ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.265.2020:30
sp. zn. 6 As 265/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: Mgr. Š. B., zastoupený Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem, sídlem Bykoš 41,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3,
Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2018, č. j. JMK 167323/2018,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2020,
č. j. 41 A 2/2019 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil
prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Hustopeče (dále jen „městský úřad“) ze dne
15. 10. 2018, č. j. MUH/79335/18/142. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným
ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017, kterého se dopustil tím, že jako provozovatel
motorového vozidla v rozporu s §10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Blíže nezjištěný řidič vozidla dne
29. 7. 2016 ve 20:08 hod. na pozemní komunikaci ulice Bratislavská (GPS 016o 44 '24.437" E, 48o
56 '06.395" N), v obci Hustopeče, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně
než 20 km/h, neboť v místě, kde je stanovena maximální rychlost jízdy 50 km/h, mu byla
automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích bez obsluhy naměřena okamžitá rychlost 67 km/h. Tím byl porušen
§18 odst. 4 zákona o silničním provozu a naplněna skutková podstata přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta
ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „krajský
soud“) jako nedůvodnou zamítl. Neměl pochybnosti o nastavení silničního rychloměru v souladu
s návodem k obsluze. Nastavení provádějí policisté či strážníci městské policie, kteří jsou
k tomuto účelu vyškoleni a kterým je návod k obsluze silničního radarového rychloměru znám.
Z fotografie z měřicího zařízení, připojené k záznamu o přestupku, je dle krajského soudu patrné,
že vozidlo žalobce bylo změřeno, nacházelo se ve svazku radarových paprsků a v daný čas
se na místě měření nenacházely žádné překážky, které by mohly měření zkreslit. Krajský soud
uvedl, že ve výzvě dle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu mohla být přesněji
specifikována část ulice Bratislavská, kde bylo vozidlo žalobce změřeno. Tuto skutečnost
však bylo možné zjistit i nahlédnutím do správního spisu. Krajský soud proto odmítl námitku
žalobce, že by z výzvy k zaplacení požadované částky neplynulo, kde bylo vozidlo žalobce
změřeno. Dle krajského soudu nedošlo ani k porušení principu předvídatelnosti práva. Jednak
nebylo zřejmé, že se v žalobcem odkazované věci jednalo o totožný případ, jednak by
se o rozdílnou rozhodovací praxi správních orgánů mohlo jednat pouze tehdy, pokud by
takových případů bylo více.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že krajský soud v napadeném rozsudku opomněl vypořádat jím uplatněnou žalobní
argumentaci. Již v předchozím správním řízení stěžovatel tvrdil, že ačkoli bylo použito zařízení
ve své podstatě bezchybné, bylo použito v přímém rozporu s návodem k použití. Přes opakované
žádosti však městský úřad nezjistil totožnost osoby, která měla zařízení nastavit, a neprokázal
ani proškolení této osoby. Závěr krajského soudu, že měření bylo provedeno v souladu
s návodem k obsluze a že měřicí přístroj byl nastaven proškolenými policisty, je tedy
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[4] Stěžovatel označil za nepřezkoumatelný rovněž závěr krajského soudu o dostatečné
identifikaci místa spáchání přestupku. Dle stěžovatele stojí proti názoru krajského
soudu argumentace Nejvyššího správního soudu obsažená např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 1 As 17/2017 - 28, dle kterého vymezení místa spáchání přestupku uvedením toliko názvu
komunikace je nutno považovat za nedostatečné. Pro vady výzvy k úhradě určené částky
tedy správní řízení proti stěžovateli (jako provozovateli vozidla) nemělo být zahájeno. Krajský
soud taktéž přezkoumatelně nevysvětlil rozdílnou rozhodovací praxi žalovaného. Zároveň
se dopustil vady řízení, neboť nerozhodl o stěžovatelem předložených důkazních návrzích
(návod k použití zařízení RAMER 10, rozhodnutí žalovaného č. j. 143605/2018). Jednalo se tedy
o opomenuté důkazy.
[5] Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[7] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tím, zda je napadený rozsudek
způsobilý soudního přezkumu, tj. zda je z něj patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud
za prokázaný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech a jakým způsobem postupoval
při jejich posuzování a hodnocení. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že povinností soudu je řádně se vypořádat s uplatněnou žalobní argumentací (viz rozsudky ze dne
1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, nebo ze dne
21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45 atp.). Rovněž Ústavní soud zdůrazňuje, že požadavek
na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících
neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování.
Jsou-li v konkrétní věci vzneseny relevantní právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud řádně
vypořádal (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, nebo ze dne
28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01).
[8] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána jako
nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí s ohledem na nemožnost zjistit jeho obsah
nebo důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné
institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztahovat jej i na případy, kdy se soud
podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci
účastníka za správnou, byť v odůvodnění rozhodnutí výslovně nereaguje na všechny myslitelné
dílčí aspekty vznesené námitky. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tak vyhrazeno
nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně
nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů tak má místo zejména v těch případech, kdy správní orgán nebo soud opomene
na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Soudy
tedy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení
postaví vlastní právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup
shledal Ústavní soud ústavně konformním již v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08:
„Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[9] Na základě výše uvedených východisek Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. V rozsudku obsažená
argumentace tvoří koherentní celek, z něhož je zřejmé, jaké úvahy krajský soud vedly
k vysloveným závěrům a jakým způsobem se soud vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami.
Přestože je odůvodnění rozsudku stručnější, je možné z něj nosné úvahy bez pochybností
dovodit.
[10] Pokud stěžovatel konkrétně namítal, že se krajský soud nevypořádal s tvrzenou
nesprávností provedeného měření z důvodu použití měřicího zařízení v rozporu s návodem
k obsluze, Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil. Krajský soud se správností
provedeného měření zabýval, v této souvislosti vyšel z obsahu správního spisu, v němž je založen
záznam o přestupku (včetně fotodokumentace) zachycující překročení maximální dovolené
rychlosti. Z něj mimo jiné vyplynulo, že k měření byl použit silniční radarový rychloměr RAMER
10T, výrobní číslo 15/0183, ověřený s platností od 7. 7. 2016 do 6. 7. 2017 dle ověřovacího listu
č. 132/16. Krajský soud vysvětlil, že nastavení rychloměru bylo provedeno v souladu s návodem
k obsluze, provedli jej policisté či strážníci městské policie, kteří jsou k tomuto účelu vyškoleni,
a vozidlo se nacházelo ve svazku radarových paprsků, což potvrzuje správnost provedeného
měření. Ze spisového materiálu a v něm založené fotodokumentace rovněž nevyplývá, že by
se v daný čas na měřeném místě nacházely překážky, které by potenciálně mohly měření ovlivnit.
[11] Se stěžovatelem lze souhlasit do té míry, že m ěření rychlosti v rozporu s návodem
k obsluze příslušného rychloměru může mít vliv na zákonnost rozhodnutí o přestupku
překročení nejvyšší povolené rychlosti, potažmo rozhodnutí o správním deliktu provozovatele
vozidla (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 - 51).
Ke zpochybnění výsledku měření však musí existovat konkrétní skutkové důvody vyvolávající
rozumnou pochybnost o bezvadnosti výsledku měření (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014 - 50). Takové důvody však v souzené věci stěžovatelem
předestřeny nebyly. Z fotografie (připojené k oznámení o přestupku) je zřejmé, že v daném
případě byl dosah rychloměru nastaven na 60 metrů. Toto nastavení má být dle návodu k použití
měřicí jednotky (založeného ve správním spisu) užito v případě špatných meteorologických
podmínek nebo při bočním odstupu od osy měřených vozidel větším než 12 metrů. Jak
ale žalovaný uvedl již v rozhodnutí o odvolání, toto nastavení není návodem k obsluze
vyloučeno. O bezchybném fungování rychloměru svědčí mj. i pořízení snímku a změření vozidla
stěžovatele. Vzrostlé stromy, na které stěžovatel v této souvislosti poukazoval, se nacházejí
na protějším okraji vozovky, tedy v případě fotografie z měření vozidla stěžovatele za tímto
vozidlem, nikoli mezi rychloměrem a vozidlem tak, aby následkem toho mohlo dojít k ovlivnění
měření. Pokud se jedná o schopnost radarového měřicího zařízení vyhodnotit měření
jako chybně provedené, k této otázce se Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně vyjádřil.
Z rozsudku ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017 - 32 (viz bod 9), vyplývá, že po provedení
samotného měření zařízením RAMER 10C „následuje ověření výsledku měření, tedy znovu se kontroluje
další průběh signálu po změření rychlosti, a pokud by se o více než stanovenou chybu odlišoval, je měření
anulováno, jinak je považováno za správné“. Obdobné závěry Nejvyšší správní soud vyslovil
také ve vztahu k měřicímu zařízení RAMER 7CCD (rozsudek ze dne 27. 4. 2016,
č. j. 7 As 10/2016 - 47), jakož i k měřicímu zařízení AD9C (rozsudek ze dne 22. 6. 2016,
č. j. 6 As 229/2015 - 43). Je tedy zřejmé, že byla-li změřená rychlost vozidla rychloměrem
zaznamenána (a měření nebylo anulováno), lze dovodit, že je možno měření považovat
za správné a souladné s manuálem k obsluze (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27). Krajský soud proto na základě uvedeného správně
uzavřel, že v projednávaném případě nebylo třeba zjišťovat totožnost konkrétních policistů
(či strážníků městské policie), kteří nastavení rychloměru provedli, a že ve správním řízení nevyšly
najevo žádné skutečnosti, které by relevantním způsobem výsledek provedeného měření rychlosti
zpochybnily.
[12] Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku nedostatečného vymezení
místa spáchání přestupku. Již v rozsudku (citovaném stěžovatelem) ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 1 As 17/2017 - 28, zdůraznil, že na výrok rozhodnutí o přestupku jsou kladeny vysoké
formální požadavky. V zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek ve výroku rozhodnutí
správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. Je tedy třeba
trvat na tom, aby výrok vedle vlastního popisu skutku zahrnoval také všechny další okolnosti,
které jsou rozhodné pro subsumpci skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65). Z judikatury
Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že v „rozhodnutí trestního charakteru (…) je nezbytné postavit
najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis
skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným (…), jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku,
vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek
a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním
případě“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS).
[13] Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem za to, že v projednávaném případě
správní orgány požadavkům shora citované judikatury dostály, neboť ve výroku prvostupňového
správního rozhodnutí je uvedeno, že k přestupku nezjištěného řidiče došlo na pozemní
komunikaci ulice Bratislavská (GPS 016o 44 '24.437" E, 48o 56 '06.395" N) v obci Hustopeče.
Místo spáchání přestupku je stanoveno dostatečně konkrétně, neboť je uvedeno, ve které obci
k překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo, na které ulici se tak stalo, včetně GPS souřadnic
konkrétního místa. Skutkové údaje o místu spáchání přestupku bez jakýchkoli pochybností
vyplývají rovněž ze spisové dokumentace. GPS souřadnice jsou uvedeny přímo na záznamu
o přestupku. Součást záznamu o přestupku tvoří i dvě fotografie s razítkem Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, na nichž je zobrazena ulice
Bratislavská v Hustopečích, přímo na této ulici je zobrazena budova, na jejíž boční části
se nachází nápis „BYTOP GAS“, a pozemek označený parc. č. X. Z těchto fotografií také
vyplývá, kde přesně byl rychloměr RAMER 10T umístěn a kde došlo ke změření rychlosti
vozidla, jehož je stěžovatel provozovatelem. Ani zřejmá nesprávnost v identifikaci budovy,
kterou krajský soud z důvodu záměny jednoho z písmen nesprávně označil jako „Bytos gas“, není
způsobilá relevantním způsobem zpochybnit, kde k měření vozidla stěžovatele skutečně došlo.
[14] Krajský soud se správně neztotožnil ani s námitkou, že bylo nedostatečným způsobem
popsáno místo spáchání přestupku ve výzvě zaslané stěžovateli ve smyslu §125h odst. 1 zákona
o silničním provozu. Připustil, že skutek nebyl ve výzvě popsán vyčerpávajícím způsobem
(neboť místo spáchání přestupku bylo specifikováno jako „ul. Bratislavská, Hustopeče“). Nejvyšší
správní soud v této souvislosti doplňuje, že se nejedná o nedostatek, který by zakládal
nezákonnost uvedené výzvy. Smyslem výzvy je informovat provozovatele vozidla o tom, že jeho
vozidlem byl spáchán přestupek, přičemž je na rozhodnutí provozovatele (zde stěžovatele),
zda se rozhodne zaplatit (a věc se odloží), anebo zda sdělí, že vozidlo v rozhodné době neužíval,
a uvede osobu, která vozidla řídila. Z pohledu smyslu a účelu výzvy podle §125h odst. 1 zákona
o silničním provozu byl tedy popis místa spáchání přestupku ve výzvě doručované stěžovateli
dostatečně určitý.
[15] Ke stěžovatelem namítané nepředvídatelnosti práva pak Nejvyšší správní soud uvádí,
že z obsahu napadeného rozsudku je patrné, že stěžovatel k podané žalobě připojil jedno
rozhodnutí jiného správního orgánu, konkrétně Krajského úřadu Moravskoslezského kraje,
a v žalobě v souvislosti s jeho obsahem upozorňoval, že uvedený správní orgán (ve věci údajně
shodné se správním deliktem stěžovatele) řízení zastavil z důvodu nedostatečného vymezení
skutku ve výzvě (místa jeho spáchání). Otázka ustálené správní praxe je otázkou skutkovou,
kterou je třeba v řízení před správními soudy dokazovat (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, které současně vymezilo, co se rozumí
ustálenou správní praxí; či rozsudek ze dne 27. 3. 2020, č. j. 9 As 270/2018 - 55). Krajský soud
se tedy v předchozím řízení dopustil pochybení, hodnotil-li obsah stěžovatelem předloženého
rozhodnutí Krajského úřad Moravskoslezského kraje, avšak neprovedl toto rozhodnutí v řízení
k důkazu. Tato vada však v projednávaném případě neměla vliv na zákonnost napadeného
rozsudku, neboť Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že o vadu řízení, která by mohla mít
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, se nejedná, lze-li dovodit, že by výrok rozhodnutí byl
stejný za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (rozsudek ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 - 59, ze dne 8. 3. 2007, č. j. 8 Afs 102/2005 - 65, nebo ze dne 15. 6. 2011,
č. j. 2 As 60/2011 - 101). Správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná
a dlouhodobá rozhodovací činnost orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý
výklad a použití právních předpisů (již citované usnesení č. j. 6 Ads 88/2006 - 132). Je tedy
zjevné, že jediné (odlišné) rozhodnutí správního orgánu ustálenou správní praxi založit nemůže.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud tak na základě výše uvedených skutečností neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch
a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší
správní soud rozhodl tak, že žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti a žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu