ECLI:CZ:US:2022:1.US.3101.21.1
sp. zn. I. ÚS 3101/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti REMKO s.r.o., sídlem Veverkova 494/35, 170 00 Praha 7, zastoupené Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 57/2021-43 ze dne 22. 9. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Af 48/2019-70 ze dne 17. 2. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozsudků správních soudů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutími (platebními výměry) Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 19. 2. 2018, č. j. 36225/2018-510000-32.1, č. j. 36336/2018-510000-32.1, č. j. 36292/2018-510000-32.1, č. j. 36328/2018-510000-32.1, č. j. 36360/2018-510000-32.1, č. j. 36371/2018-510000-32.1 a č. j. 36380/2018-510000-32.1, správce daně podle §56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále též "ZSD"), vyměřil stěžovatelce nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů osobám užívajícím tyto oleje pro výrobu tepla za zdaňovací období duben až říjen 2017 ve výši 0 Kč. Odvolání stěžovatelky proti těmto rozhodnutím Generální ředitelství cel svým rozhodnutím č. j. 9315-7/2019-900000-318 ze dne 24. 9. 2019 zamítlo a napadené platební výměry potvrdilo. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podala stěžovatelka žalobu, již Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že po delší dobu uplatňovala nárok na vrácení spotřební daně z extra lehkých topných olejů, přičemž celní orgány jejím žádostem vždy vyhověly, nikdy nedospěly k závěrům zpochybňujícím její nárok. Tím ji utvrzovaly v tom, že její přístup ke spotřební dani z uvedených minerálních olejů je správný. Stěžovatelka dle svých slov mohla legitimně očekávat, že k ní bude správce daně přistupovat stejným způsobem jako v předchozích případech. Stěžovatelka má za to, že změna správní praxe byla vyvolána faktory, které pro ni byly nepředvídatelné do té míry, že neměla možnost se této změně odpovídajícím způsobem přizpůsobit. K tomu dodala, že nevyhnutelným důsledkem platebních výměrů, jimiž jí byl upřen nárok na vrácení spotřební daně, byla ztráta ekonomického smyslu její podnikatelské činnosti v daných zdaňovacích obdobích. Zásah spočívající v postupu správce daně považuje stěžovatelka za neproporcionální ve vztahu ke svému právu podnikat. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla s odkazy na judikaturu vrcholných soudních institucí.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že správní soudy by byly napadenými rozsudky vybočily z kautel spravedlivého procesu či že by jejich rozhodnutí trpěla jiným ústavně významným nedostatkem.
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již obdobnou skutkovou a právní problematikou zabýval. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3248/21 ze dne 18. 1. 2022 Ústavní soud jako ústavně konformní aproboval opakovaně vyslovený právní názor Nejvyššího správního soudu, dle něhož konkludentní vyměření nároku na vrácení spotřební daně není s to založit správní praxi, která by žadateli o vratku daně z minerálních olejů zakládala legitimní očekávání, neboť konkludentním vyměřením správní orgán věc neprověřuje ani po skutkové stránce ani po právní stránce (srov. bod 10 cit. usnesení). K tomuto východisku se Ústavní soud přihlásil i v nedávných usneseních sp. zn. II. ÚS 1154/22 ze dne 17. 5. 2022 (viz bod 14 tohoto usnesení) a sp. zn. II. ÚS 726/22 ze dne 19. 7. 2022.
Ani v nynější věci není pochyb, že k vratce spotřební daně stěžovatelce docházelo na základě konkludentní činnosti celních orgánů (srov. zejm. bod 39 napadeného rozsudku městského soudu). Takové stanovení daně s ohledem na shora předestřený a v ústavní rovině bezvadný právní názor kasačního soudu nemohlo stěžovatelce založit jakákoliv očekávání budoucího postupu, jelikož při něm správce daně nijak nehodnotil ani neposuzoval zákonnost jejího nároku. Správce daně totiž vycházel jen z jejích tvrzení coby daňového subjektu, takže ve výsledku vyměřil takovou daň, jakou sama tvrdila. Není tu proto rozhodné, že teprve s časovým odstupem došlo ze strany správce daně k vlastnímu posouzení právní otázky, koho [ne]lze považovat za osobu, které náleží nárok na vrácení spotřební daně v mezích ustanovení §56 odst. 1 ZSD. Podstatné je, že správní orgán zde nepostupoval (a z podstaty věci ani nemohl postupovat) se zpětnou účinností v neprospěch stěžovatelky jako daňového subjektu. Naproti tomu dosavadní konkludentní vyměření daně nezakládalo specifickou správní praxi, takže ani nemohlo představovat překážku pro vyjevení právní otázky s přihlédnutím k absenci legitimního očekávání stěžovatelky. Na tomto závěru nic nemění ani případná šetření či kontroly, jimiž správce daně prověřoval dílčí skutečnosti, poněvadž jejich prostřednictvím neřešil výklad ustanovení §56 odst. 1 ZSD a s ním související právní otázku, koho zákon pokládá za výrobce tepla.
Dále se sluší podotknout, že v řízeních, z nichž vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, byla předmětem přezkumu ta rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterými byly potvrzeny platební výměry správce daně za zdaňovací období měsíců dubna až října 2017. Ke stěžovatelkou tvrzené "změně správní praxe" však došlo již na základě sdělení správce daně o postupu k odstranění pochybností dle §90 odst. 2 daňového řádu (č. j. 25010-2/2017-510000-32.1 ze dne 5. 4. 2017) ve vztahu ke zdaňovacímu období prosince 2016. Platební výměr odtud vzešlý ovšem není předmětem přezkumu správních soudů v nyní napadených rozhodnutích. Správce daně tehdy vyměřil nově, v porovnání s předchozími zdaňovacími obdobími, nárok na vrácení spotřební daně ve výši 0 Kč. Stěžovatelce tedy muselo být v době podání řádných daňových přiznání za zdaňovací období, pro která byly vydány platební výměry jsoucí předmětem přezkumu nyní rozporovaných rozhodnutí správních soudů, známo, jaký právní názor správce daně zaujal (srov. např. body 36 až 38 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 305/2021-35 ze dne 13. 1. 2022). V tomto směru tedy stěžovatelce nesvědčí obrana odkazující na (byť domnělé) legitimní očekávání, které by beztak bylo nutně skončilo vydáním a doručením platebního výměru za zdaňovací období měsíce prosince 2016.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky o nepřiměřeném zásahu do jejího práva na podnikání. Nelze tu totiž přehlédnout mimo jiné skutečnost, že stěžovatelka na jednu stranu připouští, že zákon (v §56 ZSD) byl nejasný a jeho interpretace správcem daně vůči ní doznala změn, které nemohla předvídat, a na něž proto nemohla patřičným způsobem reagovat. Na druhou stranu se však svobodně rozhodla na tomto právním základu vybudovat své podnikání, takže jí riziko, že výklad zákona ze strany orgánů veřejné moci nemusí být nevyhnutelně setrvalým, muselo být ze subjektivního hlediska tím spíše zřejmé. Tato okolnost vystupuje do popředí o to více, uváží-li se, že vrácení spotřební daně při splnění podmínek uvedených v 56 odst. 1 ZSD představuje určitou daňovou výhodu poskytovanou státem, jelikož jeho podstatou je vyplacení finančních prostředků daňovému subjektu v podobě vrácení daně (a nikoli primárně osvobození od ní - srov. bod 26 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěží tak lze v tomto ohledu hovořit o zásahu do práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu