z opravných prostředků, které použil v průběhu řízení, jimiž se obecné soudy podrobně zabývaly.
Z odůvodnění shora označených rozhodnutí vyplývá, že dokazování v této věci poskytuje spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Obecné soudy přesvědčivě a procesně nezpochybnitelným postupem vyvrátily obhajobu obviněného, že se trestného činu nedopustil a že se jedná o mstu ze strany poškozené.
Neopodstatněnou je rovněž námitka stěžovatele, že se v dané věci jedná o tvrzení proti tvrzení. Výpověď poškozené nezůstala osamocena, ale byla podpořena dalšími důkazy, zejména výpovědí svědkyně J. V., znaleckými posudky a policejními záznamy. Soudy se zabývaly i otázkou rozporů ve výpovědi poškozené s tím, že prvotní výpověď odpovídá objektivně zjištěným poraněním a dva ze tří zpracovaných znaleckých posudků potvrdily mechanismus vzniku zranění tak, jak ho poškozená uvedla. Soudy neměly důvod jí nevěřit. Nepřesnosti se objevují až v pozdějších výpovědích, avšak pouze ve vztahu k samotnému pádu, kdy si nebyla jista, zda na zaparkované vozidlo dopadla zády či obličejem. Tyto nepřesnosti byly odstraněny poukazem na lékařské zprávy. Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat to, co konstatovaly už obecné soudy a odkazuje na jejich podrobnou argumentaci.
Pokud jde o důkazní návrhy, nutno poznamenat, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování a nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy. Musí však o vznesených návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly, jako tomu bylo ve zkoumané věci.
Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně se návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zabýval. K návrhu na výslech svědkyně L. B. (matky stěžovatele) uvedl, že nebyla přítomna konfliktu, takže její svědectví nemůže samo o sobě, ani ve spojení s důkazy již provedenými, vést k jiným závěrům. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že svědkyně J. V. byla přítomna na místě činu bezprostředně po jeho spáchání. Volala sanitku i policii, proto byla ve věci vyslechnuta, na rozdíl od matky stěžovatele. Stěžovatelem navržená rekonstrukce skutku nebyla provedena, neboť nelze uměle vytvořit moment překvapení a následného úleku spojeného s pádem poškozené, který byl v celé věci důležitým prvkem. Rovněž nebyl shledán důvod k provádění znaleckého posudku za účelem prověření věrohodnosti poškozené.
S ohledem na shora uvedené nelze považovat za důvodné tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu při dokazování tím, že soud prvního stupně neprovedl navrhované důkazy, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu je neprovedl.
Odvolací soud se s rozhodovacími důvody soudu prvního stupně ztotožnil, aniž by ignoroval výtky a případné návrhy stěžovatele. Stejně jako soud prvního stupně nepovažoval za potřebné dokazování dále doplňovat s tím, že i s dalšími uplatněnými námitkami, včetně tvrzení o nesprávnosti a neodbornosti znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem, se již vypořádal soud prvního stupně, a proto z důvodu stručnosti odkázal na jeho podrobnou a přiléhavou argumentaci.
V této souvislosti je vhodné doplnit, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z výroku odvolacího soudu: "Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn" nelze v žádném případě konstruovat stěžovatelem tvrzenou nezákonnost a už vůbec ne neústavnost.
Na základě předložených podkladů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem obecných soudů v jeho věci došlo k zásahům do jeho základních práv, resp. že by jeho námitky učiněné vůči obecným soudům zůstaly bez odezvy. Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, obecné soudy se věcí řádně a úplně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a o výši trestu. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu