ECLI:CZ:US:2009:1.US.3135.08.1
sp. zn. I. ÚS 3135/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Občanského sdružení pro ekologickou dopravu na Děčínsku (Podpora železnic) - SED, Bezručova 3, Děčín, zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského nám. 4, proti jinému zásahu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ústí nad Labem, ve věci vedené pod č. j. OKFK-383/čj.-26-2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil výrokem nálezu: "Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ústí nad Labem porušila svou nečinností spojenou v nerozhodnutí o podáních stěžovatele ze dne 5. října 2007, 28. března 2008 a ze dne 14. dubna 2008 či. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i či. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zakazuje Policii České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozituře v Ústí nad Labem pokračovat v porušování shora cit. základního práva stěžovatele, a přikazuje tomuto policejnímu orgánu, aby o trestních oznámeních stěžovatele, nejde-li ve věci o podezření z trestného činu a jestliže není na místě vyřídit věc jinak, neprodleně ve smyslu trestního řádu rozhodl."
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal trestní oznámení na neznámé pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, a to ve věci záměru "Přeložka silnice 1/13 Děčín - DS" (tzv. dálničního přivaděče z Děčína na dálnici D8"), které bylo nejprve postoupeno k vyřízeníPolicii ČR, Službě kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality v Ústí nad Labem, a posléze Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozituře Ústí nad Labem. Stěžovatel dále učinil u posledně cit. policejního orgánu ve věci téhož záměru trestní oznámení na neznámé pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tr. zák. a dále pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák. Dopisem Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ústí nad Labem ze dne 30.10. 2008, č.j. OKFK-383/Č.L26- 2008, byl stěžovatel vyrozuměn takto:
,,Tímto Vás vyrozumívám o tom, že Vaše trestní oznámení podaná ve věci podezření ze spáchám trestné činnosti v souvislosti s přípravou přeložky silnice 1/13, byla po provedeném šetření ve smyslu §158 odst. 1 trestního řádu uložena na zdejší součásti Policie CR ad acta, neboť nebyly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo ke spáchání trestného činu ani jiného protiprávního jednání a tudíž nelze postupovat dle ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu."
Stěžovatel namítá, že podle §159 odst. 1 tr. ř. je policejní orgán povinen prověřit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a to ve lhůtách stanovených pod písm. a) až c). Podle §159a odst. 1 tr. ř. nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Podle odst. 5 téhož paragrafu usnesení o odložení věci musí být doručeno poškozenému. Dospěla-li Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura v Ústí nad Labem k závěru, že v popsaném jednání nelze spatřovat trestněprávní jednání, resp. že nebyl v dané věci spáchán trestný čin, bylo její povinností rozhodnout o podáních stěžovatele ve smyslu ust. §159a tr. ř. a takové rozhodnutí též zákonem předepsaným způsobem odůvodnit (stěžovatel zde obecně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu). Pokud tak zmíněný policejní orgán neučinil, tj. nerozhodl ani o odložení nebo jiném vyřízení věci (např. postoupením věci jinému orgánu), porušil nejen trestní řád, ale především stěžovatele zkrátil na jeho ústavních právech plynoucích z čl. 36 odst. I Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, v němž je zakotven princip právní jistoty, tedy i princip předvídatelnosti zákonem stanoveného postupu státních orgánů při vyřizování podání fyzických a právních osob.
II.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem policejního orgánu spočívajícím v tom, že ten na jeho trestní oznámení reagoval pouze sdělením, resp. vyrozuměním, nikoliv usnesením ve smyslu §159 a trestního řádu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že ta směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti (byť i jiného stěžovatele) posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v projednávané věci.
Ústavní soud konstatuje, že se stejnou otázkou ve své judikatuře zabýval již opakovaně.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 921/06 (dostupném veřejnosti na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud v reakci na obdobnou námitku jiného stěžovatele uvedl:
"V případě projednávané stížnosti směřují námitky stěžovatele proti postupu policejního orgánu, který ve věci trestního oznámení stěžovatele na jeho bývalou obchodní partnerku ... postupoval tak, že toto oznámení tzv. uložil, aniž by o něm rozhodoval některým ze způsobů předvídaných trestním řádem. Ústavní soud konstatuje, že se v případě uvedeného postupu Policie ČR skutečně jedná o řešení, které nemá výslovnou oporu v trestním řádu, ba dokonce ani v Závazném pokynu policejního prezidenta ze dne 30. 11. 2001, kterým se upravuje postup Policie České republiky při plnění úkolů v trestním řízení.
Ústavní soud však nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že uvedeným postupem policejního orgánu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tak, jak je formuluje čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedená ustanovení jsou určena k ochraně před protiústavním postupem orgánů veřejné moci v řízeních, v nichž se rozhoduje o subjektivních právech fyzických a právnických osob. Pokud se jedná o řízení o podáních, která mají charakter oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování takových podnětů ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných práv oznamovatelů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 14, usn. č. 29; usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 7, str. 345). Trestní oznámení nemá podle českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 tr. řádu). České ústavní předpisy neposkytují fyzickým a právnickým osobám žádné subjektivní právo vyvolat trestní stíhání osoby, kterou ve svém oznámení označí za podezřelou ze spáchání trestného činu.
Dokonce ani procesní postavení poškozeného v trestním řízení podle §43 a násl. tr. řádu nezakládá subjektivní právo na trestní stíhání jiného. Procesní práva poškozeného jako strany trestního řízení jsou totiž omezena na uplatňování jeho nároku na náhradu způsobené škody, popř. na určitou morální satisfakci realizovanou v rámci oprávnění podle §43 odst. 1 tr. řádu, to však pouze za předpokladu, že je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli.
Podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní práva nerealizuje a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Jestliže tyto orgány shledají, že z podaného oznámení nevyplývá vůbec žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. a nejsou povinny věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle §159a tr. ř.
Na výše uvedených závěrech Ústavního soudu nic nemění ani jeho kompetence, deklarovaná v nepublikovaném usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 8/03, zasáhnout v případě svévole státního zástupce při aplikaci právních norem a z pohledu kritérií plynoucích z §134 tr. řádu. I zde by ingerence Ústavního soudu přicházela v úvahu jen v případech, kdy by svévole státního orgánu vedla k porušení subjektivního práva stěžovatele, k čemuž v případě oznamovatelů trestných činů z podstaty věci nemůže dojít, jak ostatně i z kontextu citovaného usnesení Ústavního soudu vyplývá.
Obdobně Ústavní soud musí odmítnout argumentaci stěžovatele ohledně porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, popř. korespondujícího čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem stanovených zákonem. Z tohoto ustanovení totiž fyzickým a právnickým osobám per se neplynou žádná subjektivní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy. Opačný výklad by vedl k absurdním závěrům, kdy by se stěžovatelé cestou ústavní stížnosti mohli před Ústavním soudem domáhat nápravy veškerých pochybení či nesprávných postupů orgánů veřejné moci, ač by jimi nebylo nikterak zasahováno do ústavně zaručených subjektivních práv osob. Výše uvedené lze bez dalšího konstatovat i ohledně namítaného porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, dle kterého je Česká republika demokratickým právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout."
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 140/08 (dostupné veřejnosti na http://nalus.usoud.cz) - se zřetelem na obdobnou námitku jiného stěžovatele (že na jeho trestní oznámení bylo reagováno ze strany policejního orgánu pouze sdělením, resp. vyrozuměním, nikoliv usnesením ve smyslu ustanovení §159a trestního řádu) - Ústavní soud uvedl: "V daném případě se příslušný policejní orgán podáním stěžovatele zabýval a posoudil jej podle platných zákonných ustanovení a o svém postupu stěžovatele informoval a zdůvodnil jej. Nezůstal tedy nečinný, ani se stěžovatelovým podáním nenaložil libovolně, nýbrž dodržel zákonný postup. V tomto ohledu nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele ohledně zásahu do jeho základních práv. Nelze na ně usuzovat ani z toho, že ve věci nebylo vydáno formální rozhodnutí (usnesení), nýbrž byl vyrozuměn pouze přípisem. Takový postup plně koresponduje s požadavky ustanovení §158 odst. 2 trestního řádu... Pokud tedy policejní orgán posoudil podání stěžovatele pouze jako souhrn zaslaných informací, tyto prověřil a stěžovatele o tom zákonným způsobem vyrozuměl, postupoval tak dle zákonných ustanovení trestního řádu a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, a proto v jeho postupu nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele."
V usnesení sp. zn. III. ÚS 270/06 (dostupné veřejnosti na http://nalus.usoud.cz), které přezkoumávalo z ústavně právních hledisek srovnatelný postup policejního orgánu [kdy stěžovatelka byla obdobně jako v dané věci toliko (a contrario usnesení o odložení dle §159a tr. ř.) vyrozuměna o tom, že v rámci prověřování jejího trestního oznámení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by byl spáchán trestný čin], Ústavní soud konstatoval: "Ústavní soud, při respektování výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, dospěl tedy i zde k závěru, že v posuzované věci postup Inspekce ministra vnitra, jakkoliv kritizovatelný z hlediska podústavního práva, způsobilý založit rozhodné ústavněprávní důsledky není. Ostatně souvisí též s dalšími ustálenými a judikovanými názory, podle nichž z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit, že "vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96); žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není (usnesení sp. zn. IV. ÚS 436/98)."
Ve věci sp. zn. II. ÚS 1936/08 a II. ÚS 1948/08 (dostupné veřejnosti na http://nalus.usoud.cz) brojila ústavní stížnost též proti postupu policejního orgánu, který obdobně jako v dané věci toliko (a contrario usnesení o odložení dle §159a tr. ř.) vyrozuměl stěžovatele podávajícího trestní oznámení, že v rámci prověřování trestního oznámení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by byl spáchán trestný čin. Ústavní soud ústavní stížnosti v těchto řízeních též odmítl jako zjevně neopodstatněné a k tomu uvedl příslušné důvody [byť zároveň, pouze jako obiter dictum, vyslovil, že postup orgánů činných v trestním řízení není v souladu s trestním řádem; šlo však o právo podústavní a uvedené nedostatky nepředstavují i porušení základních práv stěžovatele)].
Konečně, usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2918/08 (dostupné veřejnosti na http://nalus.usoud.cz) byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost jiného stěžovatele proti postupu policejního orgánu ve věci stejného čísla jednacího jako v nyní posuzované věci (č. j. OKFK-383/čj.-26-2008); ta obsahovala obdobné odůvodnění jako nyní posuzovaná ústavní stížností, a byla sepsána stejným advokátem jako ústavní stížnost nyní hodnocená.
Ústavní soud neshledal žádného důvodu odchýlit se ani v této věci od své shora citované ustálené judikatury. Ostatně, ani sám stěžovatel s argumentací v předchozí judikatuře Ústavního soudu přijatou nijak nepolemizuje, tím méně pak ústavněprávně. Lze toliko dodat, že stěžovatel ani neuvádí, že by měl být považován za poškozeného, a že by mu tak eventuální usnesení o odložení věci dle §159a odst. 1 tr. ř. mělo být v souladu s §159a odst. 5 tr. ř. doručeno.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
František Duchoň
předseda senátu