ECLI:CZ:US:2009:1.US.3103.08.1
sp. zn. I. ÚS 3103/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, zastoupené Mgr. Ilonou Jeřábkovou, pověřenou zaměstnankyní stěžovatelky, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 54 Co 125/2008 - 91, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 5. 2008, č. j. 6 C 88/2008 - 67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 a násl. Listiny.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil v záhlaví citovaný rozsudek Okresního soudu v Třebíči, kterým k žalobě JMB družstva rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 9.159,60,- Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 9.159,60,- Kč od 7. 12. 2006 do 31. 12. 2006, s 9,5% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 7. 2007 do 24. 9. 2007 a za dobu od 25. 9. 2007 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procentních bodů dle sazby platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení stěžovatelky. Jako důvod podání žaloby žalobce uvedl, že se stěžovatelkou uzavřel kupní smlouvu o prodeji nemovitosti - pozemku, a ačkoliv na něj předtím přešlo vlastnické právo k němu ze zákona, za převod zaplatil kupní cenu odpovídající žalované částce. Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se závěry okresního soudu, který tuto kupní smlouvu vyhodnotil jako absolutně neplatnou. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy má oporu v právních závěrech přijatých Ústavním soudem v nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhl. pod č. 278/2004 Sb., z nichž vyplývá, že zrušením části druhé článku II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k plné rehabilitaci ust. §879c obč. zák. a obnovil se tak stav tímto ustanovením v právních vztazích založený, tudíž veškeré právní úkony, k nimž došlo v mezidobí, a jsou s tímto stavem v rozporu, je třeba považovat za absolutně neplatné. Proto obecné soudy dospěly k závěru, že pokud stěžovatelka a žalobce, který se stal vlastníkem příslušného pozemku ex lege k 1. 7. 2001 na základě ust. §879c obč. zák., uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod předmětného pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce za kupní cenu 9.159,60,- Kč, jedná se o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Jestliže tedy stěžovatelka plněním žalobce na základě tohoto absolutně neplatného právního úkonu získala majetkový prospěch, vzniklo jí bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. §451 odst. 2 obč. zák., které je povinna žalobci vydat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala primárně v nesplnění povinnosti obecných soudů řádně, přesvědčivě, racionálně, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se všemi námitkami stěžovatelky, přičemž své tvrzení podpořila obdobnou argumentací, jakou použila již v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu. Konkrétně polemizovala se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejími námitkami ohledně posouzení účinků citovaného nálezu Ústavního soudu na existenci ust. §879c a násl. obč. zák. a na právní vztahy na nich založených, posouzení vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla, dále posouzení nezákonné zpětné retroaktivity legislativního procesu a posouzení námitky promlčení, přičemž v ústavní stížnosti podrobně rozvedla, z jakých důvodů se způsobem posouzení těchto námitek a se závěry obecných soudů nesouhlasí. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejími námitkami, s právními závěry, k nimž následně dospěly, v čemž spatřovala porušení jednak svého základního práva vlastnit majetek, jednak svých procesních základních práv.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Zákon o Ústavním soudu pak v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) taxativním způsobem vymezuje okruh osob, oprávněných podat ústavní stížnost. Definičním znakem ústavní stížnosti je tedy, podle výše citovaných ustanovení, zásah orgánu veřejné moci do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, přičemž k podání ústavní stížnosti je oprávněn pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.
Ústavní soud v minulosti již několikrát konstatoval, že oprávnění k základnímu právu znamená, že určitá osoba má subjektivní právo oproti státu, který v tomto vztahu vystupuje jako strana povinná základní práva respektovat a chránit. Obsah takové povinnosti je diktován tím kterým základním právem. Otázku, kdo může být nositelem určitého konkrétního základního práva, lze zodpovědět jen s ohledem na oblast ochrany, kterou základní právo osobě má skýtat. Tak existují základní práva, která náleží každé lidské bytosti, vedle nich existují i práva, která náleží jen státnímu občanovi a právo na azyl naopak náleží toliko cizinci. Právnickým osobám náleží jen taková práva, která jsou slučitelná s jejich podstatou právnických osob (nenáleží jim tak např. základní právo na svobodný projev, základní právo na život nebo základní právo na svědomí a další). Stát není zásadně oprávněn k ochraně skrze základní práva, lhostejno, zda jedná skrze své orgány zákonodárné, správní a nebo soudní. Mělo-li by platit, že stát je rovněž chráněn všemi základními právy, znamenalo by to, že funkcí základních práv není záruka svobodného prostoru pro jednotlivé osoby, ale naopak by se tak otevíral další prostor pro zásahy státu do základních práv těchto osob (viz např. stanovisko ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99, ST 9/16 SbNU str. 372, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2423/08 a sp. zn. I. ÚS 2695/08, dostupné na v el. databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz).
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že státu je přiznávána ochrana skrze právo na spravedlivý proces, a to z velmi dobrých důvodů. V rámci vedení soudního procesu může totiž stát, resp. zástupce státu uplatňovat skutečně svoji svobodnou vůli, kterou ovšem jinak stát nedisponuje, jsa vázán zákony, které reglementují jeho jednání, byť i jde o úkony činěné v tzv. horizontálních právních vztazích. Svoboda, včetně svobodné vůle, je tak základním východiskem výkonu a především samotné koncepce základních práv. Subjekt, kterému taková svoboda, byť ve věcně vymezeném segmentu chybí, si nemůže nárokovat ochranu skrze základní práva. A protože státu, jak shora řečeno, tato základní svoboda chybí, nemůže uplatňovat ani její konkrétní projev v podobě ústavní garance vlastnického práva. Je totiž třeba připomenout, že funkcí vlastnického práva je zajištění svobody.
Rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, je však právě to, zda konkrétní stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel (v tomto případě stát) nositelem takového subjektivního práva není, nemůže pak namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces. Neexistuje-li subjektivní právo v rovině jednoduchého práva a nelze-li takové právo dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatelka v posuzovaném případě není nositelkou hmotného subjektivního práva nebo základního práva, a proto se nemůže ani dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 669/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ke konkrétním námitkám stěžovatelky ohledně právních závěrů, k nimž obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly, považuje Ústavní soud za vhodné dodat následující. Tyto námitky stěžovatelky byly ve svém obsahu polemikou s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, z nichž obecné soudy správně vycházely, a Ústavní soud nevidí žádného důvodu se od svého předchozího právního názoru v dané věci odchylovat. Pakliže interpretace obecných soudů citované části nálezu Ústavního soudu s uvedeným právním názorem zcela v souladu, a soudy dovodily logickou konsekvenci nabytí vlastnického práva žalobce v podobě absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, nelze jim z hlediska ústavní konformity jejich postupu nic vytýkat. Nadto je třeba dodat, že prakticky veškeré námitky stěžovatelky byly již několikrát předmětem posouzení Ústavního soudu v řízeních, v nichž byla rovněž navrhovatelkou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06, I. ÚS 3084/07, III. ÚS 1952/08 či IV. ÚS 2441/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a na které Ústavní soud v nynějším případě odkazuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj