ECLI:CZ:US:2022:4.US.3248.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3248/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace SERVIS OIL, s. r. o., sídlem Na Flusárně 168, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 5 Afs 401/2020-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7 Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, tvrdíc, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a vyžádaného spisu se podává, že vedlejší účastník vydal dne 11. 11. 2019 rozhodnutí č. j. 34161-2/2019-900000-311, kterým zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen "celní úřad"), jimiž byl stěžovatelce vyměřen nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období leden, duben, květen, září a říjen 2017 ve výši 0 Kč.
3. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 12. 2020 č. j. 51 Af 1/2020-42.
4. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění připomenul, že smyslem vrácení spotřební daně z minerálních olejů využitých na výrobu tepla (§56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů) není, aby osoba, která si nárokuje vrácení spotřební daně, minerální oleje sama nespotřebovala a namísto toho je pouze dodávala jiným subjektům, kteří mohou dodaný minerální olej užít pro jakýkoliv účel, např. pro pohon motorů, či je dále prodat. Stěžovatelka výrobu tepla na topných zařízeních sama nezajišťovala. Některé činnosti spojené s procesem výroby tepla prováděli pronajímatelé topných zařízení. Stěžovatelka servisní činnost realizovala z 98 % jako placenou činnost pro jednotlivé pronajímatele a jen z 2 % šlo o pravidelnou údržbu. Za převažující aspekt pro posouzení problematiky výroby tepla krajský soud podle Nejvyššího správního soudu správně považoval to, že jednotliví pronajímatelé měli topná zařízení ve svém vlastnictví a po dobu trvání smluvního vztahu je měli též pod svým dohledem, neboť sami průběžně kontrolovali a zjišťovali stav topného oleje včetně spotřebovaného a zůstatkového množství, zjišťovali a notifikovali případnou závadu a potřebu oprav a činili objednávky topného oleje. Stěžovatelce měla být podle záměru deklarovaného ve smlouvách přenechána topná zařízení k užívání, fakticky je však ve svém užívání a pod svou kontrolou neměla a o podstatných skutečnostech týkajících se jejich provozu se dozvídala od pronajímatelů. Rozhodné bylo, že pronajímatelé nejen objednávali topné oleje (sdělovali stěžovatelce potřebu je doplnit, včetně množství), byli přítomni u jejich stáčení a potvrzovali stáčecí lístky, ale též, že "cena za teplo" byla odvozována od množství dodaných topných olejů, a to ke dni dodávky topných olejů, a nikoliv ke dni spotřeby tepla. K námitce nesprávně zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán přesvědčivě odůvodnil neprovedení výslechu všech smluvních odběratelů a místního šetření na 1 265 odběrných místech. Ani námitka porušení legitimního očekávání nebyla důvodná, neboť stěžovatelka neodkázala na žádné konkrétní rozhodnutí, které by dokládalo, že v minulosti shodnou věc správní orgán posoudil jinak. Pro nekonkrétnost námitky krajský soud důvodně vycházel z vyjádření vedlejšího účastníka, že v minulosti byla stěžovatelce daň vyměřována konkludentně, přitom takové vyměření není způsobilé založit správní praxi, neboť při něm nedochází k právnímu posouzení správnosti daňovým subjektem deklarovaných údajů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že správní orgán nevyhověl jejím důkazním návrhům, které měly prokázat, že u naprosté většiny topných zařízení stěžovatelka (její zaměstnanci) provádí pravidelné servisní prohlídky a obsluhu. Dále namítá, že bylo porušeno její legitimní očekávání, že se správní orgán bude řídit zavedenou správní praxí. U stěžovatelky správní orgány provedly od počátku její činnosti řadu kontrol, a to i ohledně nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů. Její nárok na vrácení daně byl v minulosti uznáván. Se stěžovatelkou bylo zároveň sepsáno množství listin (protokolů z jednání, listin o průběhu kontrol, protokolů z místních šetření), což založilo správní praxi, od níž se celní úřad nyní odchýlil.
6. V řízení stěžovatelka podle svého názoru prokázala, že sama prováděla obsluhu topných zařízení. Pronajímatelé topných zařízení měli jen možnost termostatem regulovat množství dodávaného tepla, avšak samotná dodávka tepla a obsluha topného zařízení byla v její režii. Fakturovala-li pronajímatelům nevyrobené teplo, pak bylo vyčísleno přepočtem množství topného oleje dodaného na místo spotřeby na tepelnou energii užitím jednoznačného vzorce. Odběratelé tedy platili za teplo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
9. Porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod Ústavní soud neshledal k námitce, že správní orgán vybočil z ustálené správní praxe. Jak v minulosti vyložil Nejvyšší správní soud, správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán [viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 6 Ads 88/2006-132 (č. 1915/2009 Sb. NSS), bod 81). Změna dlouhodobé správní praxe, která neodporuje zákonu, může za nezměněného stavu právních předpisů nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty [nález ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 705/06 (N 35/48 SbNU 435)]. Pro posuzovanou věc je podstatné, že existence ustálené správní praxe je otázkou, která má skutkový základ (zmíněné usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 6 Ads 88/2006, bod 80; rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2020 č. j. 9 As 270/2018-55, bod 28; a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 6 As 265/2020-30, bod 15). Tvrdí-li žalobce před správním soudem existenci ustálené správní praxe a nepotvrdí-li ve sporu žalovaný správní orgán, že určitá činnost či nečinnost je skutečně jeho ustálenou správní praxí tak, aby šlo o skutečnost mezi stranami nespornou, je na něm, aby své tvrzení o správní praxi prokázal, neboť jde o otázku skutkovou. Správní soudy vyhodnotily, že zmíněnému požadavku stěžovatelka nedostála, a v jejich hodnocení Ústavní soud žádnou neústavnost neshledal.
10. Jak uvedl krajský soud (body 47. a 48. jeho rozsudku), s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil (bod 19 jeho rozsudku), stěžovatelka neodkázala na žádné konkrétní rozhodnutí, ze kterého by vyplývalo, že shodnou právní otázku správní orgán posoudil jinak než v jejím případě. Ostatně i v ústavní stížnosti jsou stěžovatelčina tvrzení o tom, z čeho dovozuje správní praxi, neurčitá, neboť stěžovatelka pouze nekonkrétně zmiňuje "mnoho kontrol" správních orgánů a "množství listin" (protokolů z jednání, listin o průběhu kontrol, protokolů z místních šetření), které podle ní dokládají správní praxi spočívající v uznání nároku na vrácení spotřební daně. Nutno dodat, že i kdyby stěžovatelka až v ústavní stížnosti nabídla konkrétní důkazní prostředky k prokázání svého tvrzení o správní praxi (což ovšem nečiní), nic by to neměnilo na skutečnosti, že řízení o ústavní stížnosti neslouží ke skutkovému objasňovaní věci a stěžovatelé zde již nemohou napravit to, že před obecnými soudy neunesli břemeno důkazní, jež je tížilo. Krajskému soudu konkrétní důkazní prostředky k tvrzením o správní praxi stěžovatelka nenabídla. Za této situace správní soudy vycházely z údajů od vedlejšího účastníka, že v minulosti byla spotřební daň z minerálních olejů stěžovatelce vyměřována konkludentně. Nejvyšší správní soud i krajský soud pak přesvědčivě odůvodnily, že konkludentní vyměření nároku na vrácení spotřební daně není s to založit správní praxi, která by stěžovatelce zakládala legitimní očekávání, neboť konkludentním vyměřením správní orgán věc neprověřuje ani po skutkové stránce ani po právní stránce. Uvedeným závěrem nebyla stěžovatelčina základní práva porušena.
11. Stěžovatelka svými námitkami dále zpochybňuje skutková zjištění celního úřadu. Námitky do úplnosti a správnosti skutkových zjištění jako nedůvodné vyhodnotil jak vedlejší účastník, tak správní soudy. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není utvářet skutková zjištění (to náleží správním orgánům a případně správním soudům), je povolán toliko k ověření, že výsledné skutkové zjištění nepředstavuje logický exces (ten je dán např. tehdy, nemá-li skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování při žádném z logicky přijatelných způsobů interpretace provedených důkazních prostředků, či je skutkové zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazními prostředky), a k ověření, že při dokazování byla v procesní rovině respektována základní práva a svobody. Žádné takové vady Ústavní soud v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu neshledal.
12. Stěžovatelka dále namítá, že pracovními smlouvami, dohodami o provedení práce a dohodami o pracovní činnosti prokázala své tvrzení, že řadu topných zařízení obsluhovala svými kotelníky. Jak se podává z vyžádaného správního spisu, dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce, v nichž byl se zaměstnanci Vopičkou a Kodýtkem sjednán druh práce obsluha kotle, resp. obsluha kotelny, byly časově omezeny do 31. 12. 2016, celní úřad však prověřoval zdaňovací období leden, duben, květen, září a říjen 2017. V pracovních smlouvách na dobu neurčitou se zaměstnanci Hrůzkem a Urbánkem byl sjednán druh práce servisní technik. Na základě servisních protokolů celní úřad dospěl k závěru, že zmínění servisní technici prováděli opravy a servisní kontroly, nikoli obsluhu topných zařízení (k tomu srov. stranu 30 zprávy o daňové kontrole). Popsané hodnocení celního úřadu je logické, nejde proto o žádný exces. Protože nejde o exces při utváření skutkových zjištění, není dán prostor pro to, aby Ústavní soud zasahoval do hodnocení Nejvyššího správního soudu, který se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že správní orgány se nedopustily pochybení při zjišťování a hodnocení skutkového stavu.
13. Neprovedení stěžovatelkou navržených výslechů všech smluvních odběratelů tepla a neprovedení kontroly všech odběrných míst orgány celní správy podrobně odůvodnily, zejména vedlejší účastník (na stranách 16 a 17 rozhodnutí o odvolání). Neprovedení navržených důkazních prostředků bylo odůvodněno nadbytečností, což je jeden z možných důvodů pro nevyhovění důkaznímu návrhu [viz nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Orgány celní správy vyšly z důkazních prostředků předložených stěžovatelkou (zejména listinných důkazů, včetně smluv s jednotlivými jejími zákazníky, kde bylo popsáno, že zákazníci mají ke konci kalendářního měsíce stěžovatelce hlásit spotřebu topného média a jeho zůstatek a že stěžovatelka na základě požadavků zákazníků řídí dodávky paliva). Dále vyšly z vyjádření samotné stěžovatelky, která objasňovala svoji činnost. Orgány celní správy pak zohlednily poskytnutá vyjádření stěžovatelky a další dokazováním zjištěné skutečnosti. Jak zdůraznil vedlejší účastník, orgány celní správy v řízení požadovaly informace, jakým způsobem stěžovatelka svými zaměstnanci zabezpečuje provoz topných zařízení. Své závěry včetně odůvodnění neprovedených důkazních návrhů podrobně vysvětlily. Jejich odůvodnění je srozumitelné a přesvědčivé, Ústavní soud tudíž souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že neprovedení navržených důkazních prostředků bylo řádně odůvodněno a v daném ohledu tak k porušení stěžovatelčiných základních práv nedošlo.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu